ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1443.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1443/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) J. K. a B) J. V., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Státnímu statku J., s.p., zastoupenému advokátkou, o 50.700 Kč, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp.zn. 6 C 1528/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.12.2000, čj. 27 Co 533/2000-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení 13% úroku z částky 80.000 Kč od 15.7.1994 do 31.5.1999, tedy celkem 50.700 Kč, z toho 25.350 Kč pro každého z nich; svůj návrh odůvodnili tím, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 19.7.1994, čj. 4 C 198/93-23, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17.11.1998, čj. 19 Co 3/95-97, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům uvedenou jistinu s 3% úrokem z prodlení od 31.8.1993 do zaplacení, žalobci však měli od 15.7.1994 nárok na 16% úrok namísto 3% úroku, proto požadovali doplacení rozdílu v jejich výši. Dále požadovali, aby z těchto požadovaných úroků jim byl přiznán další 12% úrok z prodlení od 1. června 1999 do zaplacení.
Okresní soud v Praze - západ výrokem I. rozsudku ze dne 6.4.2000, čj. 6 C 1528/99-20, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců částku 25.350 Kč a druhému žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.014 Kč, výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení 12% úroku z prodlení každý z částky 25.350 Kč od 1. června 1999 do zaplacení, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi prvým žalobcem a žalovaným. Žalovanému bylo dále uloženo výrokem IV. zaplatit státu soudní poplatek 1.014 Kč.
Krajský soud v Praze k odvolání obou stran rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, čj. 27 Co 533/2000-41, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 14.745 Kč, a co do částky 10.605 Kč pro každého z žalobců návrh zamítl; ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Náhradu nákladů odvolacího řízení neuložil žádnému z účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v daném případě nejde o věc pravomocně rozsouzenou, neboť dospěl k závěru, že předmět řízení není totožný s předmětem řízení vedeným u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. C 198/93. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud zastává názor, že žalobcům nelze přiznat úroky z úroků, neboť to platná právní úprava neumožňuje. Odvolací soud dále považoval za částečně oprávněnou námitku promlčení, vznesenou žalovaným. Vyšel ze zjištění, že žaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 30.7.1999, a žalovaný vznesl námitku promlčení nároku na zaplacení 13% úroku z prodlení přisouzeného od 13.7.1994 do 31.5.1999, kdy nárok žalobců vyrovnal. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §101 a 110 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, a uzavřel, že nárok žalobců se promlčoval v tříleté promlčecí době, a proto jej lze přiznat jen za dobu tří let před podáním žaloby, do 31. května 1999, do kdy byl žalovaný v prodlení. Za dobu od 31.7.1996 do 31.5.1999, tj. za 1035 dnů, činí 13% úrok z prodlení z částky 40.000 Kč u každého z žalobců 14.745 Kč. Odvolací soud shledal oprávněnou námitku žalovaného, že desetiletá promlčecí lhůta v daném případě platí pouze pro úroky z prodlení ve výši 3% z částky 80.000 Kč, ode dne 31.8.1993 do zaplacení, nikoli však pro úroky ve výši 13% z částky 80.000 Kč za dobu od 15.7.1994 do 31.5.1999, neboť tyto úroky nebyly shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně přiznány. Soud prvního stupně tedy správně přihlédl k námitce promlčení, nesprávně však posoudil délku promlčecí doby.
Rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 15.1.2001, byl napaden dovoláním ze dne 24.1.2001, sepsaným a podepsaným prvním žalobcem, též v zastoupení druhého žalobce. Obsahuje kritiku postupu soudu prvního stupně i soudu odvolacího v řízení o nárocích žalobců, uplatněných jejich žalobou dne 30.8.1993 u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 198/93. Těmito okolnostmi se dovolací soud ovšem v tomto řízení nemůže zabývat. V dalším odmítl i právní závěr odvolacího soudu, týkající se částečného promlčení nároku a nepřiznání úroků z úroků. Vyslovil názor, že „ v demokratickém státě nelze připustit, že stát má jen ty povinnosti, které jsou výslovně stanoveny v zákonech. … Nevydání prováděcích zákonů nemůže být na překážku přímé aplikovatelnosti článků Úmluvy o ochraně práv a základních svobod v České republice. … Nejsou-li meze základních práv a svobod upraveny zákonem, pak pouhá nečinnost státu nemůže vést k omezení základních práv a svobod občanů“. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 7.12.2000 sp.zn. 27 Co 533/2000-41, přiznal žalobcům žalovanou částku 50.700 Kč i s úroky z prodlení ve výši 12%. V závěru vznesl požadavek, aby žalobcům byl ustanoven advokát.
Dne 1.8.2001 bylo doručeno soudu prvního stupně dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu, sepsané jejich soudem ustanovenou zástupkyní pro dovolací řízení, advokátkou JUDr. Klárou Veselou. V něm se mj. uvádí, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ (zřejmě ve znění účinném od 1.1.2001). Dovolatelé setrvali na stanovisku, že nárok žalobců není promlčen, neboť pohledávka byla v daném případě pravomocně přisouzena, a pro úroky, jež jsou příslušenstvím této pohledávky a byly splatné před pravomocným rozhodnutím, platí desetiletá promlčecí doba. Dovolání je proto důvodné, neboť odvolací soud nesprávně posoudil délku promlčecí doby. Rovněž se domnívají, že mají právo na zaplacení úroků ze zažalované částky, protože žalovaný touto částkou neoprávněně disponuje, zatímco žalobcům uchází zisk, který jim mohl z této částky plynout. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání po doplnění právní zástupkyní žalobců v zásadě splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ do výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. I když procesní návrhy žalobců jsou formulovány tak, že dovolání napadá celý rozsudek odvolacího soudu, z jeho obsahu je zřejmé, že směřuje jen do těch jeho výroků, jimiž byla žaloba zamítnuta, resp. potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně. Vady řízení, zakládající jeho zmatečnost (§237 odst. 1 OSŘ) nebyly dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ) z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d) OSŘ, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Hlavní námitka dovolatelů se týká právního závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce podléhá obecné tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu ustanovení §101 ObčZ; domnívají se, že mělo být aplikováno ustanovení §110 ObčZ o promlčecí lhůtě desetileté, protože jde o právo, které bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu. Tato úvaha dovolatelů je nesprávná: kdyby tomu tak bylo, tj. jednalo by se o nárok již přiznaný pravomocným soudním rozhodnutím, nebylo by možno v téže věci konat jiné řízení a vydat rozhodnutí, protože by tomu bránila překážka věci rozhodnuté, (rei iudicata - §159 odst. 3 OSŘ). Šlo by o neodstranitelnou překážku řízení, a soud by musel postupovat podle ustanovení §104 odst. 1 OSŘ a řízení zastavit. V dané věci však oba soudy posoudily věc tak, že nárok na zaplacení úroků z prodlení uplatněný žalobci není totožný s povinností žalovaného zaplatit jim úroky z prodlení, o níž již bylo rozhodnuto soudem, a to v rozsahu rozdílu mezi 3% úrokem, přiznaným soudem, a 16% úrokem, stanoveným od 14.7.1994. Jde-li tedy v tomto řízení o nárok, o němž nebylo v původním řízení rozhodnuto, nelze ani aplikovat ustanovení §110 ObčZ o desetileté promlčecí době.
Odvolací soud také správně uzavřel, že náš právní řád nepřipouští ukládat povinnost platit úroky z úroků. Ve svobodném státě pak jistě nelze ukládat právním subjektům povinnosti, které nevyplývají ze závazných právních předpisů. Argumenty žalobců o porušení základních práv a svobod jsou proto zcela nepřípadné; k jejich porušení ve vztahu by spíše došlo ve vztahu k žalovanému, kdyby toto právo žalobcům přiznáno bylo. Uvedený argument ostatně není obsahem dovolání podaného právní zástupkyní žalobců. Ovšem ani jí zvolený argument o zisku, který žalobcům uchází tím, že vyšší úroky z prodlení jim nebyly přiznány dříve, není pro posouzení věci relevantní.
Pokud dovolatelé uváděli okolnosti, které se týkaly jimi zaplaceného poplatku, jde vlastně o návrh na vrácení neprávem zaplaceného poplatku, o němž rozhoduje podle zákona o soudních poplatcích soud prvního stupně.
Dovolací soud mimo rámec dovolacího přezkumu dodává, že podle jeho ustálené judikatury není v případech, kdy jde o určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (§153 odst. 2 OSŘ), jakým jistě je vypořádání nároku na náhradu živého inventáře ve smyslu ustanovení §20 zákona o půdě, namístě povinnost k zaplacení úroků z prodlení do doby plnění, určené pravomocným soudním rozhodnutím. Do té doby totiž nejde o peněžitý závazek – nárok má být naopak přednostně vypořádán ve věcech nebo v dalších formách v zákoně uvedených, a přiznání finanční náhrady má být soudem zdůvodněno. Žalovaný, jehož povinnost zaplatit úrok z prodlení stíhá, a jenž by tak byl legitimován k podání dovolání, dovolání nepodal. Žalobci, i když formulovali dovolání tak, že není omezeno na zamítavé výroky, zřejmě ve skutečnosti dovoláním nehodlali napadnout výroky, jimž jim bylo částečně vyhověno; k dovolání v této části by ostatně nebyli procesně legitimováni, protože jejich návrhu bylo do této výše vyhověno, a jejich dovolání v této části by muselo být odmítnuto.
Protože rozsudek odvolacího soudu v části, napadené dovoláním, je správný, bylo dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.
Podle výsledku dovolacího řízení by měl nárok na náhradu v něm vzniklých výdajů žalovaný ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), tomu však prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20.února 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu