ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1657.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1657/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) M. T., a B) J. T., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Obci T., zastoupené advokátkou, a 2) P. f. Č. r., o zaplacení částky 744.297 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 335/97, o dovolání žalobkyně J. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.4.2001, čj. 12 Co 192/2000-105, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. dubna 2001, čj. 12 Co 192/2000-105, se zrušuje v části výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba byla zamítnuta ohledně částky 372.148,50 Kč, připadající žalobkyni J. T., a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Řízení o dovolání žalované Obce T. se zastavuje.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 26.8.1999, čj. 16 C 335/97-74, ve znění usnesení ze dne 25.10.2000, čj. 16 C 335/97-89, uložil žalované obci T. povinnost zaplatit žalobcům 744.297 Kč, a to každému jednou polovinou, zamítl návrh na zaplacení úroků z prodlení z této částky, zamítl návrh proti žalovanému P. f. ČR, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání prvé žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil svým rozsudkem ze dne 11.4.2001, čj. 12 Co 192/2000-105, výrok soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, a žalobu zamítl; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž nemovitosti ve vlastnictví žalobců byly odstraněny v roce 1973 místním národním výborem v souvislosti s výstavbou kulturního domu v obci. Nesouhlasil však s právním hodnocením aktivní věcné legitimace žalobců. Nároky vlastníků podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), posoudil odlišně než soud prvního stupně. S odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu považoval za vlastníka odstraněných budov ve smyslu §23 odst. 1 zákona o půdě otce žalobců M. T., neboť za jeho života byly předmětné budovy odstraněny a jejich likvidací (zničením) jeho vlastnické právo zaniklo. Z uvedených důvodů právo na náhradu ve smyslu §23 zákona o půdě podle názoru odvolacího soudu nesvědčí žalobcům. Odvolací soud dále uzavřel, že dohoda uzavřená mezi žalovanou obcí a žalobci o náhradě za odstraněné nemovitosti je proto neplatná, a nárok žalobců není důvodný ani z hlediska této dříve uzavřené dohody.
Žalobkyně J. T. napadla rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm a) OSŘ. Podle dovolatelky se v dané věci odvolací soud „nevypořádal se skutečností, že dle §23 odst. 1 zákona o půdě není zmíněn expresis verbis původní vlastník, ale pouze vlastník“. Dovolává se jazykového výkladu textu zákona, a skutečnost, že v §23 odst. 1 zákona o půdě je označen vlastník obecně, vidí dovolatelka jako základ ke svoji aktivní legitimaci v daném sporu. Z tohoto důvodu považuje postup odvolacího soudu, při němž aplikoval restriktivní vymezení pojmu vlastník i tam, kde tak zákonodárce výslovně neučinil, za protiprávní. Dále poukázala na to, že ačkoli byl dům čp. 36 v T. odstraněn, dovolatelka neobdržela náhrady za nevydané parcely č. 8/1, 8/2, a 8/3, v obci T., které odstraněny nebyly. Svoji argumentaci opřela o rozhodnutí Nejvyššího soudu a nález Ústavního soudu IV. ÚS 435/98. Dovolatelka považuje za důvodnou i žalobu proti druhému žalovanému – P. f. ČR, kterému podle ní svědčí pasivní legitimace, neboť podle §18a zákona o půdě bude vyplácet náhrady za obec T. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí na dobu, než bude o dovolání rozhodnuto.
Žalovaná obec T. se k dovolání žalobkyně nevyjádřila; dne 13.7.2001 podala rovněž dovolání, směřující pouze proti výroku o nákladech řízení, které však podáním ze dne 17. července 2001 vzala v celém rozsahu zpět.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další zákony (OSŘ), se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované obce T. bylo vzato zpět, dovolací soud se jím věcně nezabýval a řízení o tomto dovolání zastavil ( §243b odst. 4 věta druhá OSŘ).
Dovolání žalobkyně splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací důvod je obsahově vymezen tak, že je podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, způsobující zmatečnost rozhodnutí, nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( §241 odst. 3 písm. d) OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné.
Odvolací soud sice na daný případ správně použil ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, avšak nesprávně toto ustanovení vyložil při posuzování aktivní věcné legitimace žalobců.
Dovolací soud se výkladem ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě z uvedeného hlediska již vícekrát zabýval. Toto ustanovení zpočátku vyvolávalo nejasnosti v tom, kdo je míněn pod pojmem „ vlastník“, jenž je v něm užit. Judikatura se posléze ustálila; pod pojmem vlastník nelze rozumět toho, kdo byl vlastníkem budov v době jejich znehodnocení, pokud již právo, založené tímto ustanovením, nemohl jako vlastník uplatnit. Vlastníkem je zde míněn ten, komu svědčilo vlastnické právo k nemovitostem ke dni účinnosti zákona o půdě, resp. ke dni zrušení práva užívání. Pokud již byly budovy před takto určeným dnem zlikvidovány, je vlastníkem podle ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě míněn ( podle zásady „a maiori ad minus“) vlastník pozemků, na nichž byly budovy původně vybudovány. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud v řadě svých rozsudků, a to na základě výkladu gramatického (zákon nehovoří o původním vlastníkovi), historického (navazujícího na právní úpravu provedenou zákonem č. 114/1990 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku, a který přiznával náhradu za znehodnocené budovy tomu, kdo byl jejich vlastníkem v době rozhodnutí soudu), i logického, vycházejícího z úmyslu zákonodárce umožnit obnovu hospodaření na půdě včetně budov, potřebných k jejímu zajištění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2000, sp. zn. 24 Cdo 639/2000, ze dne 25.3.1998, sp.zn. 2 Cdon 1930/97). Uvedená judikatura vykládá stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek tak, že právo na náhradu nenáleží tomu, kdo budovu v minulosti převedl na jinou osobu, ani třetí osobě (nejde-li o zákonného dědice původního vlastníka), které byla budova převedena již ve znehodnoceném stavu. Uvedená judikatura je v souladu i s nálezy Ústavního soudu České republiky (viz např. nález ze dne 18.3.1999, sp.zn. IV.ÚS 435/98).
Rozsudek odvolacího soudu není v souladu s touto judikaturou, a nebyl proto shledán správným. Dovolací soud jej proto v části napadené dovoláním druhé žalobkyně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 OSŘ). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a rozhodne v něm nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu