ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1790.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1790/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání M. F. s.r.o., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2002, sp.zn. 14 Co 379/2002 (v právní věci žalobce M. F. s.r.o., zast. advokátem, proti žalovaným 1. M. K. a 2. Z. K., oba zast. advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.zn. 15 C 8/2002), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2002 pod č.j. 14 Co 379/2002-50 potvrdil ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. března 2002 pod č.j. 15 C 8/2002-29, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení a odevzdání nebytových prostor specifikovaných v žalobním návrhu. Rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou byl zrušen a řízení bylo zastaveno, protože v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobní návrh zpět.
Soudy obou instancí dospěly k závěru, že smlouva o nájmu sporných nebytových prostor z 4.9.2000 jednoznačně stanovila dobu trvání nájemního vztahu do 1.10.2001. Žalovaný však dané prostory užíval i po tomto datu, a protože žalobkyně nepodala do 30 dnů u soudu návrh na vyklizení, došlo ke konkludentnímu prodloužení nájemní smlouvy opět na dobu jednoho roku ve smyslu kogentního ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku. Žaloba na vyklizení ze dne 16.1.2002 je potom nedůvodná, neboť nájemní vztah mezi žalobkyní a 1. žalovaným trval.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma výroku o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou) podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky mohou pronajímatel a nájemce situaci zániku nájmu uzavřeného na dobu určitou řešit primárně smluvně. Teprve v případě, kdy k uzavření dohody nedojde, musí pronajímatel, aby zabránil prodloužení nájmu, žalovat o vyklizení nemovitosti. Mezi spornými stranami došlo k ústní dohodě o odložení termínu vyklizení a podání žaloby na vyklizení by za těchto okolností bylo porušením dohody. Soudy navíc dostatečně nezkoumaly, zda žalovaný předmět nájmu skutečně užíval, tedy zda pokračoval v podnikatelské činnosti anebo zda předmět nájmu pouze nevyklidil. Kromě toho nájem nebytových prostor sjednaný na dobu určitou končí dle §9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. uplynutím doby na kterou byl sjednán. Obdobu ustanovení §676 odst. 2 citovaný zákon nezná, a proto je užití tohoto ustanovení pro nájem nebytových prostor vyloučeno.
Vyjádření k uplatněnému dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.) Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolatel opírá jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť je toho názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán důvody uplatněnými v dovolání včetně jejich obsahového vymezení. Z úřední povinnosti posuzuje pouze zmatečnostní vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. a jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.). Žádné z uvedených vad však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatel je ani nevytýká.
Podle ustanovení §237 odst. 3 má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR zjistil, že podané dovolání není přípustné.
Odvolací soud – stejně jako soud první instance – vycházel při své právní úvaze z ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že v případě kdy nájemce věci užívá i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. V projednávané věci došlo ke konkludentnímu prodloužení nájemní smlouvy, neboť žalobkyně v zákonné lhůtě 30 dnů nepodala u soudu návrh na vyklizení žalovaného z prostor, které i po smluvně dohodnuté době nadále užíval. Odvolací soud nijak nepochybil, když za situace, kdy si kontrahenti nájemní smlouvy formálně relevantně (tedy v daném případě písemně) nedohodli nic jiného (např. prodloužení nájemní smlouvy v řádu měsíců), vycházel z nevyvratitelné domněnky obnovení smluvního vztahu.
Konstantní judikatura vyšších soudů také nijak blíže nerozlišuje intenzitu s jakou nájemce nadále (i po skončení sjednané doby) užívá předmět nájmu, a lze tedy mít oprávněně za to, že pokračujícím užíváním nebytových prostor je již jejich nevyklizení.
Pokud dovolatelka upozorňuje na to, že zákon č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor neobsahuje úpravu konkludentního prodlužování nájemní smlouvy, nezbývá než dovodit, že při absenci určitého ustanovení ve zvláštním předpise je nutno použít předpis obecný – v daném případě obecná ustanovení o skončení nájmu obsažená v občanském zákoníku. Ani této námitce žalobkyně proto nebyla přiznána důvodnost.
Z výše uvedených důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo, než dojít k závěru, že v dané věci nejde o žádný z případů, který zakládá přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 o.s.ř., když žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému v rámci řízení o dovolání žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu