ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1259.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1259/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Blanky Moudré, v právní věci žalobce D. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. S. N., zastoupeného advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 18 C 257/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.2.2002, č.j. 42 Co 12/2002 - 88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 19.7.2001, č.j. 18 C 257/2000-59. Tímto rozhodnutím byla žalovanému uložena povinnost vyklidit nemovitosti blíže specifikované ve výroku rozsudku, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí vycházelo ze zjištění, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny předmětné nemovitosti, druhým podílovým spoluvlastníkem je ve stejném rozsahu bratr žalobce a vlastnictví k předmětné nemovitosti nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené dne 25.7.1995. Žalovaný má v předmětné nemovitosti umístěny movité věci, do tohoto domu dochází a používá i přilehlé pozemky.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je ve věci aktivně legitimován. Věc posoudil podle §126 odst. 1 o.z. Uzavřel, že v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení §139 odst. 1 o.z. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně neoprávněných zásahů žalovaného do spoluvlastnického práva žalobce. Zdůraznil, že v dané věci se nejednalo o neshodu při hospodaření se společnou věcí či právní úkon týkající se společné věci, nýbrž o žalobu na ochranu vlastnického práva. Odvolací námitky žalovaného týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti, zejména při správě jmění nezletilého neshledal důvodnými.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 22.4.2002 dovolání, které doplnil dne 7.5.2002 a 21.5.2002. Přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil nesprávné právní posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Namítal, že žalobce neměl aktivní legitimaci podle §126 odst. 1 o.z., neboť předmětná nemovitost je ve spoluvlastnictví žalobce a jeho nezletilého bratra. V dovolání rozváděl též námitky skutkové povahy. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítal, že odvolací soud porušil hmotné právo v ustanovení první věty §127 odst. 1 o.z. Poukazoval rovněž na rozpor s dobrými mravy. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z povahy věci plyne, že tímto dovolacím důvodem nelze uplatnit neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, nýbrž pouze otázku právního posouzení. Z toho důvodu nemohl dovolací soud přihlížet k těm tvrzením v dovolání žalovaného nesoucích se k jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 téhož zákona.
O takový případ v dané věci nejde.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci vcelku přehledně a srozumitelně vyplývá, že tento při žalobě na vyklizení předmětné nemovitosti zkoumal aktivní legitimaci žalobce, kterou měl za splněnu, když z výsledků dokazování vyplývá spoluvlastnické právo žalobce k předmětné nemovitosti. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě §126 odst. 1 o.z. S ohledem na povahu tohoto řízení správně též odvolací soud dovodil, že v dané věci nelze směšovat otázky výkonu rodičovské odpovědnosti a výkonu spoluvlastnických práv. Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí soudů. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu