ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1210.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1210/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně Městské části P., proti žalovaným 1) Ing. P. Z., zastoupenému advokátkou, a 2) L. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 44/97, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.1.2002, č.j. 17 Co 674/2001-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 23.9.1997, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt blíže popsaný v petitu. Tvrdila, že je vlastníkem domu, v němž žalovaní užívají předmětný byt bez právního titulu. Byt původně užívala E. V., která zemřela dne 6.4.1991. Žalovaní přitom nesplnili podmínky přechodu práva osobního užívání uvedeného bytu.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.4.1998, č.j. 30 C 44/97-19, žalobě vyhověl v plném rozsahu. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.2.1999, č.j. 51 Co 430/98, 51 Co 431/98-34 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř. vyzval žalobce k odstranění vad žalobního petitu. Rovněž přikázal zjistit aktivní legitimaci žalobce doložením listu vlastnictví výpisem z katastru nemovitostí a též doložit rozhodnutí o založení užívacího práva E. V. ke spornému bytu. Dále uložil soudu prvního stupně posoudit, zda vůbec došlo k faktickému soužití E. V. a žalovaných. Přikázal též provedení dalších důkazů potřebných pro posouzení, zda E. V., zbavená způsobilosti k právním úkonům, byla schopna udělit souhlas s tím, aby s ní někdo v předmětném bytě bydlel. Konečně nařídil doplnění dokazování z hlediska zjištění, zda při úmrtí E. V. v roce 1991 žalovaní splnili podmínky pro přechod práva osobního užívání bytu ve smyslu §179 odst. 1 o.z. v tehdejším znění.
Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem ze dne 7.7.2000, č.j. 30 C 44/97-73, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 41 v P., v němž se nachází předmětný byt. Dále vyšel ze zjištění, že E. V. byla trvale hospitalizována v Psychiatrické léčebně v B. ode dne 9.11.1971 do 6.4.1991, kdy zemřela. Dále vzal za prokázané, že dne 17.12.1985 podali žalovaní se souhlasem opatrovníka E. V. žádost o udělení souhlasu k trvalému pobytu v předmětném bytě. Rovněž vzal za prokázané, že žalovaní uzavřeli v roce 1985 manželství, do předmětného bytu se nastěhovali počátkem roku 1986 a E. V. brávali z léčebny na propustky pouze na krátkodobé návštěvy. Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně hodnotil podle §179 odst. 1 o.z. a dospěl k závěru, že žalovaným se nepodařilo prokázat vedení společné domácnosti s E. V. ve smyslu §115 o.z. Uzavřel, že E. V. nebyla v takovém duševním stavu, aby byla schopna rozhodnout, zda a s kým chce v bytě bydlet a vzhledem k její trvalé hospitalizaci ode dne 9.11.1971 nedošlo k faktickému soužití E. V. a žalovaných. Žalovaní tedy nesplnili podmínky nutné pro přechod užívacího práva k předmětnému bytu, užívají proto předmětný byt bez právního důvodu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.1.2002, č.j. 17 Co 674/2001-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaní se do předmětného bytu nastěhovali v době, kdy E. V. již byla dlouhodobě hospitalizována a k přerušení hospitalizace docházelo jen krátkodobě na dobu půldenní návštěvy. Dovodil, že E. V. se žalovanými nemohla založit společnou domácnost, protože ta by musela vzniknout ještě před její hospitalizací. Dospěl závěru, že nedošlo ke splnění podmínek §179 odst. 1 tehdy platného o.z., na žalované nemohlo po smrti E. V. přejít užívací právo ke spornému bytu a žalobce se právem domáhá ochrany vlastnického práva.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dne 9.4.2002 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci ustanovení §179 o.z. v tehdejším znění. Podle dovolatelky uživateli bytu podle §179 o.z. v tehdejším znění se stávají ti, kteří žili s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti a nikoliv po dobu 1 roku. Namítala, že jí vzniklo konkludentním jednáním právo nájmu, neboť v předmětném bytě bydlela se souhlasem pronajímatele ode dne 1.1.1992 do 31.12.1994. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal rovněž prvý žalovaný dne 27.4.2002 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Namítal, že nebyla prokázána existence společné domácnosti mezi žalovanými a E. V., neboť soudy obou stupňů vyloučily možnost vzniku společné domácnosti u osoby, která je dlouhodobě hospitalizována ve zdravotnickém zařízení. Podle dovolatele soudy obou stupňů též nezohlednily skutečnost, že žalovaní se do předmětného bytu nastěhovali proto, že druhá žalovaná byla ustanovena opatrovníkem E. V., která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Dále namítal, že žalovaní se podíleli na úhradě nákladů spojených s užíváním bytu a to z titulu vedení společné domácnosti. Rovněž tvrdil, že oběma soudy byla opomenuta teoretická možnost návratu E. V. ze zdravotnického zařízení do předmětného bytu. Podle dovolatele fyzická přítomnost nájemce v bytě není podmínkou pro vznik a existenci společné domácnosti a oběma žalovaným vzniklo po úmrtí E. V. právo nájmu k předmětnému bytu konkludentním způsobem (a to přímo ze zákona), neboť ke vzniku práva nájmu nebylo třeba písemné nájemní smlouvy. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolatel domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání obou žalovaných, pokud se nesla k jejich nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.
Stejně tak nemohl dovolací soud přihlížet k té části dovolání žalovaných, podle níž jim svědčil platný právní titul k užívání, resp. nájmu bytu spočívající v konkludentně uzavřené nájemní smlouvě poté, co původní uživatelka bytu zemřela. Rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této otázky totiž nespočívalo.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §179 odst. 1 věty druhé o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1991, když žalovaní nespadali do kategorie privilegovaných osob uvedených ve větě první uvedeného ustanovení. Pakliže z výsledků důkazního řízení vyplynul závěr, že žalovaní se do předmětného bytu nastěhovali v roce 1986, ač tehdejší uživatelka pro závažnost svého onemocnění již od roku 1971 byla hospitalizována v psychiatrické léčebně, kde v roce 1991 zemřela, přičemž žalovaní jmenovanou vyzvedávali pouze na propustku, aniž s ní vedli společnou domácnost nevedli, je třeba jeho závěry považovat za správné, respektující jednoznačně gramatický výklad citovaného zákonného ustanovení. Rozhodnutí odvolacího soudu tak obsahově nespočívá na skutkovém zjištění, podle něhož společná domácnost mezi původní uživatelkou a žalovanými měla vzniknout ještě před hospitalizací původní uživatelky v psychiatrické léčebně, nýbrž na zjištění, že mezi uvedenými osobami společná domácnost nebyla založena vůbec. Argumentace dovolatelů je v tomto směru nepřípadná. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku zásadního významu ve shora vyloženém pojetí.
Dovolací soud proto dovolání obou žalovaných odmítl podle §243b odst. 2 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalobci pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu