ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1276.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1276/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) M. V., a B) P. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) nezletilému F. B., a 2) M. B., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 72/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.1.2002, č.j. 29 Co 450/2001-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 26.3.1999, domáhali se žalobci vyklizení bytu blíže popsaného v petitu. Tvrdili, že jsou na základě dohody o vydání věci ze dne 31.1.1992 spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází, přičemž žalovaní jej užívali na základě schválené dohody o výměně bytů ze dne 25.9.1990 společně s F. B. starším. Manželství F. B. a druhé žalované bylo později rozvedeno a žalovaní se z předmětného bytu odstěhovali. F. B. však v roce 1998 zemřel a žalovaní se do sporného bytu znovu nastěhovali. Podle žalobců, první žalovaný nežil s F. B. v den jeho smrti ve společné domácnosti, nedošlo tedy k přechodu nájmu na prvního žalovaného ve smyslu §706 odst. 1 o.z.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.3.2001, č.j. 21 C 72/99-83, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že manželství F. B. staršího a M. B. bylo uzavřeno dne 16. 10. 1987 a rozsudek o rozvodu jejich manželství nabyl právní moci dne 6. 10. 1997. Za trvání manželství byla dne 25. 9. 1990 Obvodním národním výborem v P. schválena dohoda o výměně bytů mezi manžely B. a A. H. Podle ní se manželé B. měli nastěhovat do sporného bytu. Na základě této dohody byla s manžely B. uzavřena dne 17. 10. 1990 dohoda o užívání bytu. Tato dohoda, stejně jako protokol o převzetí bytu, podepsal pouze F. B. Jeho manželka dle výpovědi v rozvodovém řízení žila s nezletilými dětmi v K. H., a to od roku 1989.
Uvedená zjištění hodnotil soud prvního stupně tak, že v důsledku těchto skutečností nemohlo vzniknou manželům F. a M. B. právo společného užívání předmětného bytu, neboť spolu v době schválení dohody o výměně bytů a podpisu protokolu o převzetí a předání bytu nežili.
Podpůrně soud prvního stupně vyšel i z dalšího zjištění, podle něhož v každém případě zaniklo právo druhé žalované byt užívat, a to opuštěním společné domácnosti. Již koncem roku 1990, či v průběhu roku 1991, rozhodně však v průběhu roku 1994 k této skutečnosti došlo proto, že z obsahu paternitního sporu o popření otcovství k nezletilé M. B. skončeného v roce 1998 bylo zjištěno, že nejméně sedm let matka nezletilé (druhá žalovaná) žila v K. H. s jiným mužem (biologickým otcem nezletilé M.).
Podle soudu prvního stupně proto v roce 1990, či 1991, se stal výlučným uživatelem předmětného bytu F. B., neboť užívací právo M. B. starší zaniklo v té době opuštěním společné domácnosti. I pro případ, že by k odstěhování M. B. došlo v roce 1994, stalo se tak před smrtí F. B. (dne 29. 4. 1998).
Ve vztahu k prvnímu žalovanému - nezletilému F. B. - zjistil soud prvního stupně, že tento žil v uvedeném bytě se svým otcem ve společné domácnosti. Otec nezletilého sice žil v druhovském poměru se svědkyní M. K., u ní se synem přespávali a večeřeli, odpoledne se však oba zdržovali ve sporném bytě, kde měli oblečení, první žalovaný zde měl hračky apod. Soud prvního stupně uzavřel, že sporný byt byl pro otce a syna B. jejich hlavní základnou pro uspokojování jejich potřeb, v tomto bytě v den smrti pana B. oba žili a ta skutečnost, že přespávali u družky pana B. (odkud žalovaný chodil do školy) nemůže na tomto závěru soudu nic změnit.
Proto soud prvního stupně dovodil, že prvý žalovaný splnil podmínky ustanovení §706 odst. 1 o.z. pro přechod práva nájmu k bytu na svou osobu, neboť prokázal, že žil v den smrti svého otce, který byl v té době jediným nájemcem bytu, ve společné domácnosti a nebylo ani tvrzeno, že by měl vlastní byt.
Za této situace žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl jako nedůvodnou, úspěšnou ji neshledal ani vůči druhé žalované, neboť ta jako matka nezletilého prvého žalovaného má právo v bytě bydlet, neboť pečuje o svého nezletilého syna a právo na bydlení od práva prvého žalovaného jako práva nájemcova odvozuje (§688 o.z.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29.1.2002, č.j. 29 Co 450/2001-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem, že žalovaní jsou povinni vyklidit a vyklizený žalobcům předat byt o velikosti 3+1 ve druhém podlaží domu čp. 312 v P. Z odůvodnění rozsudku přitom plyne, že šlo jen o formulační změnu, vyvolanou nutností, aby výrok rozsudku obsahoval přesné vymezení práv a jemu odpovídajících povinností, které musí obsahovat už žaloba ve smyslu §79 odst. 1 o.s.ř. a že soud musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat ( mimo výjimek uvedených v §153 odst. 2 o.s.ř.). Obsahově jde tudíž o případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž po právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství rodičů nezletilého tento přešel po dohodě obou rodičů do faktické péče otce, s tímto žil v jeho bytě, se souhlasem matky, přičemž námitky žalobkyně, že tato společná domácnost nebyla vedena v bytě otce, nýbrž v bytě jeho družky, nebyly v řízení prokázány. Stejně tak odvolací soud vyšel ze zjištění, že nezletilý v domě úmrtí původního nájemce (jeho otce) neměl vlastní byt. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 6. 3. 2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v otázce výkladu pojmu společná domácnost uvedeném v §706 odst. 1 o.z. a s tím souvisejícím soužitím ve společné domácnosti a místem, kde tato fakticky vzniká. Podle dovolatelů nezletilý žalovaný v řízení neprokázal splnění podmínek pro přechod práva nájmu ke spornému bytu v souladu s §706 odst. 1 o.z. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 26.3.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.
Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od dosavadních závěrů soudní praxe, podle níž osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z. může vést jen jednu domácnost. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však plyne, že tento skutkový závěr o existenci dvou domácností nezletilého F. B. neučinil. Jeho rozhodnutí v tomto směru tedy neřeší otázku zásadního právního významu.
Dovolací soud rovněž respektuje závěry soudní praxe v tom, že existence společného bydlení, resp. společné domácnosti původního nájemce bytu a osob, které podle §706 odst. 1 o.z. dovozují přechod práva nájmu, není faktickým stavem. Jde o výsledek právního úkonu, totiž projevu vůle původního nájemce přijmout konkrétní osobu do společné domácnosti a právního úkonu takové osoby, aby se stala příslušníkem domácnosti nájemce. V případě nezletilé osoby musí být k platnosti takového úkonu dán souhlas jeho zákonných zástupců. Zjištění soudů obou stupňů nepřímo svědčí pro splnění této podmínky, kdy nezletilý přešel do výchovy otce po dohodě obou rodičů. Stalo se tak za situace, kdy matka neměla podmínky pro jeho další výchovu a otec po dohodě s matkou se výchovy nezletilého ujal.
Tím je splněn požadavek náležitosti vůle původního nájemce a nezletilého, jako osoby, která se stala příslušníkem domácnosti otce. Pak ovšem je závěr odvolacího soudu o splnění podmínek ustanovení §706 odst. 1 o.z. na straně nezletilého žalovaného správný.
V důsledku toho - po úmrtí otce nezletilého - je druhá žalovaná v postavení osoby, která od práva nájmu nezletilce odvozuje své právo na bydlení, resp. užívání bytu, jak to správně dovodil odvolací soud. I v tomto rozsahu odpovídá právní posouzení odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto za použití §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu