ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1355.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1355/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce Ing. I. C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Ú., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 15/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.4.2002, č.j. 15 Co 31/2002-244, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 7.8.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že L. Ú., matka žalovaného, žila v předmětném bytě sama, avšak na evidenčním a výpočtovém listě byl vyznačen jako spolubydlící žalovaný. L. Ú. zemřela dne 8.3.1996 a žalovaný žil v den její smrti se svoji manželkou v družstevním bytě v P., F. 19/1761. Na žalovaného tedy nepřešlo ve smyslu §706 o.z. právo nájmu k předmětnému bytu po zemřelé matce.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25.6.1998, č.j. 19 C 15/96-106 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 o.z., neboť žalovanému svědčilo právo společného nájmu družstevního bytu, který byl přidělen jeho tehdejší manželce M. Ú. Oběma manželům tedy vzniklo právo společného nájmu podle §176 odst. 2 tehdy platného o.z. Uzavřel, že právo nájmu k předmětnému bytu přešlo na vnučku zemřelé L. Ú., která žila s babičkou v době její smrti ve společné domácnosti a neměla vlastní byt. Zároveń vyslovil závěr, že možnost žalovaného užívat předmětný byt se odvozuje od práva nájmu bytu L. Ú.
K odvolaní žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27.1.1999, č.j. 21 Co 489/98-126, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění skutečností ohledně tvrzeného přechodu nájmu na L. Ú. Přikázal soudu prvního stupně doplnit dokazování ve vztahu k L. Ú. V případě splnění podmínek přechodu nájmu k předmětnému bytu na L. Ú. uložil posoudit, o jaký právní vztah se jedná. Ohledně žalovaného zaujal právní názor, že žalovaný nesplnil druhou podmínku pro přechod práva nájmu podle §706 odst. 1 o.z., tedy neexistenci vlastního bytu.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 8.8.2000, č.j. 19 C 15/96-211 žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází. Rovněž se zabýval otázkou, zda existovalo právo nájmu k předmětnému bytu svědčící L. Ú. Ohledně otázky přechodu práva nájmu k předmětnému bytu na L. Ú. považoval za rozhodující důkaz čtením spisu sp. zn. 13 D 404/96, kdy při předběžném šetření žalovaný výslovně uvedl, že jako spolužijící osoba přichází v úvahu toliko on. Dospěl k závěru, že L. Ú. nežila se žalovaným a jeho matkou v předmětném bytě v den její smrti a nesplnila tak podmínku společné domácnosti se zemřelou nájemkyní v den její smrti podle ustanovení §706 o.z. Uzavřel, že žalovaný se nemůže dovolávat odvozeného práva bydlení od práva nájmu L. Ú., které nesvědčí žádný právní důvod ospravedlňující její bydlení v předmětném bytě. Podle soudu prvního stupně nelze aplikovat analogii mezi ustanovením §175 odst. 3 a §176 odst. 2 o.z. ve znění účinném do 31.12.1991.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.4.2002, č. j. 15 Co 31/2002-244, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že lhůtu k vyklizení bytu stanovil do 31.12.2002, jinak jej potvrdil. Dovodil, že pokud žalovaný uzavřel manželství s Ing. M. Ú. dne 7.11.1986, vzniklo mu tak právo společného užívání družstevního bytu v P., F. 19/1761, a to podle o.z. platného do 31.12.1991 ( §175 odst. 1,2,3). Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně se závěrem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nesplnil podmínku pro přechod práva nájmu po své zemřelé matce ve smyslu §706 odst. 1 o.z., tedy podmínku neexistence vlastního bytu v době smrti své matky dne 8.3.1996. Zde odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 12.3.2001, č.j. II ÚS 544/2000. Ztotožnil se rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, že na L. Ú. nepřešlo ve smyslu §706 odst. 1 o.z. právo nájmu po zemřelé L. Ú., žalovaný tedy není oprávněn předmětný byt užívat a zde bydlet ani na základě souhlasu L. Ú. V souvislosti s lhůtou k vyklizení předmětného bytu poukazoval na nález Ústavního soudu ČR ze dne 4.8.1999, č.j. IV ÚS 114/99.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.a §241a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatele ustanovení §175 odst. 3 o.z. ( účinného do 31.12.1991 ) je nutné analogicky aplikovat i v případě družstevního bytu ve smyslu ustanovení §176 odst. 2 o.z. (účinného do 31.12.1991). Namítal, že pokud manželé spolu nežili, nevzniklo jim právo společného užívání družstevního bytu manžely. Poukazoval na nález Ústavního soudu ĆR ze dne 12.3.2001, č.j. II.ÚS 544/2000, podle něhož čistě pozitivistická aplikace ustanovení §706 odst. 1 může vést i k porušení ústavnosti. Soudům obou stupňů vytýkal nedostatečná skutková zjištění, neboť neaxeptovaly provedené důkazy vyznívající ve prospěch žalovaného. V této souvislosti odkazoval na nález Ústavního soudu ČR ze dne 4.8.1999, č.j. IV ÚS 114/99, jakož i na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.2001, č.j. 26 Cdo 2588/99 a ze dne 28.5.1998, č.j. 2 Cdon 1839/96. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel uplatnil přípustné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o.s.ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci, totiž k otázce, zda žalovaný splnil podmínku pro přechod práva nájmu podle §706 odst. 1 o.z. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak není v této věci dán.
Než ani pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, nemohl dovolací soud dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. S jeho závěry lze předně souhlasit v tom, že žalovaný nesplnil druhou podmínku pro přechod práva nájmu k předmětnému bytu po své matce, totiž neexistenci vlastního bytu v době smrti své matky dne 8.3.1996. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že jestliže žalovaný uzavřel dne 7.11.1986 manželství s Ing. M. Ú., vzniklo mu tak právo společného užívání družstevního bytu v P., F. 19/1761. Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pokud nebylo prokázáno, že nájem předmětného bytu přešel na vnučku zemřelé L. Ú., nelze tudíž odvozovat právo na bydlení žalovaného z titulu přechodu práva nájmu předmětného bytu na L. Ú.
Podle ustanovení §706 odst. 1 o.z. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce, nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže s ním žili ve společné domácnosti po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Ustanovení §706 odst. 1 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost podle §708.
Podle ustanovení §175 odst. 1 o.z. (ve znění účinném do 31.12.1991) jestliže za trvání manželství manželé nebo jeden z nich nabudou práva užívat byt, vznikne právo společného užívání bytu manžely.
Podle §175 odst. 2 o.z. vznikne-li jenom jednomu z manželů za trvání manželství právo na přidělení družstevního bytu, vznikne s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
Podle §175 odst. 1 o.z. ustanovení odstavce 1 a 2 neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí.
Podle §176 odst. 1 o.z. nabyl-li práva užívat byt některý z manželů před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům právo společného užívání tohoto bytu uzavřením manželství.
Podle §176 odst. 2 o.z. totéž platí, vzniklo-li před uzavřením manželství některému z manželů právo na přidělení družstevního bytu.
Pro úplnost je nutné uvést, že odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ČR ze dne 4.8.199, č.j. IV ÚS 114/99, jakož i na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.2001, č.j. 26 Cdo 2588/99 a ze dne 28.5.1998, č.j. 2 Cdon 1839/96, je nepřípadný.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu