ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1244.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1244/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání Židovské obce B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 21.12.1999, sp. zn. 21 Co 683/96, vydaném v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 1/95 (žalobce Židovské obce B., zastoupené advokátem, proti žalované akciové společnosti Ch., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalující náboženská obec se domáhala žalobou, podanou u soudu 2.1.1995 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalované akciové společnosti bylo uloženo vydat jí dům čp. 1944 s pozemkem parc. č. 3602 v B. – Č. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily v předválečné době spolku „L. M. I.“ Tento spolek zanikl podle vládního nařízení č. 47/1919 Sb. dnem 30.6.1939, protože jako židovský spolek nemohl v době nacistické okupace pokračovat v činnosti. Podle §27 stanov spolku L. M. měl jeho majetek v případě rozpuštění spolku připadnout „V. L. pro Československo“ a v případě jejího rozpuštění (k čemuž došlo nařízením Ministerstva vnitra z 21.4.1939, čj. 19843/39-VI) měl majetek spolku připadnout Židovské náboženské obci v B. K tomuto přechodu nedošlo vzhledem k politickým poměrům v době okupace. Výměrem bývalého Ústředí pro židovské vystěhování byla nemovitost patřící „L. M. I.“ převedena na V. fond pro Čechy a Moravu. Tento v. fond prodal nemovitosti kupní smlouvou ze 17.4.1943 Penzijní příplatkové pokladně zaměstnanců P. b. s. s. (pozdějšímu P. f. z. n. p. P. b. k. s. G. z. B.); tento převod vlastnictví byl knihovně proveden.
Po skončení války byla na nemovitosti uvedené v žalobě žalující obce zavedena národní správa, kterou vykonávala Národní správa židovské obce starších v P. Výměrem Ministerstva sociální péče z 22.12.1948, čj. P-I /10-6521/1489-47, byl zrušen přikazovací výměr z 27.3.1942 a tím i přechod vlastnického práva k nemovitostem na V. fond pro Čechy a Moravu. Později bylo zahájeno soudní řízení restituční podle zákona č. 128/1946 Sb. (zahájení tohoto řízení bylo poznamenáno i v pozemkové knize pod čj. Nc XX VII 437/49). V soudním řízení však o restitučním nároku Židovské náboženské obce v B. nebylo rozhodnuto a později byl návrh na zahájení tohoto řízení vzat zpět.
Výměrem Ministerstva těžkého strojírenství ze 4.2.1952, čj. 220561/51, bylo vysloveno, že znárodnění akciové společnosti G. P., které bylo provedeno podle ustanovení §4 odst. 3, 4 a 5 dekretu č. 100/1945 Sb. (jenž byl novelizován článkem II zákona č. 114/1948 Sb.), se týká i nemovitostí uváděných žalující náboženskou obcí v tomto sporu. Citovaný výměr nebyl však vydán ministrem, nýbrž jen referentem tohoto ministerstva. Znárodnění neodpovídalo ustanovení §4 odst. 3 dekretu č. 100/1945 Sb. ve znění zákona č. 114/1948 Sb., protože tyto nemovitosti nesloužily, ani nebyly určeny k provozu znárodněného podniku. Za znárodnění nebyla poskytnuta žádná náhrada. Proto žalující židovská obec je toho názoru, že se stát nestal vlastníkem nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, když tyto nemovitosti nepodléhaly znárodnění, přikazovací výměr z 27.3.1942 byl zrušen, a kupní smlouva ze 17.4.1943, kterou V. fond pro Čechy a Moravu prodal nemovitost, je neplatná. Židovská náboženská obec B. uplatnila restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. ve lhůtě podle ustanovení §8 tohoto zákona a všechny následné převody nemovitostí jsou tu neplatné; neplatný je i převod, kterým byly nemovitosti převedeny F. n. m. ČR v roce 1992 do vlastnictví akciové společnosti Ch. Tato žalovaná akciová společnost však práva žalující obce neuznává.
Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že z její strany nejde o zadržování žalobkyní uváděných nemovitostí neprávem. Podle názoru žalované akciové společnosti žalobkyně ničím neprokazuje své vlastnické právo. Žalovaná poukazovala i na to, že v době vydání výměru o znárodnění ze 4.2.1952 žalující náboženská obec nebyla vlastníkem v žalobě uváděných nemovitostí. Podle názoru žalované akciové společnosti nebylo žalující obcí tvrzené vlastnické právo založeno ani listinou, ani soudním rozhodnutím, ani smluvně; Židovská náboženská obec B. nikdy tedy uplatňované vlastnické právo platně nenabyla, a to ani za platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, ani podle později platného občanského zákoníku – zákona č. 141/1950 Sb.
Soud prvního stupně se seznámil s obsahem spisu bývalého Okresního soudu civilního v Brně, sp. zn. 27 Nc 437/49 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Brně z 10.9.1996, čj. 49 C 1/95-50, byla zamítnuta žaloba žalující Židovské obce B., aby žalované akciové společnosti Ch. bylo uloženo vydat jí dům čp. 1944 s pozemkem parc. č. 3602 v katastrálním území Č., obec B., okres B. Žalující židovské společnosti bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 53.452 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byly uvedeny tyto právní závěry: Pokud §27 stanov spolku L. M. I. upravil přechod jeho majetku pro případ rozpuštění spolku, neznamenalo to bez dalšího přechod vlastnictví na jiný subjekt, když šlo o převod nemovitosti a bylo nutno postupovat podle právní úpravy obsažené v ustanovení §431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 včetně vkladu do pozemkové knihy (intabulace). Od počátku roku 1951 začala působit právní úprava, podle níž se vlastnictví i k věcem nemovitým převádělo už samotnou smlouvou či jinou rozhodnou listinou. V daném případě to byla Židovská náboženská obec B., která přicházela v úvahu jako nástupce spolku L. M. I. vůči majetku tohoto zaniklého spolku. Jednotlivé právní úkony, které se děly s nemovitostmi uvedenými v žalobě žalující obce, lze, podle názoru soudu prvního stupně, mít za neplatné zejména podle zákona č. 128/1946 Sb. Národním správcem nemovitostí zaniklého spolku „L. M. I.“ byla posléze Židovská rada starších v P., která také vystupovala ve zmíněném restitučním řízení podle zákona č. 128/1946 Sb.
Vyhláškou č. 171/1946 Ústředního listu, vydanou ministrem průmyslu došlo v daném případě ke znárodnění P. b. s. s. zestátněním ke dni 27.10.1945, přičemž byl zahrnut i majetek akciové společnosti G. P.; následující vyhláškou ministra průmyslu č. 1259/1946 Ú.l. byl zřízen národní podnik P. b. a k. s.; do majetkové podstaty tohoto národního podniku byla zahrnuta majetková podstata akciové společnosti G. P. a dnem nabytí jeho majetku byl označen 1.1.1946.
Znárodněný majetek P. b. s. s. (včetně nemovitostí, které jsou předmětem soudního řízení v této právní věci) byl nabyt státem na základě výměrů vydaných podle ustanovení zákona č. 114/1948 Sb. Došlo-li k nabytí majetku státem na základě rozhodnutí státního orgánu, případně ze zákona, neexistuje jiný titul k uplatnění nároků v současné době než restituční nebo rehabilitační zákony. Posuzování platnosti administrativních aktů mimo nynější restituční nebo rehabilitační předpisy nelze pokládat za přípustné.
Dospěl proto soud prvního stupně posléze k právnímu závěru, že žalobkyně není v této právní věci aktivně věcně legitimována v důsledku platné existence znárodňovacího aktu, tedy existence státního vlastnictví k nemovitostem uváděným v žalobě žalobkyně.
Proto soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalující židovské obce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 21.12.1999, sp. zn. 21 Co 683/96. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve znění, že se zamítá žalobní návrh, jímž se žalobkyně domáhala vydání nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Č., obec B., a to domu čp. 1944 na pozemku parc. č. 3602/1 a pozemků parc. č. 3602/1, parc. č. 3602/2, parc. č. 3602/3, parc. č. 3602/4 a parc. č. 3602/5, vše v katastrálním území Č. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl rozsudek soudu prvního stupně také potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 69.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byla vyslovena přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo konstatováno, že odvolání žalující obce nebylo shledáno důvodným; odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně náležitě objasnil skutkový stav a vyvodil z něj správné právní závěry. Odvolací soud shodně se závěry soudu prvního stupně uváděl, že ustanovení §27 stanov spolku L. M. I., upravující přechod majetku pro případ rozpuštění spolku, samo o sobě nebylo titulem pro nabytí vlastnictví k nemovitostem za platnosti intabulačního principu, zakotveného obecným zákoníkem občanským z roku 1811. Od 1.1.1951 se mohl ten, jemuž svědčil nabývací titul, stát vlastníkem nemovitosti bez vkladu vlastnického práva do pozemkových knih, jestliže po vzniku nabývacího titulu v době do 1.1.1951 nastala právní skutečnost, v důsledku níž by tohoto vlastnictví vlastník pozbyl. Za takovou skutečnost lze pokládat znárodnění zestátněním podle dekretu č. 100/1945 Sb. (novelizovaného zákonem č. 114/1948 Sb.); na právním důsledku znárodnění podle citovaných právních předpisů nic nemění to,že podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb., podle něhož rozhodoval ministr průmyslu nikoli o znárodnění, ale jen o rozsahu znárodnění. V důsledku znárodnění zaniklo existující naturální vlastnictví Židovské náboženské obce v B.; rozpor zmíněného výměru o rozsahu znárodnění s tehdy platnými právními předpisy mohlo mít za následek neplatnost tohoto výměru, ale nelze tento výměr považovat za paakt. V daném případě nejde o uplatnění restitučního nároku (u něhož je umožněno přezkoumávání takového výměru); žalobní návrh žalobkyně se opírá o uplatnění vlastnického práva a jeho ochranu podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb.
Výrok o přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že tu jde o řešení otázek zásadního právního významu jednak v tom, zda ustanovení §27 stanov spolku L. M. I. je smlouvou ve prospěch třetí osoby, která byla nabyvatelkou – Židovskou náboženskou obcí B. – akceptována a „na základě této skutečnosti je žalobkyně i v současné době aktivně legitimována k podání své žaloby“; dále spatřoval odvolací soud v této právní věci řešení další právní otázky zásadního významu, zda totiž již vyhlášením dekretu č. 100/1945 Sb. došlo ke znárodnění nemovitostí, tedy zda s tímto aktem byly spojeny „konstitutivní účinky“, zatím co vydaný výměr o rozsahu znárodnění má již pouze „účinky deklaratorní“. Je tu nadbytečné zahrnovat mimo rámec rehabilitačních a restitučních předpisů do posouzení věci neplatnost výměru o rozsahu znárodnění.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující židovskou obec v řízení zastupoval, dne 8.3.2000 a dovolání ze strany této žalující bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 7.4.2000. V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelka poukazovala na to, že přípustnost dovolání byla vyslovena výrokem rozsudku odvolacího soudu. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve svém dovolání znovu zdůrazňovala svůj právní názor, že podle §27 stanov spolku l. M. I. pro případ rozpuštění spolku, mělo jmění spolku připadnout Židovské obci B. Spolek L. M. I. zanikl podle vládního nařízení č. 97/1919 Sb. Likvidátor spolku prohlásil do protokolu dne 31.10.1939, že jmění spolku připadne Židovské obci B., a to bylo také sděleno Okresnímu soudu civilnímu v Brně ve věci sp. zn. Nc XX VIII 437/49. Dovolatelka byla toho názoru, že v soudním řízení v této právní věci bylo doloženo, že Židovská obec B. akceptovala nabídku zrušeného spolku L. M. I. vyplývající z §27 stanov tohoto spolku. Po roce 1945 nebyla činnost spolku L. M. I. obnovena. Za nacistické okupace vydaný výměr Centrály pro židovské vystěhování v P. z 27.3.1942 č. 2.1/3-1572/42, byl zrušen výměrem Ministerstva sociální péče z 22.12.1948, čj. P-1/10-6521/1489-47. Nemovitosti, které jsou předmětem sporu v této právní věci, byly v období 1946-1947 dány po národní správu Židovské rady starších v P. Poté však došlo k vydání výměru Ministerstva těžkého průmyslu ze 4.2.1952, čj. 22 0561/52 (který nebyl vydán přímo ministrem, ale jen úředníkem ministerstva), výměru právně nicotného (podle názoru žalobkyně), který v návaznosti na vyhlášení znárodnění akciové společnosti G. P. vyhláškou č. 171/1946 Úředního listu se týkal i nemovitostí, uváděných nyní v žalobě žalobkyně. Dovolatelka je přesvědčena, že tyto nemovitosti se nestaly vlastnictvím státu; na stát přešly tyto nemovitosti bez právního důvodu, takže ten je nemohl jako nevlastník platně převést na F. n. m. a další převod na žalovanou akciovou společnost byl, podle názoru dovolatelky, absolutně neplatný.
Dovolatelka zdůrazňovala, že sice zákon č. 114/1948 Sb. obsahoval ustanovení o zpětné účinnosti tohoto znárodňovacího předpisu, ale toto ustanovení bylo od počátku neplatné ve smyslu článku I. odst. 1 uvozovacího zákona k Ústavě Československé republiky č. 121/1920 Sb. Dovolatelka připouštěla, že článek IV. zákona č. 114/1948 Sb. nebyl dosud zrušen.
Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že dům čp. 1944 v B. s pozemky parc. č. 3602/1, 3602/2, 3602/3, 3602/4 a 3602/5 (tedy nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území Č., obec B.) nesloužily a ani nebyly určeny k provozu znárodněné akciové společnosti G., když v uvedeném domě užívala jen několik nebytových místností; uvedený objekt v rozhodné době sloužil a byl určen provozu Židovské obce B.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Vyslovil-li odvolací soud výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí, musí také uvést, že tak činí pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce (popřípadě pro zásadní význam řešení dílčí právní otázky) a v čem zásadní význam rozhodnutí spatřuje (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod, že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěru odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě spatřoval odvolací soud ve svém rozhodnutí řešení otázky zásadního právního významu v tom, „zda již vyhlášením dekretu č. 100/1945 Sb. došlo ke znárodnění dotčených nemovitostí, tedy zda s tímto aktem jsou spojeny konstitutivní účinky, zatím co vydaný výměr o rozsahu znárodnění má již pouze účinky deklaratorní“.
Dále spatřoval odvolací soud ve svém rozhodnutí řešení otázky zásadního právního významu v tom, zda ustanovení stanov spolku L. M. I. v jejich §27 je smlouvou ve prospěch třetí osoby, která byla touto osobou akceptována a na základě této skutečnosti je žalující Židovská obec B. i v současné době aktivně legitimována v tomto sporu.
V daném případě šlo o nárok žalující Židovské obce B. o vydání nemovitostí, jenž nemá povahu a náležitosti nároku oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo ustanovení §2 a §3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, anebo ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Žalobkyně se proto domáhala, aby „soud vydal ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku a zákona č. 344/1991 Sb., o katastru nemovitostí ČR (a contrario §5 odst. 6)“ rozsudek, jímž by bylo žalobě žalobkyně vyhověno. Ve své žalobě žalobkyně uváděla, že se její žaloba týká domu čp. 1944 s pozemkem parc. č. 3602, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 1803 pro katastrální území Č. v B., dříve zapsaných ve vložce č. 140 pozemkové knihy pro katastrální území V. N. v B. jako dům čp. 146 v B., J. č. 31, s pozemky parc. č. 251 a parc. č. 22.
Tytéž nemovitosti byly uvedeny ve výměru Ministerstva těžkého strojírenství ze 4.2.1952, čj. 220 561/92, vydaném podle §4 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (ve znění článku II zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých znárodněných a národních podniků), týkajícího se rozsahu znárodnění bývalého podniku a.s. G. P., jehož znárodnění zestátněním podle §1 odst. 1 bod 6 dekretu č. 100/1945 Sb. (ve znění zákona č. 114/1948 Sb.) bylo uveřejněno vyhláškou ministra průmyslu z 27.12.1945 Č. 171/1946 Úředního listu I.
V průběhu tohoto soudního řízení nebylo doloženo, že by uvedená rozhodnutí o znárodnění byla zrušena nebo změněna.
Předpisy o znárodnění jsou povahy kogentní a je třeba k nim přihlížet v průběhu občanského soudního řízení. Přitom tu nešlo o řízení o vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení §5 a §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takže tu nebylo možné aplikovat ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., které jen pro účely posouzení podmínek k vydání věcí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích umožňuje posoudit, zda jde o případ, kdy v rozhodném období (25.2.1948 – 1.1.1990) věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Jinak tedy pravoplatným výměrem o rozsahu znárodnění podle ustanovení §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. (ve znění zákona č. 114/1948 Sb.), o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, je soud vázán.
Stát se stal vlastníkem věcí, které byly převedeny do správy podniků podle ustanovení §15 dekretu č. 100/1945 Sb., i bez zápisu v pozemkové knize, a to dnem převzetí nemovitostí ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 uvedeného dekretu (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, navazující již na kdysi uveřejněná rozhodnutí uveřejněná pod č. 100/1950 i č. 21/1949 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).
Proto dovolací soud nedospěl k závěru, že by řešení právních otázek, uvedených v rozhodnutí odvolacího soudu a označených jím jako otázky zásadního významu po právní stránce, bylo pro rozhodnutí v této projednávané právní věci rozhodné. Při posouzení právní povahy a právních důsledků správních rozhodnutí o znárodnění, shora již uvedených, není právně relevantní řešit otázku, odvolacím soudem kladenou, které rozhodnutí o znárodnění má „účinky konstitutivní“ a které má „účinky deklaratorní“; řešení takové otázky nemá vliv na posouzení významu a důsledků znárodňovacích rozhodnutí pro nabytí vlastnictví státu, přičemž znárodnění má povahu nabytí vlastnictví originárního, pro něž je nerozhodné (pokud znárodňovací předpis nestanoví jinak), jakým způsobem a od koho nabyl vlastnictví subjekt, jehož práv a jehož majetku se znárodňovací rozhodnutí týká.
Dovolací soud tedy při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolání (ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nemohl posoudit rozsudek odvolacího soudu jako rozhodnutí nesprávné (jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu v tomtéž znění) a nemohl přisvědčit tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a tím méně, že by toto rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu, podle něhož lze nepřiznat náhradu nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníkovi řízení; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího stručně procesní vyjádření žalované akciové společnosti učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu