ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1338.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1338/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání R. J. H., zastoupené advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze z 30.12.1999, sp. zn. 24 Co 350/99, vydanému ve věci dědictví po V. Š., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. D 602/95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Dovolání dovolatelky Růženy J. H. směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze z 30.12.1999, sp. zn. 24 Co 350/99, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 z 27.3.1997, čj. D 602/95-23.
Jak uváděl označený odvolací soud, soud prvního stupně svým uvedeným usnesením, proti němuž směřovalo odvolání odvolatelky R. H., určil jednak výrokem, označeným I., obecnou cenu majetku zůstavitelky V. Š. částkou 16.234,20 Kč, výši dluhů 3.274 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 9.960,20 Kč, a jednak výrokem, označeným II., schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví. Podle této dohody o vypořádání dědictví po zůstavitelce V. Š. nabyla dcera zůstavitelky R. H., která je dědičkou ze zákona po uvedené zůstavitelce, zůstatek vkladu na vkladní knížce po zůstavitelce s tím, že tato dědička odpovídá za náklady pohřbu, a vnuk zůstavitelky P. H. (jako dědic ze závěti) nabyl veškerý ostatní majetek zůstavitelky, tj. staré bytové zařízení do bytu o kuchyni a pokoji a šatstvo po zůstavitelce. Citované usnesení soudu prvního stupně obsahovalo ještě výrok označený III., jímž byla určena odměna notářky částkou 500 Kč a náhrada jejích hotových výdajů částkou 85 Kč, a dědicům bylo uloženo, aby tyto náklady uhradili do 15 dnů od právní moci usnesení na účet notářky, a to dědička R. H. částkou 450 Kč na odměnu a částkou 77 Kč na hotové výdaje, a dědic P. H. částkou 50 Kč na odměnu a částkou 8 Kč na hotové výdaje. V odůvodnění svého rozhodnutí z 27.3.1997 soud prvního stupně poukázal na závěť zůstavitelky V. Š., sepsanou notářským zápisem 7 N 7/89 a 7 NZ 7/89 bývalého Státního notářství pro Prahu 7, v níž zůstavitelka ustanovila svým jediným dědicem P. H. Dcera zůstavitelky V. Š. R. H., jako neopomenutelná dědička, namítla relativní neplatnost závěti podle ustanovení §479 občanského zákoníku. Oba dědici – R. H. a P. H. – uzavřeli pak dohodu o vypořádání dědictví, kterou soud schválil. Odměny a hotové výlohy notářky, působící jako soudní komisařka, byly stanoveny podle vyhlášky č. 612/1991 Sb.
Odvolání proti uváděnému usnesení soudu prvního stupně podala dcera zůstavitelky R. H. a rozhodl o něm Městský soud v Praze svým usnesením z 30.12.1999, sp. zn. 24 Co 350/99. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že odvolání odvolatelky R. H. není důvodné.
Pokud odvolatelka svým odvoláním napadla výrok usnesení soudu prvního stupně, jímž byla určena cena majetku zůstavitelky, výše dluhů a čistá hodnota dědictví, uváděl odvolací soud, že tento výrok vychází ze soupisu aktiv a pasív dědictví, jak byl proveden při jednání před notářkou, jako soudní komisařkou, dne 19.2.1997. Do aktiv dědictví byl zařazen vklad na vkladní knížce (ve výši 15.234,20 Kč), staré bytové zařízení (v ceně 1.000 Kč) a bezcenné šatstvo; do pasív dědictví byly uvedeny náklady pohřbu částkou 6.274 Kč (po odečtení příspěvku 3.000 Kč na pohřebném). Odvolací soud v této souvislosti uváděl, že domnívala-li se odvolatelka R. H., že do dědictví náleží ještě další majetek, jehož existenci druhý dědic popírá, pak je třeba mít na zřeteli, že v řízení o dědictví soud ke sporným aktivům z dědictví nepřihlíží (§175k odst. 3 občanského soudního řádu), a odvolatelka měla možnost domáhat se ve sporném občanském soudním řízení proti druhému z dědiců určení, že do dědictví náleží ještě další majetek (§175y odst. 1, §79 a §80 písm. c/ občanského soudního řádu). Vzhledem k tomu, že výrok označený I. odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně odpovídá soupisu aktiv a pasív dědictví po zůstavitelce V. Š., byl odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně tímto výrokem rozhodl správně.
Pokud šlo o výrok usnesení soudu prvního stupně o schválení dohody o vypořádání dědictví, proti němuž rovněž směřovalo odvolání odvolatelky, byl odvolací soud toho názoru, že z hlediska skutkových zjištění je tu důležité pouze to, zda taková dohoda byla dědici uzavřena či nikoli. Uzavření dohody je právním úkonem dědiců a řídí se ustanoveními hmotného práva (§43 a násl. občanského zákoníků); soud dohodu dědiců schválí, není-li v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy (§482 odst. 2 občanského zákoníku). V daném případě dohodu dědiců osobně podepsala odvolatelka R. H. i druhý dědic P. H. Uzavřenou dohodou jsou účastníci řízení o dědictví vázáni a nemohou ji jednostranně zrušit. Odvolací soud vyslovoval názor, že je třeba mít na zřeteli, že zákon umožňuje vlastníkovi věci, aby s ní disponoval, a to např. i tak, že ji bezúplatně převede na jiného (§123 občanského zákoníku a §628 a násl. občanského zákoníku); zábrany podobných dispozic nestanoví občanský zákoník ani v dohodách o vypořádání (srov. např. §141 odst. 1 a §482 občanského zákoníku). Není možné, podle názoru odvolacího soudu, spatřovat rozpor dohody dědiců se zákonem ani v tom, kdyby se dědici podle této dohody eventuálně dostávalo méně, než by činil jeho dědický podíl, na který by měl jinak nárok, nebo kdyby podle dohody nenabýval dědic žádný majetek. Změna stanoviska účastníka řízení dohody dědiců nemá pak na posouzení věci vliv, neboť bylo na účastnících, aby buď při uzavírání dohody k příslušným okolnostem přihlíželi a uzavřeli jen takovou dohodu, která skutečnosti respektuje, nebo aby případně na dohodu nepřistoupili a ponechali soudu, aby svým rozhodnutím podle ustanovení §483 a §484 občanského zákoníku potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů.
Odvolací soud ovšem zdůrazňoval, že v daném případě dědička R. H. není dohodou dědiců na svém dědickém podílu zkrácena. Vzhledem k tomu, že závětí zůstavitelky V. Š. byl jejím jediným dědicem ustanoven její vnuk P. H., potom další potomek této zůstavitelky ze zákona je neopomenutelným dědicem a má možnost namítnout neplatnost závěti podle ustanovení §479 občanského zákoníku. Protože dědička R. H. je zletilým potomkem zůstavitelky V. Š., má se jí dostat ve smyslu ustanovení §479 občanského zákoníku nejméně polovina jejího podílu ze zákona, tedy nejméně polovina dědictví. Podle dohody dědiců – R. H. a P. H. – se však v daném případě dědičce R. H. dostalo dohodou dědiců, schválenou soudem prvního stupně, více (a to po odečtení nákladů pohřbu celkem 8.960 Kč), než činila polovina čisté hodnoty jejího dědického podílu, jenž činí 4.980,10 Kč.
Pokud šlo o výrok usnesení, označený III., obsažený v usnesení soudu prvního stupně, odměna stanovená notářce, jako soudní komisařce, byla nejnižší možnou odměnou (500 Kč) a uložení povinností dědicům zaplatit tuto odměnu soudem určeným dílem odpovídalo ustanovení §140 odst. 3 občanského soudního řádu.
Proto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno jako věcně správné podle ustanovení §218 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dědičce R. H. dne 4.2.2000 a dovolání proti tomuto usnesení bylo z její strany podáno dne 7.2.2000 (s doplněními a upřesněními dovolání, sepsanými advokátem dne 8.8.2000 a dne 7.5.2002), tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto smyslu byla dovolatelkou doložena včasnost jejího dovolání ve srovnání s podklady pro rozhodnutí, z nichž vycházelo usnesení Nejvyššího soudu ČR z 26.6.2001, 21 Cdo 2832/2000.
Dovolatelka navrhovala, aby usnesení odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Dovolatelka výslovně uvedla, že „přípustnost dovolání se opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu“ a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka zdůrazňovala v průběhu řízení o dědictví zejména, že při jednání před notářkou, působící jako soudní komisařka, dne 19.2.1997, bylo zneužito toho, že nebyla právně zastoupena, a v důsledku jejího rozrušení z obsahu jí předloženého dopisu zemřelé matky pak uzavřela dědickou dohodu, která však za těchto uvedených okolností byla z její strany uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky spatřuje dovolatelka v tom, že uzavřela dědickou dohodu bez úplného zjištění aktiv dědictví. Dovolatelka při projednání dědictví předložila soupis majetku zůstavitelky V. Š., a to jak věcí movitých, tak i věcí nemovitých. Existenci těchto věcí druhý dědic zůstavitelky – P. H. nepopřel. Nešlo tedy o sporná aktiva a v tomto stadiu řízení nebylo nezbytné, aby se dovolatelka domáhala vůči druhému dědicovi určení, že jí označený majetek patří do aktiv dědictví. Dovolatelka má za to, že bylo povinností notářky zjistit, které věci, označené dědičkou R. H., mají být předmětem dědictví a teprve u sporných věcí odkázat tuto dědičku na občanské soudní řízení. Byla tedy dovolatelka toho názoru, že uzavřená dohoda dědiců odporuje zákonu a dobrým mravům (§482 odst. 2 občanského zákoníku).
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V tomto případě šlo o dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání tu bylo nutno posoudit (shodně jak to uváděla i dovolatelka ve svém dovolání) podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když tu odvolací soud výrokem svého usnesení nevyslovil přípustnost dovolání proti svému usnesení.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) tedy výslovně stanovilo zákonný předpoklad „podání návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé“. Takový návrh však nebyl v daném případě ze strany odvolatelky R. H. podán před vydáním usnesení Městského soudu v Praze z 30.12.1999, sp. zn. 24 Co 350/99. Návrh takového druhu není obsažen ani v odvolání odvolatelky R. H. ze 16.4.1997 (na č.l. 28 a 29 spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. D 602/95), ani v jiném podání této odvolatelky, jež by bylo založeno v uvedeném spise a jež by předcházelo vydání usnesení Městského soudu v Praze z 30.12.1999, sp. zn. 24 Co 350/99.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že tu je dána přípustnost dovolání dovolatelky podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žádnému dalšímu účastníku řízení nevznikly náklady v dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. srpna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu