ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1642.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1642/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání S. M., zastoupeného advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 31. 1. 1997, sp. zn. 1 Co 21/97, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 113/96 (žalobce S. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované F. n. O. – p. l., o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
V probíhajícím občanském soudním řízení o žalobě S. M. o ochranu osobnosti, podané u soudu 20. 12. 1993, vydal Krajský soud v Ostravě usnesení ze 14. 11. 1996, č. j. 23 C 113/96-42, jímž bylo řízení v této právní věci přerušeno podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu, a to proto, že bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Šumperku ze 7. 6. 1994, č. j. P 335/88-101, bylo zahájeno řízení „o změnu omezení způsobilosti k právním úkonům žalobce“, a to v návaznosti na předchozí rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86-42 (jímž byl žalobce omezen k právním úkonům tak, že není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy a není schopen vykonávat v rozsudku vymezená zaměstnání).
O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 14. 11. 1996, č. j. 23 C 113/96-42, o přerušení řízení rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením z 31. 1. 1997, sp. zn. 1 Co 21/97, jímž usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť měl za to, že přerušení řízení o ochranu osobnosti, v němž žalobu podal žalobce sám bez zastoupení jinou osobou, odpovídá ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu. Toto ustanovení zakotvuje možnost přerušit řízení, jestliže probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v řízení, které je přerušováno.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci 28. 2. 1997 a dovolaní bylo jím podáno u Krajského soudu v Ostravě dne 4. 3. 1997, tedy ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel podal své dovolání (jak bylo uvedeno v doplňujícím písemném vyjádření, sepsaném advokátkou) z důvodu odepření ochrany před soudem, když totiž soud nenařídil jednání o jeho žalobě o ochranu osobnosti a nepředvolal účastníky řízení k jednání. V tomto postupu soudu v řízení spatřoval dovolatel porušení ustanovení občanského soudního řádu, ale také Listiny základních práv a svobod i Evropské úmluvy o lidských právech, zejména pokud jde o právo na spravedlivý soudní proces.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v tomto případě se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (zejména občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, bylo tu nutno posoudit podle ustanovení §238a občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), které ve svém prvním odstavci pod písm. a/ až f/ stanovilo jmenovitě, proti kterým usnesením odvolacího soudu bylo přípustné dovolání. V tomto výčtu usnesení není uvedena přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo přerušeno občanské soudní řízení. Naopak v ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo zakotveno, že neplatí přípustnost dovolání ani proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolání dovolatele je v daném případě podáno proti usnesení odvolacího soudu, ohledně něhož nelze přípustnost dovolání dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nebylo proto možné posoudit dovolání dovolatele jako dovolání přípustné.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované nemocnici v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. října 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.
předseda senátu