ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1736.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1736/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce V. R., proti žalované I. R., zastoupené advokátkou, o určení bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 333/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.5. 2001, č. j. 14 Co 110/01-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 24.11.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 9, domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že žalovaná, která je podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 27.1.1977, sp. zn.6 C 7/77, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 24. 6. 1977, sp. zn. 11 Co 184/77-16, povinna vyklidit byt blíže popsaný v petitu, a vyklizený předat žalobci do 15 dnů poté, co jí bude vykonatelným rozhodnutím příslušného národního výboru přidělen náhradní byt, popřípadě náhradní ubytování, je tak povinna učinit do 15 dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.2. 2000, č.j. 38 C 333/99-19, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.6. 2000, č.j. 14 Co 208/2000-33, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil právní názor, podle něhož bydlení žalované v předmětném bytě vzniklo z neplatného právního úkonu, který odpadl. Pokud se žalobce dovolává změny poměrů a tomu odpovídajícího soudního výroku, je třeba změnu poměrů zkoumat u obou účastníků, nikoli jen u žalované. Přehlédnout nelze okolnost, že původně byl žalobce osobním uživatelem družstevního bytu, zatímco žalovaná žádný právně relevantní titul k bydlení neměla. Svědčí jí pouze tzv. odvozený důvod k bydlení, který odpadl. Nelze přihlížet k tomu, že do bytu dochází dcera žalované, která je nájemkyní jiného bytu, v němž má možnost bydlení. Kromě toho je dnes již zletilá a uzavřela i sňatek. Nevztahuje se proto na ni ochrana nezletilé osoby, jak tomu byl dán průchod v původním soudním řízení v roce 1977. Žalobce je v současné době vlastníkem bytu, přičemž je mu znemožněno jeho užívání.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26. 1. 2001, č.j. 38 C 333/99-46, žalobě vyhověl tak, že původně uložená povinnost žalované byt vyklidit se stanoví do dvou měsíců poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování. Přitom vyšel ze zjištění, že žalobce se stal osobním uživatelem předmětného bytu na základě dohody ze dne 22.4.1970 uzavřené mezi SBD občanů P. a žalobcem. Dále vzal za prokázané, že žalobce dne 29.9.1971 uzavřel se svým bratrem a jeho ženou (žalovanou) dohodu o přenechání předmětného bytu s tím, že tento byt bude uvolněn poté, kdy bratr žalobce získá byt vlastní. Tato dohoda byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 5. 1976, sp. zn. 7 C 337/75, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 1976, č.j. 11 Co 439/76-29, určena za neplatnou. Vyšel dále ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 1977, sp. zn. 6 C 7/77, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 24. 6. 1977, č.j. 11 Co 184/77-16, byla žalované uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat poté, co jí bude přidělen náhradní byt či zajištěno náhradní ubytování podle rozhodnutí příslušného národního výboru. V současné době (od roku 1999) žalovaná předmětný byt užívá sama, pouze o víkendech dochází dcera žalované se svými dětmi do předmětného bytu, je však nájemkyní jiného bytu. Rovněž vzal za prokázané, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného bytu. Uzavřel, že žalované nesvědčí platný titul bydlení a nelze zde ani analogicky uplatnit některý z důvodů pro poskytnutí nejvyšší formy bytové náhrady - tj. náhradního bytu, když zjištěný skutkový stav nelze pod příslušné ustanovení občanského zákoníku podřadit. Není již podstatné zabývat se otázkou, zda žalované příslušelo náhradní ubytování či žádná bytová náhrada, neboť zde platí vázanost návrhem žalobce. Výkon práva žalované na zajištění náhradního bytu neshledal soud prvního stupně v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o.z. Ohledně námitky promlčení dospěl k závěru, že promlčení je institutem práva hmotného, v dané věci je však oprávnění plynoucí z ustanovení článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. institutem procesně právním, umožňujícím dosáhnout změny pravomocného rozhodnutí. Tím je řešena i otázka věci pravomocně rozhodnuté. Zde odkazoval na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, č.j. 26 Cdo 1138/99-171. Rovněž dovodil, že ustanovení článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. je speciální k ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., v dané věci není proto třeba naléhavý právní zájem prokazovat. Vzhledem ke zdravotnímu stavu žalované prodloužil podle §160 odst. 1 o.s.ř. lhůtu k plnění na 2 měsíce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.5.2001, č.j. 14 Co 110/01-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu výpis z katastru nemovitostí je veřejnou listinou, potvrzující pravdivost údajů, není-li prokázán opak. Jestliže předmětem sporu je vyklizení bytu, nelze posuzovat otázku platnosti smlouvy o převodu bytu do vlastnictví jako otázku předběžnou. Doplnil, že i pokud by žalobce nebyl vlastníkem předmětného bytu, svědčila by mu aktivní věcná legitimace z důvodu jeho dřívějšího výlučného nájemního práva k předmětnému bytu. Pokud jde o námitky promlčení a věci pravomocně rozhodnuté, převzal odvolací soud závěry soudu prvního stupně. Uzavřel, že v dané věci se nejedná o protiústavní retroaktivní postup soudu, neboť změna právního postavení žalované vyplývá ze zákona č. 519/1991 Sb. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. není nutno prokazovat. Jednání žalované poté, co jí odpadl právní titul k bydlení, posuzoval odvolací soud jako hrubě neslušné, omezující žalobcova práva s předmětným bytem disponovat. K námitce žalované, že zletilá dcera využívá se svými dětmi předmětný byt o víkendech k rekreaci, zaujal názor, že nelze požadovat po žalobci zajištění jiné možnosti bydlení. Námitku placení úhrad žalovanou, spojených s bydlením, posoudil odvolací soud jako bezdůvodnou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1, písm. b) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241a o.s.ř. Podle dovolatelky je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítala, že odvolací soud nezkoumal otázku neplatnosti smlouvy o převodu předmětného bytu do vlastnictví žalobce. Dovolávala se zde závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 16.9. 1998, sp. zn. II. ÚS 91/98, podle něhož k absolutní neplatnosti smlouvy přihlíží soud z moci úřední. Podle dovolatelky zápisem v evidenci nemovitostí ani vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí nelze zhojit absolutní neplatnost právního úkonu. V tomto směru poukazovala též na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu - R 53/99, rozhodnutí zveřejněná v Soudních rozhledech č. 5/2000, č. 6/96, v nichž se připouští zkoumání otázky neplatnosti smlouvy jako otázky předběžné. Dále zpochybňovala vlastnické právo žalobce k předmětnému bytu, nabyté na základě smlouvy ze dne 24. 7. 1997, a to pro vady spočívající v absenci příloh předmětné smlouvy, požadovaných podle §6 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. a §24 téhož předpisu a v absenci projevu vůle převodce. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu aplikaci ,,retroaktivního postupu“, který posuzoval nárok, popř. charakter bytové náhrady podle současné právní úpravy, i když se jedná mezi účastníky o vztah vzniklý před účinností této právní úpravy. Dovolatelka poukazovala i na skutečnost, že odvolací soud nepřihlédl k délce užívacího vztahu žalované k předmětnému bytu a nezohlednil její snahu řešit bytovou situaci. Rovněž tvrdila, že řízení vykazuje i procesní vady, které spatřovala v absenci poučení účastníků přítomných jednání před odvolacím soudem. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Z obsahu dovolání v této věci lze za použití výkladového pravidla ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř., které je použitelné i pro dovolací řízení, dovodit, že dovolatelka zřejmě uplatnila dovolací důvody, odpovídající ustanovením §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. tvrdila dovolatelka, že řízení před odvolacím soudem vykazuje procesní vady, neboť odvolací soud ve vztahu k účastníkům nesplnil svou povinnost uvedenou v §19a odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §211 o.s.ř., podle něhož je předseda senátu před skončením jednání povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí. V absenci tohoto poučení účastníků přítomných jednání před odvolacím soudem spatřuje dovolatelka existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tomuto tvrzení dovolatelky nelze přisvědčit. Jak bylo shora uvedeno, vzhledem k datu zahájení řízení v této věci, vztahovaly se na projednání tohoto případu ustanovení občanského soudního řízení ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Odkaz dovolatelky na ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř., účinného až od 1. 1. 2000 je tak nepřípadný a závěr o existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. neodůvodňuje.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Zmíněný dovolací důvod zahrnuje případy nesprávného výkladu nejen práva hmotného, ale i předpisů procesní povahy, pokud vadnost aplikace měla vliv na výsledné rozhodnutí soudu.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na aplikaci ustanovení článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., a pokud jde o jeho výklad zaujal právní názor, že v řízení podle tohoto ustanovení je nutno zkoumat změnu skutkových poměrů oproti těm, jež zde byly v době vydání rozhodnutí ukládajícího povinnost k vyklizení, a že při posuzování nároku povinného na bytovou náhradu je třeba vycházet z nyní platné právní úpravy.
Podle článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, jež nabyl účinnosti dne 1.1.1992, pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec.
Citované ustanovení reaguje na změny provedené zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Po novelizaci, provedené tímto zákonem (jímž byl zrušen i zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podle něhož o konkrétní formě bytové náhrady rozhodoval místní národní výbor ve správním řízení) s účinností k 1.1.1992, je nyní úprava nároku na bytovou náhradu (včetně její konkrétní podoby) upravena v hmotném právu, v občanském zákoníku, a rozhodování o ní je svěřeno do pravomoci soudu, přičemž jde o rozhodování ve věci samé, nikoliv o rozhodování o lhůtě k plnění (srov. k tomu odůvodnění rozhodnutí č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech náhradní byt. Současně dává tomu, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, oprávnění domáhat se žalobou určení, že povinnému náleží nižší forma bytové náhrady (náhradní ubytování), resp. že mu bytová náhrada nepřísluší vůbec. Respektuje tedy zájmy obou stran právního vztahu, založeného původním pravomocným soudním rozhodnutím, ukládajícím povinnost k vyklizení - zájem povinného tím, že v jeho prospěch zakotvuje právo na bytovou náhradu v minimálně stejné kvalitativní formě, jaká by mu podle tohoto rozhodnutí, resp. podle právní úpravy, platné v době jeho vydání, příslušela (v některých případech i vyšší), zájem oprávněného tím, že upravuje procesní prostředek, umožňující mu domáhat se posouzení nároku povinného na tuto formu bytové náhrady v poměrech nové právní úpravy; v případném řízení o žalobě podané podle tohoto ustanovení je pak zajištěna soudní ochrana zájmů obou stran.
Jde o speciální přechodné ustanovení, které řeší případy, kdy o bytové náhradě soud podle právní úpravy účinné do 31.12.1991 nerozhodoval, a kdy po zrušení zákona č. 41/1964 Sb., již o ní nemohou rozhodovat správní orgány, a kdy by tak - vzhledem k nové právní úpravě - realizace pravomocného soudního rozhodnutí (vydaného do 31.12.1991), ukládajícího povinnost k vyklizení bytu, nebyla jinak možná; jeho opodstatněnost je tedy evidentní.
Uvedené ustanovení stojí na zásadě tzv. nepravé zpětné působnosti (retroaktivity), neboť v řízení o žalobě, o něj se opírající, nejde o to, znovu projednat věc, v níž bylo rozhodováno o povinnosti k vyklizení bytu a stanovit práva a povinnosti z uložení této povinnosti vyplývající, ale jde o posouzení otázky, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, založený uvedeným ustanovením (ve spojení s pravomocným soudním rozsudkem, vydaným do 31.12.1991), obstojí i z pohledu hmotně právní úpravy, účinné od 1.1.1992.
Soudní praxe dospěla k závěru, podle něhož i pokud v řízení o tomto nároku je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.), nemusí být určení jiného charakteru bytové náhrady jen výrazem později změněných poměrů .
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že i v případech, kdy je ze zákona povinnost k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, je třeba zabývat se tím, zda nejsou v dané, konkrétní věci dány důvody k odepření náhrady za byt, uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. odůvodnění rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 35/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posouzení důvodnosti nároku na bytovou náhradu z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. přichází v úvahu i v případech, kdy byla pravomocným rozhodnutím soudu uložena povinnost k vyklizení v závislosti na bytové náhradě, a kdy se ten, v jehož prospěch byla povinnost k vyklizení stanovena, domáhá určení, že povinnému náleží nižší forma bytové náhrady, resp. že mu bytová náhrada nepřísluší vůbec.
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v této věci aplikoval odpovídající v úvahu přicházející předpisy, přičemž jejich výklad není v rozporu s výše uvedenými výkladovými závěry dnes již ustálené soudní praxe. K rozhodujícím hlediskům uvedených ustanovení se pak přimyká nutnost náležitého zjištění těch skutečností, které byly pro správnost závěrů odvolacího soudu podstatné a jejichž vadnost, resp. neúplnost, či nedoloženost, dovolatelka uplatnila ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Jmenovitě namítala, že odvolací soud (v rozporu s vlastními pokyny v dřívějším zrušovacím usnesení) vycházel pouze z údajů patrných z katastru nemovitostí, dospěl k závěru o správnosti zjištění, podle nichž žalobce je vlastníkem předmětného bytu, nevypořádal se s tvrzeními žalované o tom, že smlouva, uzavřená mezi žalobcem a příslušným bytovým družstvem, trpí absolutní neplatnosti pro rozpor s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., v platném znění, ač k takovému aspektu měl přihlížet z úřední povinnosti.
Ani této argumentaci dovolatelky nelze spolehlivě přisvědčit. Z obsahu odůvodnění odvolacího soudu je patrno, že vycházel alternativně ze zjištění, které bylo mezi účastníky nesporné a které vyplývalo už z výsledků řízení v někdejším sporu mezi účastníky o vyklizení bytu (vedeném pod sp. zn. 6 C 7/77 Obvodního soudu pro Prahu 9), podle nichž žalobce byl jako člen tehdejšího SBD občanů P. členem a výlučným uživatelem předmětného družstevního bytu (nyní v postavení výlučného nájemce). Z těchto zjištění vyvodil odvolací soud správný závěr o tom, že žalobci svědčí pro nyní probíhající spor aktivní legitimace k podání žaloby ve smyslu článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., účinného od 1. 1. 1992. Nelze upřít správnost vývodů dovolatelky, podle nichž měl i odvolací soud právo, resp. povinnost z úřední povinnosti zkoumat otázku platnosti údajně později uzavřené smlouvy mezi žalobcem a bytovým družstvem o nabytí vlastnictví k jednotce představované předmětným bytem a jeho příslušenstvím. Ani kladné zjištění o případné neplatnosti uvedené smlouvy by však neměnilo nic na podstatě rozhodnutí v tomto sporu, pro nějž bylo rozhodující splnění podmínek ustanovení výše uvedeného článku III. zmíněných přechodných ustanovení.
Odvolací soud totiž správně zhodnotil ostatní výsledky dokazování v této věci z hlediska naplnění hypotézy této právní normy, srozumitelně a přehledně vyložil, v čem spočívá změna na straně žalované oproti době původního rozhodnutí z roku 1977, vypořádal se s námitkami žalované, které v tomto směru snesla a jeho rozhodnutí v tomto směru netrpí ani neúplností, ani logickou nesprávností závěrů zde uvedených. V tomto směru nutno připomenout, že soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na několika argumentech, z nichž alespoň jeden z nich je po stránce skutkové a z hlediska právního hodnocení správný, pak z hlediska ekonomie (dovolacího) řízení netřeba přihlížet k posuzování správnosti ostatních skutkových (a z toho vyplývajících právních) závěrů, které byly předmětem dovolacího přezkumu podle obsahu podaného dovolání. Dovolací soud proto v této věci nemohl dospět k spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího trpělo vadami skutkového zjištění z hlediska skutečností rozhodujících pro výše uvedené, jinak správné, právní posouzení věci odvolacího soudu.
Podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dospěl proto odvolací soud k závěru, že je namístě zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat v mezích dovolacího přezkumu za správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla sice v dovolacím řízení úspěch, žalobci však v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu