ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1676.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1676/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Z. P., 2/ E. P., zastoupené advokátkou, 3/ E. Š., zastoupené F. Š., a 4/ F. Š., o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 781/92, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.4.2001, čj. 25 Co 105/2001-385, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 29.9.2000, čj. 8 C 781/92-320, vyslovil, že vlastnické právo žalovaných k zemědělské usedlosti čp. 4 se stavební parcelou č. 22/1 v katastrálním území N., přechází na žalobkyni.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.4.2001, čj. 25 Co 105/2001-385, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s právními předpisy; v tomto směru odkázal na svá předchozí rozhodnutí a na rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci z roku 1997, jímž byla tato otázka s konečnou platností vyřešena. Rovněž se nepodařilo prokázat, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci je dán důvod přechodu vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), neboť žalovaní nabyli nemovitosti za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Na základě provedených znaleckých posudků, zejména závěru revizního znaleckého posudku a jeho dodatku č. 1, podaného ústavem S., bylo totiž zjištěno, že kupní cena, zaplacená žalovanými za předmětné nemovitosti, činila 25.326 Kč, což bylo méně než polovina ceny stanovené podle tehdy platných předpisů, která činí 69.347,67 Kč. Nesprávně, tedy v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem, byla stanovena také náhrada za osobní užívání pozemku č. 22/1 v N., neboť podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., bylo sice možno výši náhrady snížit s ohledem na polohu a kvalitu pozemku, ale ze závěru znalců vyplynulo, že pro stanovení náhrady v částce 3 Kč za 1 m2 nebyly dány důvody. Odvolací soud nepřipustil dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 OSŘ k otázce, zda je v souladu se smyslem zákona o půdě přechod vlastnického práva k nemovitosti, která je v současné době využívána k trvalému bydlení, neboť tuto otázku neshledal zásadní.
V předmětné věci rozhodovaly soudy obou stupňů a soud dovolací již několikrát. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28.3. 1995, čj. 8 C 781/92-140, vyslovil, že vlastnické právo žalovaných ke sporné nemovitosti přechází na právní předchůdkyni žalobkyně B. M. Odvolací soud rozsudkem ze dne 9.4.1996, čj. 17 Co 583/95-175, tento rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29.5.1997, čj. Cdon 1854/96-196, shora citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci pak znovu rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 16.12.1997, čj. 25 Co 416/97-215, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. V následném dovolacím řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9.9.1999, čj. 24 Cdo 893/98-237, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Na to Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 29.3.2000, čj. 25 Co 689/99-264, zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování vydal soud prvního stupně shora označený rozsudek ze dne 29.9.2000, čj. 8 C 781/92-320, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11.4.2001, čj. 25 Co 105/2001-385.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 8.8.2001, napadla druhá žalovaná včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 OSŘ; dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Odvolacímu soudu vytýká především nepochopení podaného návrhu na připuštění dovolání, neboť ponechal výsledek řízení jen na znaleckém posudku, který tak rozhodoval o domu – trvalém bydlišti. Přitom právní otázku rozsahu hodnocení znaleckých posudků soudem spatřuje dovolatelka ve třech směrech. Především v tom, že základem znaleckých posudků o ceně nemovitosti je přímo právní předpis a povinností soudu je právní východiska posudku zcela samostatně hodnotit, nikoli na ně pouze odkázat. Pokud vznikly sebemenší pochybnosti o závěrech znaleckých posudků, tím spíše posudků revizních, měl soud ustanovit jiného znalce než toho, který bez skutkových či právních změn ve věci dospěl ke zcela odchylným závěrům v průběhu jediného soudního řízení. Dovolatelka dále poukazuje na to, že „zásadní právní otázkou dotyčného posudku a základním důvodem dvojnásobné ceny nového posudku je ustanovenou znaleckou společností změněný výklad §12 odst. 2 vyhl. Č. 43/1969 Sb. o maximální opotřebení ve výši 70%.“ Namítá, že toto ustanovení se vztahuje výlučně na oceňovací postupy při vyvlastnění nemovitostí, nebo kdy je nabyvatelem stát; odkazuje také na další směrnice a pokyny z tehdejší doby, které měly být znalci dále vzaty v úvahu. Znalecký posudek se však „ dostal do přímého rozporu nejen s jasným zněním oceňovacího předpisu, ale dokonce i se směrnicemi a pokyny, jichž se paradoxně dovolává jako odůvodnění svého zcela odchylného ocenění oproti svým předchozím závěrům“ a přehlíží zcela jednoznačný závěr k této otázce na straně 200 publikace kolektivu autorů “ Oceňování nemovitostí“ na niž jinak odkazuje. Dovolatelka konečně vytýká soudu, že se „nezabýval ani tím, že dotyčným posudkem stanovená cena byla v tehdejší době cenou maximální, nikoli obecnou. Ačkoli naprostá většina nemovitostí byla prodejná za cenu vyšší než „úřední odhad“, opačné výjimky se týkaly právě bývalých zemědělských usedlostí. Obecnou cenu posudek vůbec nestanovil, přestože nakonec dospěl k dvojnásobku výše ceny oproti posudku z doby prodeje“. Podle dovolatelky přitom není možné rozhodnout bez posudku, zda cena zjištěná je i cenou obecnou. Tato neúplnost posudku je jeho zásadní vadou, kterou soud neměl při hodnocení přehlédnout a měl jej proto shledat nedostatečným. Navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ostatní žalovaní dovolání nepodali a rozhodnutí o přechodu jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobkyni není dovoláním druhé žalované dotčeno – její dovolání se týká pouze jejího spoluvlastnického podílu jako samostatné věci z hlediska občanského práva hmotného. .
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle OSŘ ve znění účinném před 1.1. 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ, a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, nebo podle ustanovení §241 odst. 3 písm.b) OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (jenž sice rozhodl již podruhé, po zrušení předchozího rozsudku, avšak stejným způsobem), nelze tedy dovodit z §238 odst. 1 a b) OSŘ; odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil ( §239 odst. 1 OSŘ), a zbývá proto posoudit, zda rozsudek odvolacího soudu je významným rozhodnutím po právní stránce ve smyslu §239 odst 2 OSŘ.
Dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné z hlediska argumentu dovolatelky, že soud se nezabýval obecnou cenou nemovitostí v době jejich převodu na žalované, protože podle ustálené judikatury dovolacího soudu nezkoumá soud při rozhodování podle §8 odst. 1 zákona o půdě cenu obecnou, ale rozdíl mezi kupní cenou a cenou zjištěnou podle tehdy platných cenových předpisů.
Při posuzování přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ jsou rozhodující pouze právní závěry odvolacího soudu, nikoli jeho skutková zjištění. Pokud by se jeho zjištění o ceně předmětných nemovitostí, učiněné z revizního znaleckého posudku firmy S., posuzovalo jako pouhé skutkové zjištění, nebylo by dovolání přípustné. Odvolací soud totiž nečinil žádné právní závěry o tom, zda posudek je správný z hlediska výkladu použitého předpisu, ale pouze převzal jeho závěry o ceně nemovitostí, kterou oproti dřívějšímu svému posudku stanovil téměř dvojnásobnou částkou. Dovolací soud však přihlédl k tomu, že takto zjištěná cena byla z větší části dána právním výkladem znalce, který odvolací soud mlčky převzal, přičemž tento výklad není v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proto přijal závěr, že rozsudek odvolacího soudu je podle §239 odst. 2 přípustný, když žalovaná navrhla v průběhu odvolacího řízení, aby dovolání bylo připuštěno.
Dovolací soud považuje argumenty dovolatelky, směřující proti právním závěrům znaleckého posudku (resp. doplňku tohoto posudku) ústavu S. o použití ustanovení §12 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí,( dále jen “ cenová vyhláška“), při stanovení cen nemovitostí převáděných do vlastnictví občanů, za důvodné. Podle judikatury dovolacího soudu je za cenový předpis, podle něhož se stanovila cena nemovitostí převáděných smluvně, možno považovat ustanovení obsažená v hlavě první citované cenové vyhlášky. Pro převody nemovitostí socialistickými organizacemi do osobního vlastnictví totiž sice platilo ustanovení §22 odst. 2 cenové vyhlášky, které odkazem na odstavec 1 sice odkazovalo na druhou část vyhlášky (upravující náhrady za vyvlastnění), avšak podle §12 této části se i při vyvlastnění rodinných domků vycházelo z části prvé, §2. Ustanovení §2 odst. 2 cenové vyhlášky pak obsahovalo přímou úpravu výpočtu opotřebení, která platila pro smluvní převody nemovitostí. Nebyl proto důvod aplikovat na stanovení kupní ceny zvláštní ustanovení §12 odst. 2 cenové vyhlášky, které se evidentně týkalo jen vyvlastnění a sledovalo účel ochrany osob, jimž byla nemovitost vyvlastňována.
Přes tento výklad, věcně shodný v výkladem dovolatelky, nemohl dovolací soud vyhovět jejímu návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu pro nesprávnost. I kdyby totiž nebyl v dané věci použit výpočet opotřebení ve výši jen 70%, z něhož vycházel doplněk znaleckého posudku, ale 80%, z něhož vycházely posudky předchozí, byla by stále cena převáděné nemovitosti stanovenu podle cenového předpisu vyšší, než sjednaná kupní cena, jak vyplývá z obsahu spisu. Rozdíl ve výši cen je pak dán nikoli subjektivním hodnocením znalce, resp. jeho výkladem cenového předpisu, ale i nižší výměrou, z níž vycházel původní znalec Š., i nesprávným zařazením stavby do příslušné třídy, z něhož se výpočet ceny odvíjel. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z toho, že žalovaní získali předmětné nemovitosti za cenu nižší než stanovil cenový předpis, správné, a dovolání proto bylo podle §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla dovolatelce uložena, protože žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24.září 2002
JUDr. Ema Barešová, v. r.
předsedkyně senátu