ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.467.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 467/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Y. K., proti žalovanému J. V., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 248/95, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2000, č. j. 21 C 248/95-80, a Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 29 Co 453/2000-94, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2000, č. j. 21 C 248/95-80, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 29 Co 453/2000-94, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. dubna 2000, č. j. 21 C 248/95-80, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu „bytu účastníků sestávajícího se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v přízemí domu čp. 873 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že byt bude nadále jako výlučná užívat žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předcházející, rovněž vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. prosince 1998, č. j. 21 C 248/95-31, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 20. května 1999, č. j. 29 Co 156/99-50, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 29 Co 453/2000-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že „výklad ust. §705 odst. 3 obč. zák. odpovídá standardní judikatuře“.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že ohledně předmětného bytu svědčilo účastníkům v době do 31. prosince 1991 právo společného užívání bytu, a že toto právo se ve smyslu §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, pokládal za správný, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (§705 odst. 1 obč. zák.). Určení, že byt bude dále užívat jako nájemce žalobkyně (§705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), opřely soudy obou stupňů především o zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí (§705 odst. 3 obč. zák.), které podle jejich názoru převážilo nejen nad větší zásluhou žalovaného na získání bytu, nýbrž i nad tím, že žalovaný jako společník pronajímatele se může stát vlastníkem předmětného bytu; i kdyby k tomu došlo, byl by povinen – stejně jako v případě určení nájemcem bytu – zajistit žalobkyni náhradní byt. Při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. však vzaly v úvahu i to, že stanovisko pronajímatele jako další zákonem normované hledisko „nevyznělo zcela jednoznačně ve prospěch žádného z účastníků“, jak to vyjádřil odvolací soud. Vyklizení žalovaného z bytu pak ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vázaly na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V dovolání namítl, že napadená rozhodnutí vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné – z důvodů podrobně rozvedených v dovolání – pokládal především skutkové zjištění, že stanovisko pronajímatele nevyznělo zcela jednoznačně ve prospěch žádného z účastníků. Má totiž zato, že pronajímatel navrhl, aby – po zrušení práva společného nájmu bytu – byl on určen dalším nájemcem bytu; na tom nic nemění ani výpovědi svědků – jednatelů pronajímatele – vyjadřující pouze jejich osobní názory. Vyznělo-li v jeho prospěch jako společníka pronajímatele a budoucího vlastníka bytu stanovisko pronajímatele, nemůže – podle názoru žalovaného – zájem nezletilých dětí převážit nad stanoviskem pronajímatele. V zájmu předcházení sporů měl být v tomto specifickém případě určen on dalším nájemcem předmětného bytu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k obsahu dovolání řešil Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. listopadu 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2000, č. j. 21 C 248/95-80, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2000, č. j. 21 C 248/95-80, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c o.s.ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde. Podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že v pořadí druhým (potvrzeným) rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku tohoto soudu. Protože odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání (naopak návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl), nemůže být dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaný přípustnost svého dovolání o citované ustanovení ve skutečnosti opřel, byť v něm nesprávně citoval ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Především je zapotřebí zdůraznit, že podle §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládá.
Námitka, že stanovisko pronajímatele vyznělo ve prospěch žalovaného, je zpochybněním správnosti skutkového zjištění, že uvedené stanovisko nevyznělo zcela jednoznačně ve prospěch žádného z účastníků, jak vzaly za zjištěno soudy obou stupňů. Jde proto o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. a nikoliv právní otázku, natož zásadního právního významu, ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Podle §705 odst. 1 obč. zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (§705 odst. 3 obč. zák.). Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Výklad ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jenž je pro výsledek sporu určující, se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. totiž vzal v úvahu – stejně jako soud prvního stupně – vedle zákonných hledisek (zájmu nezletilých dětí a stanoviska pronajímatele) i další, v zákoně neuvedené hlediska (větší zásluhu žalovaného na získání bytu, skutečnost, že žalovaný jako společník pronajímatele se může stát vlastníkem předmětného bytu, schopnost a ochotu žalobkyně zajistit žalovanému v dohledné době bytovou náhradu a společný podíl účastníků na adaptaci bytu), a dovodil, že zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí a schopnost a ochota žalobkyně zajistit žalovanému v dohledné době bytovou náhradu v daném případě převážily nad hledisky svědčícími žalovanému.
Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením §705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v usnesení ze dne 7. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem při rozhodnutí o dalším nájmu bytu podle §705 odst. 1 a 3 obč. zák. prosadila na konkrétní věci, na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce (§239 odst. 2 o.s.ř.) usuzovat nelze. Dovolací soud tudíž nedovodil přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o.s.ř., a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolací řízení proti rozsudku soudu prvního stupně muselo být zastaveno, a současně zavinil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první, resp. 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu