ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.399.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 399/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. Ř. proti žalovaným 1. Ing. Z. K. a 2. MUDr. P. K., o zajištění výkonu práv spojených s užíváním bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 141/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. dubna 2001, č.j. 12 Co 618/2000 - 76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 4. 2000, č.j. 13 C 141/99 - 56, zastavil výrokem označeným římskou číslicí I. řízení „vůči odpůrci 3/“, jímž byl Z. N. (důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby proti němu). Výrokem označeným římskou číslicí II. zamítl okresní soud návrh, aby „odpůrci byli povinni společně a nerozdílně zajistit navrhovatelce plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu č. 3, nacházejícího se v O., L. ulici č. or. 15 v I. poschodí a sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“), výrokem označeným římskou číslicí III. zavázal žalobkyni, aby prvnímu žalovanému ve třídenní pariční lhůtě zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 6.450,- Kč, a výrokem označeným římskou číslicí IV. vyslovil, že žalobkyně a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal – mimo jiné – za prokázáno, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 4. 1992, č.j. 11 C 71/92 - 14, přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dali tehdejší spoluvlastníci domu, v němž se byt nacházel (Ing. Z. K., MUDr. P. K. a Z. N.) nájemkyni bytu A. Ř. z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., a rozhodl o povinnosti A. Ř. předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt. Dále okresní soud učinil zjištění, že se žalobkyně v souvislosti s rekonstrukcí domu, v němž se nacházel předmětný byt, odstěhovala do bytu na W. ulici č.38A v O., kde byla podnájemnicí F. Š., a že poté, kdy se byt na W. ulici stal spoluvlastnictvím první žalovaného a jeho manželky, byl nabídnut žalobkyni jako bytová náhrada, kterou ovšem odmítla, trvajíc na svém právu užívat nadále byt na L. ulici č. 15. Okresní soud dovodil, že žaloba, jejímž prostřednictvím se žalobkyně proti žalovaným domáhá umožnění užívání předmětného bytu, je nedůvodná jednak proto, že byt na W. ulici splňuje kritéria bytové náhrady, kterou jí byli žalovaní povinni poskytnout, jednak i proto, že předmětný byt na L. ulici, kde předtím (před rekonstrukcí domu) žalobkyně bydlela, již neexistuje.
K odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který rozsudkem ze dne 11. 4. 2001, č.j. 12 Co 618/2000 - 76, potvrdil rozsudek okresního soudu „v napadené části výroku v odstavci II. – ve věci samé“ (výrok I. odvolacího rozsudku), zrušil prvostupňový rozsudek „v další napadené části výroku, v odstavci III. a IV. – o nákladech řízení“, a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II. odvolacího rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vzájemném vztahu žalobkyně a obou žalovaných (výrok III. odvolacího rozsudku). Shodně se soudem prvního stupně shledal krajský soud žalobu nedůvodnou proto, že předmětný byt (původní byt, který užívala žalobkyně) již „fakticky neexistuje“ a nastala nemožnost plnění podle §575 obč. zák. S právním závěrem okresního soudu se ztotožnil i v tom, že byt na W. ulici č. 38A, který byl žalobkyni nabídnut jako bytová náhrada, „splňuje požadavky ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku na přiměřený náhradní byt“. Zrušení nákladových výroků prvostupňového rozsudku odůvodnil odvolací soud skutečností, že okresním soudem nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobkyní a původním třetím žalovaným, a také tím, že okresní soud „nesprávně určil výši nákladů“. Okresní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 19. 9. 2001, č.j. 13 C 141/99 – 81, rozhodl znovu o nákladech řízení tak, že žalobkyni zavázal zaplatit prvnímu žalovanému částku 4.025,- Kč ve třídenní pariční lhůtě, a vyslovil, že „žalobkyně na straně jedné a žalovaní 2/ a 3/ na straně druhé nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení“. Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 10. 2001 (odvolání proti němu nepodal žádný z účastníků).
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu (který nabyl právní moci dne 14. 9. 2001) napadla žalobkyně dovoláním, v němž uvedla, že je podává „dle §236 o. s. ř., §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř., u soudu, který rozhodoval ve věci v I. stupni (§240/1 o. s. ř.) za podmínek §241 o. s. ř.“. V tomto dovolání (podaném dne 12. 10. 2001 a doplněném následně dalším podáním s datem 29. 11. 2001) zpochybnila žalobkyně – po rekapitulaci průběhu sporu a závěrů soudů obou stupňů – správnost hodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny, a především správnost právního posouzení věci okresním i krajským soudem. Nesouhlasila se závěrem, že jí byl zajištěn náhradní byt, ani s právním názorem, že žalovaným nelze uložit povinnost, jejíhož splnění se žalobkyně domáhá, pro nemožnost plnění podle §575 obč. zák. Zdůraznila, že ustanovení §575 obč. zák. na právní vztah mezi ní a žalovanými (vztah řídící se ustanovením §712a obč. zák.), nedopadá, a že skutečnost, jež má podle §680 odst. 1 obč. zák. za následek zánik nájemní smlouvy (zničení pronajaté věci), nenastala. Vycházejíc z této argumentace (kterou podrobněji odůvodnila a ve výše zmíněném dalším podání ještě doplnila), navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda má o dovolání rozhodnout podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“ (tato účinnost nastala dne 1. 1. 2001), anebo podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001 (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že Okresní soud v Olomouc (soud prvního stupně) vydal své rozhodnutí dne 27. 4. 2000, a nemohl proto aplikovat jiná procesní ustanovení než ta, která byla součástí občanského soudního řádu do 31. 12. 2000, a že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) sice rozhodoval až dne 11. 4. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.) - to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. dále platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „občanský soudní řád“ nebo „o. s. ř.“). Rozhodnutí odvolacího soudu, které chtěla žalobkyně učinit předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném „podle dosavadních právních předpisů“ ve výše vyloženém smyslu, a v dovolacím řízení proto nelze postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, ale je nutno - neboť to zákon č. 30/2000 Sb. přechodném ustanovení výslovně ukládá - aplikovat „dosavadní právní předpisy“. V usnesení ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 70 (dále jen „R 70/2001“), vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř., a uplatňuje se jím způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde však o dovolání nepřípustné.
Jak je patrno z předchozí části rozhodnutí, napadla dovolatelka výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost takového dovolání může mít oporu v ustanoveních §237, §238 odst. 1 písm. b/ nebo §239 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále opět jen „o. s. ř.“ Aplikace §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť rozsudek okresního soudu, který byl ve svém zamítavém výroku ve věci samé krajským soudem potvrzen, nebyl dalším – obsahově odlišným – rozhodnutím vydaným po zrušení dřívějšího rozsudku odvolacím soudem (jak §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. předpokládá), ale prvním rozhodnutím okresního soudu, vydaným ve věci. Rovněž tak nelze dovodit přípustnost dovolání z §239 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve svém potvrzujícím rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a žalobkyně vůbec nevznesla procesní návrh, aby tak učinil (návrh, který je nezbytným předpokladem pro přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tj. zkoumat, zda je řízení postiženo vadami vyjmenovanými v odstavci 1 této procesní normy (tzv. zmatečnostmi, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti – srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Dovolatelka bez bližšího zdůvodnění odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (jiné zmatečnostní vady nenamítá a z obsahu spisu se jejich existence nepodává).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Podle §20 o. s. ř. může každý před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Tato způsobilost vzniká v plném rozsahu zletilostí (§8 odst. 1 obč. zák.); pozbýt ji lze pouze za podmínek vyslovených v §10 odst. 1, 2 obč. zák. na základě rozhodnutí soudu, vydaného v řízení podle §186 a násl. o. s. ř.
Dovolatelka ale netvrdí existenci skutečností, jež by zakládaly vadu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nezpochybňuje svou procesní způsobilost), a z obsahu spisu neplyne nic, co by závěr o takové vadě řízení opodstatňovalo. Lze předpokládat, že dovolatelka ani neměla úmysl tvrdit takové skutečnosti, a že patrně svým odkazem na §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. mínila uplatnit přípustnost dovolání, jak je upravena v občanském soudním řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (podle uvedené procesní normy je totiž dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Dovolací soud však již vysvětlil, že přípustnost dovolání v této věci musí být posouzena podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001 (viz citovaný judikát R 70/2001), takže aplikace nyní účinného znění §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je vyloučena.
Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než uzavřít, že přípustnost dovolání žalobkyně nemá oporu v žádném z procesních ustanovení, jež obecně přicházejí v úvahu. Podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musel proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) dovolání odmítnout, aniž se mohl zabývat posuzováním jeho důvodnosti.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné výlohy, k jejichž náhradě by jinak byla povinna dovolatelka, nesoucí procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu