ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1558.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1558/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupené advokátem, proti žalované I. L., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 452/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.1.2002, č.j. 62 Co 18/02-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobu na vyklizení bytu podanou dne 12.11.1998 zamítl Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.6.2000, č.j. 10 C 452/98-45. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16.11.2000, č.j. 14 Co 496/2000-65, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nepřezkoumatelnost.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 12.6.2001, č.j. 10 C 452/98-81, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.1.2002, č.j. 62 Co 18/02-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Zároveň změnil výrok o nákladech řízení tak, že náklady činí 8.575,- Kč, jinak jej potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Po skutkové stránce tak vycházel ze zjištění, že žalovaná se přihlásila k trvalému pobytu do předmětného bytu dne 11.10.1995, přičemž jako osoba spolubydlící byla vedena od 28.11.1995.Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle nichž dne 23.8.1997 uzavřela žalovaná manželství s P. L., který byl nájemcem bytu v P. V bytě svého manžela žila žalovaná v době po svatbě do vánoc roku 1997. Z návrhu na rozvod manželství podaného dne 30.7.1998 a vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 309/98 vzal za prokázané tvrzení žalované, že do března 1998 vedla s manželem v jeho bytě společnou domácnost.
Při těchto zjištěních dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná nesplnila v době úmrtí původního nájemce předmětného bytu A. J. podmínky přechodu nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 o.z. Uzavřel, že žalovaná neprokázala soužití ve společné domácnosti se zemřelým nájemcem bytu po dobu tří let před jeho smrtí včetně péče o něj a neexistenci vlastního bytu, neboť jí po uzavření sňatku v srpnu 1997 vznikl ve smyslu ustanovení §704 o.z. společný nájem k bytu jejího manžela. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22.3.2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 22.5.2002 dovolání. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v otázce, zda jim s manželem vzniklo vedení společné domácnosti, pokud společnou domácnost skutečně vedla jen s A. J. na adrese v P. Vytýkala soudům obou stupňů nevypořádání se s otázkou, zda vůbec vznikl společný nájem k bytu jejího bývalého manžela. Podle dovolatelky nedošlo v daném případě ke zrušení ani k přerušení vedení společné domácnosti s panem J. Odkazovala na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12.3.2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000. Namítala, že vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 12.6.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání. To se týká té části dovolacích námitek, v nichž dovolatelka brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Ten totiž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná dne 23. 8. 1997 uzavřel manželství s P. L., který byl nájemcem bytu v P. a v tomto bytě s ním od sňatku v srpnu 1997 do vánoce téhož roku žila. Dovolací soud, jemuž ze shora uvedených důvodů nepřísluší přezkoumávání správnosti uvedených skutkových zjištění, tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jeden a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství (být příslušníkem více domácností ). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétními osobami. Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení §706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne-li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení §871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení §706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení §115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. §12, §15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány (po stanovenou dobu), rozhodoně však ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace §706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů. K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.
Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na jí uváděný nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.3.2001, sp. zn. II.ÚS 544/2000 je nepřípadný, neboť soudy obou stupňů se otázkou vzniku práva společného nájmu manželů zabývaly.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. září 2002
JUDr. Josef. Rakovský, v. r.
předseda senátu