ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.590.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 590/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Z. 35, s.r.o., (dříve L., spol. s r.o.), proti žalovaným 1) H. Š. a 2) K. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 62/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2001, č. j. 22 Co 89/2001-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2001, č. j. 22 Co 89/2001-349, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 31. října 2000, č. j. 10 C 62/98-185, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu v domě č. p. 248 k. ú. V., č. or. 35 v Z. ulici, P., 2. patro, IV. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že „nájemní poměr končí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalovaným uložil povinnost byt „vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 ti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přiměřeného náhradního bytu“, žalobkyni zavázal k náhradě stěhovacích nákladů žalovaných a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vyšel ze skutkového zjištění, že v domě žalobkyně „bylo nutno se souhlasem příslušného stavebního úřadu provést rozsáhlou zásadní rekonstrukci a že tato trvala ke dni 25.3.1998, kdy žalobci dali žalovaným výpověď z nájmu bytu a ostatně trvá doposud“. Poté shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vzhledem k uvedenému skutkovému zjištění je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. e/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu, neboť, jak výslovně uvedl, „během rekonstrukce nelze byt žalovaných po delší dobu užívat“. Správnými pak shledal rovněž výroky „o době skončení nájmu bytu, o lhůtě jeho vyklizení a předání a o nákladech řízení“. Nevyhovění návrhu na připuštění dovolání odůvodnil konstatováním, že „otázka naplnění výpovědního důvodu podle ust. §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. byla již judikaturou několikrát řešena“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které předali k poštovní přepravě dne 17. července 2001 a které na výzvu soudu prvního stupně doplnili podáním svého zástupce ze dne 21. srpna 2001. V dovolání uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. b/, c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Především uvedli, že rozsudek odvolacího soudu nenabyl právní moci a dovolání podali pouze z procesní opatrnosti, a pokračovali, že jim „nezapočala běžet dovolací lhůta“, neboť uvedený rozsudek jim byl do vlastních rukou doručen přesto, že postrádal „náležitosti uvedené v §157 o.s.ř. a zejména v §158 o.s.ř.“. Poté v dovolání obšírně rozebrali průběh řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, poukázali na vady řízení a namítli, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívají na nesprávném právním posouzení. Závěrem navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání žalovaných má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 31. října 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 23. dubna 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01). Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nelze v dovolacím řízení postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.; ostatně samotní žalovaní, jde-li o označení uplatněných dovolacích důvodů odkazem na příslušná zákonná ustanovení, odkázali (byť s nepřesností v označení odstavce příslušného ustanovení) na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání žalovaných je dovoláním opožděným.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srov. §55, §58 odst. 1, §240 odst. 2 věta první o.s.ř.). Na rozdíl od lhůty k podání odvolání (srov. §204 odst. 1 o.s.ř.) počíná jednoměsíční dovolací lhůta běžet nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku řízení, nýbrž od okamžiku, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci (i když den doručení může být totožný se dnem nabytí právní moci). Přitom rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nabývá ve smyslu §159 odst. 1 (§167 odst. 2) o.s.ř. právní moci dnem řádného (účinného) doručení poslednímu z oprávněných subjektů. Protože v projednávaném případě se řízení neúčastnili vedlejší účastníci nebo státní zástupce (srov. §35, §93 o.s.ř.), jsou pro účely doručení oprávněnými osobami jen účastníci řízení, tj. žalobkyně (její zástupce), první žalovaná a druhý žalovaný, respektive jeho zástupce.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje (rozsudek ze dne 23. dubna 2001, č. j. 22 Co 89/2001-349), byl (a vzhledem k datu jeho vyhlášení rovněž mohl být) soudem prvního stupně odesílán účastníkům řízení (jejich zástupcům) po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tj. po 1. lednu 2001. Nešlo-li tudíž o písemnost, odesílanou přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., platí pro účely jeho doručování, jak vyplývá z bodu 6., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl soudem prvního stupně doručen dne 17. května 2001 žalobkyni a druhému žalovanému k rukám jejich zástupců s procesní plnou mocí, tj. advokátů JUDr. R. K. a JUDr. V. P. První žalované, která ani netvrdila, že se v místě doručení nezdržovala, byl uvedený rozsudek doručen náhradním způsobem (§46 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) – s přihlédnutím k ustanovení §58 odst. 1 věty před středníkem a odst. 2 věty druhé téhož zákona – v pondělí 28. května 2001. Je přitom nerozhodné, že žalovaná si jej ve skutečnosti vyzvedla až dne 11. června 2001. Ode dne právní moci napadeného rozsudku, tj. od 28. května 2001, počala plynout jednoměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl na čtvrtek 28. června 2001. Dovolání žalovaných, podané k poštovní přepravě dne 17. července 2001, je za této situace dovoláním evidentně opožděným. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že v písemném vyhotovení doručeného rozsudku odvolacího soudu bylo zapotřebí postupem podle §164 o.s.ř. opravit chybné jméno vedoucího kanceláře nebo jím zmocněného zaměstnance (namísto správného příjmení „L.“ bylo nesprávně uvedeno příjmení „L.“) a doplnit rovněž její, resp. jeho, vlastnoruční podpis (§17 věta druhá Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. března 1998, č. j. 1100/98-OOD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu). Protože oprava písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se netýkala jeho výroku (týkala se jména a podpisu vedoucího kanceláře nebo jím zmocněného zaměstnance), nebylo třeba vydávat opravné usnesení (srov. §164 o.s.ř.) a opravu bylo možné provést pouhým záznamem ve stejnopisech rozhodnutí, avšak to za předpokladu, že účastníci je soudu předložili. Jelikož však žalovaní stejnopisy rozhodnutí k opravě nepředložili, měly být za této situace uvedené chyby opraveny usnesením. I kdyby však odvolací soud tento postup dodržel (odvolací soud takto nepostupoval), nemělo by to vliv na právní moc napadeného rozsudku, neboť opravným usnesením by nebyly odstraněny chyby ve výroku rozsudku. Již v usnesení ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněném pod č. 28 v sešitě č. 4 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiné i právní závěr, že týká-li se oprava pouze odůvodnění rozhodnutí, nemá opětovné doručení opraveného stejnopisu rozhodnutí na běh lhůty k podání odvolání žádný vliv. Uvedený závěr lze bez dalšího využít i pro účely opravy jména a podpisu a je přitom nerozhodné, že v projednávané věci jde o opravu rozhodnutí odvolacího soudu (nikoliv soudu prvního stupně).
Z výše vyložených důvodů Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) pozdě podané dovolání odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 1 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu