ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1528.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1528/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně T. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. J., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 249/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.10.2001, č.j. 53 Co 485/2001-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 5.9.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizený odevzdat byt blíže popsaný v petitu. Tvrdila, že je vlastnicí nemovitosti, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemnicí byla J. J. Po její smrti se do předmětného bytu nastěhoval žalovaný, nesplnil však podmínky pro přechod práva nájmu podle §706 o.z. a užívá jej bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně naposledy rozsudkem ze dne 15.3.2001, č.j. 21 C 249/96-143 žalobu zamítl. Vzal za prokázáno, že žalovaný se ke své babičce (J. J.) přestěhoval v průběhu roku 1988, posléze s ní žil s úmyslem trvalým a vedl s ní společnou domácnost, aniž měl k rozhodnému dni vlastní byt. Dospěl k závěru, že žalovaný splnil obě zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu po zemřelém nájemci, jak to vyžaduje ustanovení §706 odst. 1 o.z. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně se závěrem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný unesl své důkazní břemeno a podařilo se mu prokázat přechod nájmu bytu, jak to má na mysli ustanovení §706 odst. 1, věta prvá o.z. Výrok o zamítnutí přípustnosti dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že nabízené otázky nemají po právní stránce zásadní význam a problematika jimi tradovaná je v soudní praxi řešena již ustalující se judikaturou. Odvolací soud neshledal hmotněprávní ustanovení dopadající na souzenou věc (§706 o.z.) rozporným s právními předpisy nejvyšší právní síly, protož právo nájmu lze vypovědět.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 27.3.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné posouzení podmínek přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 o.z. Namítala nesprávnost skutkových zjištění, respektive jejich hodnocení s tím, že soužití v den smrti se zemřelou nájemkyní ve společné domácnosti a neexistenci vlastního bytu se nepodařilo žalovanému bez pochybností prokázat. Poukazovala též na skutečnost, že do 31.12.1991 byly byty administrativně přidělovány a vlastníkem bytů byl většinou stát, což vedlo k tomu, že aplikace §179 o.z. bývala dobovými ONV a soudy vnímána jako přidělování bytů sui generis. Rovněž namítala, zda ustanovení §706 odst. 1 o.z. je v souladu s Listinou základních práv a svobod. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 1, 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno ještě za účinnosti předpisů občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, důvodně proto i odvolací soud v souladu s bodem 15 zmíněných přechodných ustanovení projednal věc podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Pak ovšem i pro dovolací soud platí důsledky plynoucí z kogentního ustanovení bodu 17 přechodných ustanovení, podle nichž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.(dále jen ,, o.s.ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatelka ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo ani jeho dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s důsledky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ). Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelkou podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu.
Z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu (č.l. 125 spisu) vyplývá, že v rámci závěrečného návrhu právní zástupce žalobkyně pro případ potvrzení napadeného rozsudku žádal připuštění dovolání k těmto otázkám zásadního významu :
1. zda osoby, uvedené v ustanovení §706 odst. 1 věta prvá o.z. unesou důkazní břemeno, pokud jsou zde pochybnosti a rozpory mezi jednotlivými důkazy,
2. zda při hodnocení důkazů ve věcech přechod nájmu by neměl být přihlédnuto též k soudu obecně známé genesi vývoje tohoto institutu od ustanovení §179 o.z. k ustanovení §706 o.z. a jeho průběžným novelisacím, jakož i k přežívající výkladové praxi založené skutečností, že do 31. 12.1991 byly byty administrativně přidělovány, a že vlastníkem domovního fondu dnešních nájemních bytů byl ve valné většině stát, což mohlo vést k tomu, že aplikace ustanovení §179 o.z. bývala dobovými ONV a soudy vnímána jako přidělování bytů sui generis,
3. zda ustanovení §706 o.z. je v souladu s Listinou základních práv a svobod, když opakované přechody nájmu mohou být na dobu neurčitou a i po několik generací trvající negují zcela základní atributy vlastnického práva, a to ius disponendi a ius utendi.
Otázka navržená pod bodem 1 není otázkou právní, nýbrž jde o obecný problém hodnocení důkazů, v nichž je na soudu, aby podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, vyhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Způsob, jímž odvolací soud v této věci hodnotil provedené důkazy, odpovídá dnes již ustálené praxi soudů.
Ani ve vztahu k druhé otázce uplatněné v dovolání, nelze dovodit prvek zásadního právního významu. Odvolací soud totiž posuzoval podmínky přechodu práva nájmu podle ustanovení §706 odst. 1 o.z. ku dni úmrtí bývalé nájemnice, J. J., která zemřela dne 3. 7. 1996. Aplikoval tak uvedené ustanovení občanského zákoníku v jeho znění po 1.1.1992. Odkaz dovolatelky na tvrzenou benevolentní, až nesprávnou, aplikaci ustanovení zákona ve znění účinném do 31. 12. 1991, je tak zcela nepřípadný. Mimochodem je třeba v této souvislosti připomenout, že k přechodu práva nájmu na osoby uvedené v §706 o.z. dochází ze zákona, nikoliv na základě rozhodnutí správního orgánu, ohledně něhož by přicházela do úvahy vázanost takovým rozhodnutím podle §135 odst. 1 o.s.ř. Závěry soudu o této otázce předchází proto obvyklé dokazování skutečností, které jsou stanoveny v hypotéze uvedené právní normy. To samo o sobě k závěru o otázce zásadního právního významu nepostačuje.
Konečně ve vztahu k třetí otázce formulované v dovolání odkazuje soud na přiléhavé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kterým návrh na připuštění dovolání zamítl. S uvedenými závěry se dovolací soud plně ztotožňuje.
S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Formulace otázek navržených navržené žalobkyní k dovolacímu přezkumu nelze podřadit pod pojem otázky zásadního právního významu. Pak je ovšem důvodný závěr odvolacího soudu, že podmínky pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nebyly dány. Ani dovolací soud nemá za popsané situace důvod odchýlit se od této správné úvahy odvolacího soudu.
Dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu