ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1313.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1313/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání M. V., zast. advokátkou podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. září 2000, sp.zn. 23 Co 242/2000 (v právní věci žalobce T. a.s., zast. advokátem, proti žalovanému M. V., zast. advokátkou, o 84.657,60,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 14 C 216/95), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2.950,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. ledna 2000 pod č.j. 14 C 216/95-59 žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci částku 84.657,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6.733,50 Kč od (správně do) 22. 8. 1995 a dále s 15% úrokem z prodlení z částky 59.657,60 Kč od 22. 8. 1995 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Žalovaný byl dále zavázán zaplatit žalobci ve stejné lhůtě na nákladech řízení 40.386,- Kč k rukám jeho právního zástupce.
Soud I. stupně takto rozhodl - svým v pořadí druhým rozsudkem v dané věci, který následoval po zrušujícím usnesení odvolacího soudu – o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky s odůvodněním, že žalovanému nájemní smlouvou ze dne 10. 11. 1993 v obci Ž. čp. 15 pronajal nemovitost (s nebytovými prostorami, vnitřním vybavením a se zahradou), v níž je umístěna restaurace M. Obvodní soud vzal za prokázané, že žalobce dal žalovanému výpovědi z nájmu dne 3. 6. 1994 a 15. 6. 1994, že žalobce požádal energetické závody o odpojení elektrického proudu, že restaurace byla z tohoto důvodu uzavřena dne 11. 7. 1994, a že k vyklizení a předání předmětu nájmu došlo 31. 8. 1994. V podstatě na tomto základě nalézací soud dovodil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 25.000,- Kč jako nájemné za měsíc srpen 1994, neboť nemovitost až do konce tohoto měsíce užíval, ačkoliv měl možnost ji žalobci ihned po odpojení elektřiny předat. Důvodnost byla shledána i u dalších částek, tj. za elektřinu, když neuvěřil obraně žalovaného, že platby za elektřinu byly zahrnuty v nájemném, a dále i za vodu a telefon.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2000 pod č.j. 23 Co 242/2000-73 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 2.950,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. M. Ř.
Odvolací soud po doplnění dokazování přezkoumal napadené rozhodnutí obvodního soudu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné. Z provedených důkazů odvolací soud dovodil, že nájemní vztah uzavřený mezi účastníky smlouvou ze dne 10. 11. 1993 skončil platnou výpovědí ze strany žalobce ze dne 3. 6. 1993. Listina ze dne 15. 6. 1994 výpovědí z nájmu není, neboť svým obsahem nesplňuje náležitosti právního úkonu podle §37 a násl. občanského zákoníku, tj. konkrétně není určitým, jednoznačným a srozumitelným právním úkonem, z něhož by šlo vyvodit, čeho se vlastně její autor dovolává. Okamžitá účinnost výpovědi nájemní smlouvy v daném případě není v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdí žalovaný, protože si kontrahenti tuto možnost pro případ neplacení nájemného sjednali. Pokud nájem skončil výpovědí z nájmu věci ze dne 3. 6. 1994, je potom žalovaný povinen žalobci jako pronajímateli za užívání jeho věci zaplatit až do doby, kdy věc vyklidil a předal, a to ve výši sjednané měsíční částky, která představuje hodnotu užívání nemovitosti bez právního důvodu. Za neplacení nájemného je nutno považovat i případ, kdy nájemce sice platí, avšak nikoli sjednanou částkou. Žalovaný je zároveň žalobci povinen zaplatit za všechny služby, které v souvislosti s užíváním nemovitosti čerpal, tj. za uskutečněné telefonní hovory, odběry elektrické energie, provoz propanbutanových lahví i úhrady za nepředané vybavení restaurace. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který neuvěřil obraně žalovaného spočívající v tvrzení, že úhrada za odběry elektrické energie byla obsažena v nájemném. Jako zcela správné bylo posouzeno i nezapočtení protipohledávky, kterou žalovaný vůči žalobci uplatňoval z důvodu tvrzeného vzniku škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost opírá o ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Podle dovolatele je předcházející řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v souvislosti s jím vznesenou námitkou započtení nebyly v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. zjištěny rozhodné okolnosti. Žalovaný přitom soudu předložil důkazy, o které opíral svoji námitku započtení ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 1997, kde specifikoval škodu mu vzniklou včetně ztráty na zisku. V daném případě nemohlo dojít k promlčení jeho nároku, neboť pro obchodní vztahy platí čtyřletá promlčecí doba a nikoliv lhůta vyplývající z ustanovení §106 občanského zákoníku. Skutkové zjištění soudu o tom, že v částce 25.000,- Kč, kterou žalovaný měsíčně platil za nájem, není zahrnuta cena elektrické energie, nemá oporu v provedeném dokazování. Obvodní soud svůj názor opřel o rozklad nájemného, který má být jako příloha součástí nájemní smlouvy. Pokud by však takovýto rozklad nájemného měl být součástí spisu, musel by být opatřen podpisy obou účastníků smlouvy. Dovolatel však takovouto přílohu nájemní smlouvy od žalobce nikdy neobdržel. Dovolatel dále trvá na svém názoru, že ujednání nájemní smlouvy uvedené v čl. V. písm. d/ o okamžité výpovědi je v rozporu s dobrými mravy, neboť u provozování restaurace, které předpokládá zásobení množstvím zboží, které nelze v takovém termínu likvidovat, není reálné, aby byl nájem ukončen ke dni doručení výpovědi. Žalobci, který restauraci sám provozoval krátce před žalovaným, musela být nepřiměřenost takovéhoto ustanovení známa. Závěrem dovolatel upozorňuje na chybnost právního závěru o neplatnosti výpovědi ze dne 15. 6. 1994 pro její údajné nedostatky ve smyslu ustanovení §37 a násl. občanského zákoníku. Z předmětného dopisu je zřejmé podání další výpovědi pro žalovaného, a z absence odkazu na čl. V. písm. d/ nájemní smlouvy žalovaný právem usoudil, že se nejedná o okamžitou výpověď, a věc bude možné, pokud nedoplatky vyrovná, řešit smírnou cestou.
Žalobce k tomuto dovolání podal vyjádření, ve kterém vyjadřuje pochybnost o přípustnosti dovolání, respektive rozsahu přípustných dovolacích důvodů. Podle žalobce totiž v dané věci předmětem zkoumání dovolacího soudu může být pouze závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu. Pokud by dovolací soud připustil možnost zkoumat i ostatní okolnosti proběhlého řízení, pak žalobce zastává názor, že rozhodnutí obou soudů jsou správná jak z hlediska skutkových zjištění, tak i jejich právního hodnocení. Námitka žalovaného týkající se započtení nebyla řádně uplatněna, když nebyla dostatečně a včas specifikována, nebyly k ní nabídnuty a proto ani v řízení provedeny žádné relevantní důkazy. Mezi účastníky se jedná o klasický občanskoprávní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem řídící se obecnou tříletou promlčecí lhůtou, resp. v případě právního titulu náhrady škody dvouletou subjektivní lhůtou. Pokud se jedná o to, co zahrnovala měsíční platba částky 25.000,- Kč, je nepochybné, že v nájemní smlouvě byl učiněn odkaz na rozklad nájemného, jehož absenci žalovaný ostatně nikdy nenamítal a naopak běžně přefakturaci za služby hradil. Žalobce souhlasí s platností první výpovědi z 3. 6. 1994, neztotožňuje se však s právním názorem odvolacího soudu, který považuje druhou výpověď z 15. 6. 1994 za neplatnou. Tato výpověď byla řádně doručena zplnomocněnému zástupci žalovaného, který její platnost uznal a v souladu s ní nemovitost i vyklidil. Právě jednání žalovaného, který poté postupoval v souladu s vůlí žalobce, dosvědčuje, že tuto listinu nelze označit za rozpornou s §37 obč. zákoníku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. b/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§24l odst. 3, písm. b/, c/, d/ o.s.ř.). Podle ustanovení §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Výjimku z tohoto pravidla nezakládá ani důvod přípustnosti podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., podle kterého je – tak jako v projednávané věci – dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Napadené rozhodnutí proto bylo přezkoumáno v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když dovolací soud nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Podle dovolatele je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), neboť v předmětném řízení nebyly v rozporu s ust. §120 o.s.ř. zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení námitky započtení, kterou žalovaný uplatnil. Dovolatel přitom upozorňuje na skutečnost, že své tvrzení o vzniklé škodě doložil potřebnými důkazy – denním rozpisem tržeb, přehledem o vyměřovacím základu zaměstnankyně, které musel po další dva měsíce platit mzdu, výdajovými doklady o platbách mzdy a pojistného této zaměstnankyni, a příslušnými stránkami peněžního deníku, kterými dokumentoval ztrátu zisku. Podstata věci ovšem plyne ze zjištění, že dovolatel tuto svoji tvrzenou pohledávku vůči žalobci uplatnil přípisem, který byl obvodnímu soudu doručen dne 18. 3. 1997, zatímco škoda, kterou v tomto podání specifikuje, mu měla vzniknout v měsících červenci a srpnu roku 1994. Podle §106 odst. 1 obč. zákoníku se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je sice pravda, že podle ustanovení §397 obchodního zákoníku činí obecná promlčecí doba pro obchodněprávní vztahy čtyři roky, žalovaný však nepředložil žádný důkaz, na základě kterého by vztah mezi účastníky mohl být ve smyslu §261 a násl. obchodního zákoníku podřazen režimu právě tohoto kodexu. Obecné soudy proto nijak nechybily, když při posuzování promlčení závazků odvíjejících svůj vznik od práv a povinností nájemce a pronajímatele vycházely z ustanovení §106 občanského zákoníku.
Nelze souhlasit ani s názorem dovolatele spočívajícím v přesvědčení, že skutkové zjištění soudu o tom, že částka 25.000,- Kč nezahrnuje cenu elektrické energie, nemá oporu v provedeném dokazování. Jak bylo již v nalézacím řízení uvedeno, podle čl. III bodu 1/ nájemní smlouvy ze dne 10. 11. 1993 bylo stanoveno měsíční nájemné ve výši 25.000,- Kč. Podle téhož bodu citovaného kontraktu je nedílnou přílohou této smlouvy rozklad nájemného. V této listině je potom uvedeno, že nájemné ve výši 25.000,- Kč tvoří: a) pronájem pozemků a nebytových prostor objektu Ž. 15, b) pronájem zařízení. Pokud je ve smlouvě zakotven odkaz na její přílohu, nabývá tato příloha platnosti okamžikem podpisu samotné smlouvy. Účinnost smluvní přílohy tedy není vázána na její podepsání účastníky smlouvy, jak se domnívá dovolatel. Ten ostatně sám fakticky uznal oddělenost plateb za nájemné a za elektrickou energii, když zpočátku obě tyto částky bez námitek platil.
Předmětem nájemního vztahu uzavřeného mezi účastníky řízení byla věc (i když jsou její součástí i nebytové prostory), a proto se práva a povinnosti nájemce a pronajímatele řídí podle ustanovení §663 a násl. obč. zákoníku. Podle §678 ustanovení o výpovědní době, vyklizení a odevzdání platí pouze tehdy, není-li smlouvou nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak. Ohledně stanovení výpovědní lhůty je tedy rozhodná vůle účastníků vyjádřená ve smlouvě. V předmětné věci se účastníci dohodli tak, že v případě neplacení nájemného končí nájem výpovědí bez výpovědní lhůty, tj. s okamžitou účinností dnem doručení výpovědi. Právě s ohledem na zásadu autonomie vůle, o kterou opřel svůj právní názor i odvolací soud, nelze souhlasit s pohledem dovolatele, který pokládá uvedené ustanovení nájemní smlouvy za ustanovení rozporné s dobrými mravy.
Odvolací soud stejně tak správně posoudil i otázku neplatnosti výpovědi z 15. 6. 1994, která není právním úkonem dostatečně určitým a srozumitelným ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku. Z předmětné listiny nelze ani výkladem podle obsahu dovodit, zda žalobce tímto právním úkonem usiluje o potvrzení první výpovědi ze dne 3. 6. 1994 anebo zda má projev jeho vůle směřovat k učinění výpovědi nové, a není ani jasné, zda by tato případná nová výpověď měla být výpovědí bez výpovědní lhůty či výpovědí s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Tento dopis je tak nutno kvalifikovat jako právní úkon nejednoznačný, a tím neurčitý, když tuto vadu nelze zhojit ani poukazováním na pochopení obsahu právního úkonu účastníky nájemní smlouvy, protože podle právní praxe je v podobných případech rozhodná možnost objektivní seznatelnosti i pro osoby, které smluvními stranami nejsou.
Žádná z námitek dovolatele, zpochybňující správnost závěrů rozsudku odvolacího soudu nebyla shledána za odůvodněnou. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 1 o.s.ř.) a dovolání žalovaného proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
Bylo by věcí soudu prvního stupně, odstranit chybu ve výroku I. svého rozhodnutí ze dne 13. 1. 2000, a to v části „s úrokem z prodlení ve výši 6.733,50 Kč od 22. 8. 1995“, kam – jak je zřejmé z logiky odůvodnění – patří „s úrokem z prodlení ve výši 6.733,50 Kč do 22. 8. 1995“.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný. Je proto povinen uhradit žalobci náklady dovolacího řízení představované odměnou právního zastoupení za jeden právní úkon (sepis vyjádření k podanému dovolání) ve výši podle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění platném do 31. 12. 2000, tedy ve výši 2.875,- Kč a za úhradu hotových výdajů v paušální částce podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75,- Kč, tudíž úhrnem částku 2.950,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. dubna 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu