ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.122.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 122/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání 1. V. P., 2. V. P., 3. Zemědělského družstva S. B. a 4. E. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16.11.1999, sp.zn. 28 Co 490/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 6 C 385/95 (žalobců V. P., V. P., Zemědělského družstva S. B. a E. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. J. D., B. Ing. M. D., C. J. D., zastoupeným advokátem, a D. P. f. ČR, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 3.4.1995 (v průběhu řízení upravovanou), aby rozsudkem soudu bylo určeno, že je neplatná smlouva o převodu nemovitostí ze 7.3.1994, uzavřená mezi žalovaným P. f. ČR a žalovanými J. D., Ing. M. D. a J. D. ohledně nemovitostí v katastrálním území N. v hodnotě 57.884.438,- Kč do výše 53/100 v hodnotě l9.647.790,- Kč; z těchto nemovitostí v uvedeném rozsahu podílů získali J. D., Ing. M. D. a J. D. každý svou část rovným dílem. Důvodem převodu nemovitostí je částečné vypořádání nároků oprávněných osob na náhrady vyplývající z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. vůči povinné osobě – O. N., s.p. V této smlouvě ze dne 7.3.1994 byly podíly žalovaných nadhodnoceny, zatím co podíly žalobců byly stanoveny podstatně menší měrou, než jim podle předběžně navržené dohody z 22.12.1993 měly náležet. Žalobci uplatňovali také, aby bylo určeno, že vlastníkem jimi v žalobě uváděných pozemků v katastrálním území N. je stát – P. f. ČR.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že smlouva ze 7.3.1994 není neplatná. Podle názoru žalovaných neodpovídá skutečnosti, že by postupní smlouvy, ze kterých se ve smlouvě ze 7.3.1994 vycházelo, byly „neúplné, nepřesné nebo dokonce padělané“, jak se uvádělo v žalobě žalobců.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce V. P., žalobkyni E. P. a žalované J. D., Ing. M. D. a J. D., jako účastníky řízení, vyslechl svědky Ing. J. N., Ing. P. Š., V. K., E. K. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 23.10.1998, čj. 6 C 385/95-189, bylo určeno, že smlouva o převodu nemovitostí ze 7.3.1994, uzavřená mezi P. f. ČR a žalovanými J. D., Ing. M. D. a J. D., je neplatná ve vztahu k dále uvedeným nemovitostem v poměru 53/100 v podílu 1/3 na každého ze žalovaných J. D., Ing. M. D. a J. D. vzhledem k vydanému podílu, přičemž jde o tyto nemovitosti: pozemek parc. č. 3125 (o výměře 417 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3126 (o výměře 1728 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3139 (o výměře 2138 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3124 (o výměře 43 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3129 (o výměře 77 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3539 (o výměře 44 m2), parc. č. 3540 (o výměře 21 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3541 (o výměře 21 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3127 (o výměře 31 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3128 (o výměře 19 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3130 (o výměře 21 m2)- zastavěná plocha, parc. č. 3133 (o výměře 22 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3137 (o výměře 17 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3136 (o výměře 22 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 3141 (o výměře 8 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 1219/3 (o výměře 190 m2)-požární nádrž, parc. č. 1220/4 (o výměře 55 m2)-ostatní plocha, parc. č. 1219/4 (o výměře 5591 m2)-zastavěná plocha, parc. č. 1219/5 (o výměře 4872 m2)-ostatní plocha, parc. č. 1219/6 (o výměře 562 m2)-ostatní plocha, parc. č. 1281/4 (o výměře 4043 m2)-ostatní plocha, parc. č. 1281/5 (o výměře 354 m2), parc. č. 1281/1 (o výměře 464 m2)-ostatní plocha, parc. č. 1281/3 (o výměře 1084 m2)-ostatní plocha, parc. č. 1219/2 (o výměře 8663 m2)-ostatní plocha a parc. č. 3913 s nedokončenou stavbou ocelokolny H. a o část pozemku parc. č. 1220/5 v katastrálním území N. Výrokem téhož rozsudku bylo určeno, že vlastníkem těchto nemovitostí je stát-P. f. ČR. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 31.720,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo dále uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Nymburce 179,- Kč na náhradu zálohovaného svědečného do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo provedeným dokazováním zjištěno, že P. f. ČR převedl shora uváděné nemovitosti smlouvou ze 7.3.1994 na žalované J. D., Ing. M. D. a J. D. Podíl na vydávaných nemovitostech činil 53/100 a každý z těchto tří žalovaných získal 1/3 tohoto podílu. Bylo však zjištěno, že tito žalovaní nebyli oprávněnými osobami do výše takového podílu na nemovitostech. Proto v této části byla smlouva ze 7.4.1994 neplatná pro rozpor s ustanovením §17 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Uzavření smlouvy ze 7.3.1994 předcházely smlouvy o postoupení pohledávek oprávněných osob, které byly uzavírány pouze žalovaným J. D., a některé z těchto smluv o postoupení pohledávek byly uzavřeny až po uzavření převodní smlouvy ze 7.3.1994. Bylo zjištěno, že postoupení pohledávek nebylo ve většině případů oznámeno povinné osobě-O. N. anebo k tomuto oznámení došlo až po uzavření převodní smlouvy ze 7.3.1994. Některé smlouvy o postoupení pohledávek nebyly způsobilým podkladem pro uzavření smlouvy o převodu nemovitostí.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně dále poukazoval na ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní práva vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo musel vědět; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabyté věci. Soud prvního stupně zdůrazňoval, že z článku 7 smlouvy o převodu nemovitostí na žalované J. D., Ing. M. D. a J. D. ze dne 7.3.1994 bylo zřejmé, že žalovaní věděli o tom, že na nemovitostech vázne zástavní právo a prohlásili, že nepřebírají závazky plynoucí ze zástavních práv. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že toto prohlášení je v rozporu s ustanovením §151d odst. 2 občanského zákoníku a činí smlouvu neplatnou – nesrozumitelnou a neurčitou ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku, a to i proto, že je v rozporu s ustanovením §33 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., protože nemovitosti byly převedeny na osoby neoprávněné, a to co do celkové výše podílu, zejména u žalovaného Ing. M. D. a žalovaného J. D., a také ve vztahu k ustanovení §526 odst. 1 občanského zákoníku.
Soud prvního stupně byl i toho názoru, že v daném případě byl na straně žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, protože žalobci jako oprávněné osoby měli restituční nároky vyšší, potvrzené povinnou osobou – O. N., než byly podíly vypočtené P. f. ČR pro žalované J. D., Ing. M. D. a J. D. a je tedy u nich dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu, aby tak mohl být zapsán jako vlastník nemovitostí, shora uváděných, do katastru nemovitostí.
Z uvedených důvodů bylo žalobě žalobců vyhověno a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. O náhradě zálohovaného svědečného bylo rozhodnuto podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce z 23.10.1998, čj. 6 C 385/99-189 (ve znění opravného usnesení z 21.6.1999, čj. 6 C 385/95-216) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 16.11.1999, sp.zn. 28 Cdo 490/99. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému P. f. ČR na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.385,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobcům uloženo zaplatit v téže lhůtě žalovaným J. D., Ing. M. D. a J. D. 14.700,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a 11.025,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným P. f. ČR bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobcům pak bylo ještě uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Nymburce 179,- Kč na náhradu zálohovaných nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že zjištění soudu prvního stupně jsou postačující pro právní posouzení věci, zejména pro posouzení toho, zda žalobci mají na žádaném určení naléhavý právní zájem. Avšak odvolací soud byl v této otázce odlišného názoru ve srovnání se soudem prvního stupně. Odvolací soud vyslovoval názor, že podmínka naléhavého právního zájmu na straně žalobců není splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva na straně žalobců nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu, na nějž žalobci poukazovali. Cílem určovací žaloby je v zásadě poskytnutí preventivní ochrany; jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na účastníkem požadovaném určení, musí žalobu zamítnout, aniž by se současně zabýval meritem věci, dovozoval odvolací soud. Pokud žalobce má zájem pouze na odstranění následků porušení práva, tedy na plnění, nemůže mít naléhavý právní zájem na určení daného práva nebo právního vztahu (bylo-li již jeho právo porušeno). V tomto smyslu pak odvolací soud dospěl k výslednému právnímu závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na žádném z požadovaných určení, neboť výsledek řízení o určovacím návrhu nemůže ovlivnit jejich dosavadní právní postavení, a to za situace, kdy restituční nároky žalobců J. D., Ing. M. D. a J. D. „byly již zcela vykryty“; odvolací soud měl za to, že nedostatek naléhavého právního zájmu je na straně žalobců i pokud jde o jejich vztah k P. f. ČR. I pokud by restituční nároky žalobců nebyly dosud plně vykryty, nemohli by žalobci dosáhnout změny výše spoluvlastnických podílů na jimi uváděných nemovitostech, neboť podle názoru odvolacího soudu je na vůli státu, tj. P. f. ČR, v čem náhrady poskytne a pokud je poskytuje v nemovitostech, které konkrétní nemovitosti (pozemky) na oprávněné osoby převede.
Odvolací soud posléze dovozoval, že žalobci chtějí podanou žalobou dosáhnout toho, aby žalovaní J. D., Ing. M. D. a J. D. ztratili svůj většinový podíl na převedených nemovitostech, což odůvodňují tím, že se se žalovanými nemohou dohodnout ohledně užívání těchto nemovitostí (uvedené tři žalované fyzické osoby jim údajně brání v užívání pozemků). Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že neshody mezi spoluvlastníky lze řešit podle ustanovení §139 občanského zákoníku, případně podle ustanovení §142 občanského zákoníku. Žalobci však nemohou na základě výsledků řízení o jejich žalobě na určení „donutit“ stát, aby jim převedl podíly na nemovitostech ve větším rozsahu, případně aby nemovitosti zůstaly v podílovém spoluvlastnictví žalobců a státu. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví by tu měl stát (P. f. ČR), ale z jeho strany žaloba podána nebyla a stát má zřejmě za to, že tu smlouvou ze 7.3.1994 došlo k platnému převodu nemovitostí.
Protože tedy žalobci neprokázali v řízení naléhavý právní zájem na požadovaných určení, odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobců zamítl. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §224 odst. 2, §142 odst. 1, §151 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen řádně advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, až 3.7.2000, tímto dnem nabyl uvedený rozsudek právní moci a dovolání ze strany žalobců bylo po tomto doručení podáno u Okresního soudu v Nymburce dne 2.8.2000 s tím, že co do obsahu dovolání žalobci poukazovali na obsah již dříve učiněného podání ze 7.1.2000. Dovolání žalobců bylo tedy podáno v jednoměsíční lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože jejich dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že naléhavý právní zájem podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu je u nich dán, neboť žalobci měli restituční nároky vyšší než žalovaní J. D., Ing. M. D. a J. D.; výše těchto jejich nároků byla potvrzena i povinnou osobou, tedy O. N., s.p.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že v souladu s ustanovením §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. mají v případě zájmu o nemovitost ve vlastnictví státu ze strany více fyzických osob přednost samostatně hospodařící rolníci. V daném případě jsou to žalobci, kteří provozují zemědělskou činnost, a to na pozemcích v katastrálním území, které sousedí s nemovitostmi, o něž jde v tomto občanském soudním řízení. Žalovaní J. D., Ing. M. D. a J. D. vystupují jako sdružení podle ustanovení §829 občanského zákoníku, nesplňují předpoklad samostatně hospodařících rolníků a nesplňovali jej ani v době uzavření smlouvy ze 7.3.1994 o převodu nemovitostí. Stát by tu tedy měl být vázán zněním citovaného právního předpisu a měl by tedy v daném případě upřednostnit žalobce, nikoli žalované. Odvolací soud své rozhodnutí nesprávně opírá o ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb., které tu však nelze v plném rozsahu použít, neboť v době uzavření smlouvy ze 7.3.1994 nebyla v tomto případě povinná osoba v likvidaci; P. f. ČR tu měl povinnost postupovat podle ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelé nepokládají za správný názor odvolacího soudu, že výsledek tohoto sporu nemůže údajně ovlivnit dosavadní právní postavení žalobců při „vykrytí jejich nároků“, když totiž jejich nároky byly vyšší než nároky žalovaných J. D., Ing. M. D. a J. D. a žalobci jsou také schopni navýšit své oprávněné nároky ve vztahu ke sporně vydaným nemovitostem.
Žalovaný P. f. ČR ve svém vyjádření k dovolání žalobců se zaměřil na výklad ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.; tímto zákonem byl v §17 původně sledován jen privatizační záměr; s účinností zákona č. 183/1993 Sb. (tedy od 1.7.1993), jímž byl novelizován zákon č. 229/1991 Sb., byly však vedle sebe postaveny všechny možnosti převodu nemovitostí, uvedené v ustanoveních §17 odst. 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb., a p. f. bylo svěřeno posouzení toho, jaký převod nemovitostí je v konkrétním případě nejúčelnější. Jeho úvaha je omezena pravomocí vlády jako nejvyššího orgánu státní správy, jemuž je svěřeno oprávnění nakládat se státním majetkem. P. f. ČR jako správce tohoto majetku s ním tedy nemohl nakládat v rozporu s usnesením vlády o schválení privatizačního postupu podle ustanovení §17 zákona č. 229/1991 Sb. Pravidla uvedená ve shora citovaném §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. platila právě a pouze pro postup při převodech nemovitostí podle zákona č. 92/1991 Sb. U převodů nemovitostí do vlastnictví oprávněných osob k uspokojení jejich nároků na náhradu podle §14 až §16 nebo §20 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy převodů podle ustanovení §17 odst. 3 písm. a/ téhož zákona) není p. f. povinen respektovat „pořadí“ zájemců o převod podle kriterií uvedených v §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo v daném případě, se projednají podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé vytýkají rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, která se na posouzení této právní věci – žaloby o dvou žalobních návrzích na určení právního vztahu a práva – vztahovala a také účastníci řízení na tato ustanovení v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (shodně i pod č. 53/1973, str. 187, téže Sbírky) bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým.
Prakticky nepřichází v úvahu výlučná určovací žaloba jednoho z účastníků na neplatnost smlouvy v případech, kde již došlo ke vzájemnému plnění a kde lze tedy žalovat o vzájemné vrácení plnění (viz č. 26/1975, str. 148, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 20.6.1995, III. ÚS 17/95, uveřejněném pod č. 35 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo jde o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.
Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu může soud sám posoudit otázku, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu (tedy i soudu) v jiném řízení. Tuto otázku posuzuje pro účely řízení ve věci samé a její řešení má platnost jen pro toto řízení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).
Z těchto citovaných uveřejněných právních závěrů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, které jsou použitelné i v daném případě, odvolací soud v podstatě vycházel ve svém rozsudku ze 16.11.1999 (sp.zn. 28 Co 490/99 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů.
I z obsahu dovolání dovolatelů ze 7.1.2000 (a z 2.8.2000) vyplývá, že jim v tomto občanském soudním řízení šlo o získání „restitučních nároků vyšších“, o „navyšování výše jejich pohledávek“ a o „vykrytí vyšších nároků“, tedy nepochybně o nároky na splnění povinností ve smyslu ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu. Taková povinnost musí ovšem (jak to stanoví §80 písm. b/ občanského soudního řádu výslovně) vyplývat ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Je-li takto taková povinnost založena, pak náleží soudu v občanském soudním řízení o žalobě o splnění povinnosti (§80 písm. b/ občanského soudního řádu), aby sám posoudil, zda tu žalobci tvrzená povinnost vyplývá ze zákona, z právního vztahu anebo z porušení práva. Rozhodnutím soudu v řízení o žalobě na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) se jen deklaruje existence nebo neexistence práva či právního vztahu, ale nekonstituuje se nárok anebo výše nároku či jeho splatnost. Proto nelze mít za to, že na straně toho, kdo uplatňuje nárok na splnění povinností, pokud vyplývají ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (srov. §80 písm. c/ občanského soudního řádu), by tento nárok (toto právo) bylo ohroženo anebo by se stalo nejistým (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pokud by nepředcházelo rozhodnutí soudu o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (§80 písm. c/ občanského soudního řádu).
Nelze tedy přisvědčit názoru dovolatelů, že tu rozhodnutí odvolacího soudu (napadené dovoláním dovolatelů), vycházející z aplikace a výkladu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (který je v souladu se shora již rovněž citovanými závěry z uveřejněné soudní judikatury), spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Protože tedy dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným (srov. §243b odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění), přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelů.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu