ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.18.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 18/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A/ V. P., a B/ J. J., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ Z. T., a 2/ A. T., oběma zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.zn. 6 C 902/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.9.2001, čj. 19 Co 1209/2001-242, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali rozhodnutí, že na ně přechází vlastnické právo k domu čp. 121 a ke stavebním parcelám č. 11 a 15 v katastrálním území S., podle §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), protože žalovaní nabyli tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 11.12.2000, čj. 2 C 902/92-209, rozhodl ve výroku I., že vlastnické právo žalovaných k domu čp. 121 a stavební parcele č. 11 a 15 v katastrálním území S. přechází na žalobce, a to na každého jednou ideální polovinou, a ve výrocích II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Šlo již o jeho třetí rozhodnutí v této věci, neboť soud prvního stupně žalobu zamítl nejprve rozsudkem ze dne 1.6.1995, čj. 2 C 902/92-33, (ten byl zrušen usnesením Krajského osudu v Českých Budějovicích ze dne 20.11.1995, čj. 7 Co 2394/95-41 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a poté rozsudkem ze dne 6.5.1999, čj. 2 C 902/92-100 ( zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.10.1999, čj. 19 Co 2036/99-118 a věc opět vrácena k dalšímu řízení).
Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.9.2001, čj. 19 Co 1209/2001-242, změnil třetí rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování zprávou vedoucího odboru výstavby ONV ve S. ze dne 14.9.1961, kolaudačním rozhodnutím MNV-komise výstavby N. ze dne 5.12.1984, znaleckým posudkem Ing. V. H. ze dne 28. února 2000 a stejnopisem notářského zápisu ze den 15. prosince 1969, značky N 385/69, Nz 342/69, dospěl k závěru, že dům čp. 121 (před přečíslováním dům čp. 8) měl charakter rodinného domku ve smyslu ustanovení §128 odst. 1 občanského zákona v tehdy platném znění a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož při koupi parcel č. 11 a 15 nebyl shledán rozpor s cenovými předpisy; neshledal ani rozpor s právními předpisy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nezjistil, že by žalovaní koupili dům čp. 121 za cenu, která by byla v rozporu s cenou stanovenou vyhláškou č. 43/1969 Sb., neboť dům, jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. H., byl na konci životnosti, a rozdíl mezi kupní cenou, jež činila 1.980 Kčs a cenou stanovenou tímto znaleckým posudkem( 3.070,70 Kč), spočíval jen v rozdílném výpočtu výše opotřebení. Podle odvolacího soudu maximální hranice opotřebení ve výši 70% nedopadala na posuzovaný případ; jedná se totiž o otázku výkladu vyhlášky č. 43/1969 Sb., tedy o otázku právní, kterou si musí posoudit soud. V tomto směru odvolací soud odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, spis. zn. 3 Cdon 1035/96.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 23.10.2001, napadli žalobci dovoláním ze dne 29.10.2001, jehož důvody založili na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně právně posoudil projednávanou věc, neboť pochybil při výkladu podmínky vyjádřené v hypotéze právní normy, tj. vyhlášky č. 43/1969 Sb., a v důsledku toho nesprávně aplikoval pravidlo, stanovené její dispozicí. Žalobci se domnívají, že znalec měl při aplikaci citované vyhlášky v souladu s jejími ustanoveními §2 odst. 3 a §12 odst. 2 stanovit amortizaci do výše 70%, a že měl respektovat obecně závaznou metodiku, uveřejněnou v měsíčníku Zábrana škod č. 7/1984, která byla projednána ve Sboru pro znalecké otázky Ministerstva spravedlnosti ČSR pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí; v tom případě by cena domu činila 8.187,12 Kč a byla by nižší o 75,82%, než obecná cena odpovídající tehdy platným předpisům. Žalobci dále vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval ani smyslem směrnice č. 10/1964 Věstníku MF o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, k němuž se, jak vyplývá ze spisu, vyjádřil znalec B. Dovolatelé nesouhlasili ani se závěrem odvolacího soudu ohledně otázky opotřebení nemovitosti. Považují za nesprávné aplikovat procentuální opotřebení ve vztahu k zaplacené kupní ceně a takto zjištěnou amortizaci pak porovnávat s opotřebením, které stanovil znalec a ze zjištěného rozdílu dovozovat, zda se jednalo o cenu nepatrně vyšší; v takovém případě vychází rozdíl v cenách 4%, přestože skutečný cenový rozdíl zjištěný znalcem byl minimálně 35%, spíše však ještě vyšší. Navrhli proto zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch dovolatelů. Dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání. Dovolání proto projednal v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé považují ze nesprávné závěry odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nebyly nabyty za cenu nižší než cenu dle tehdy platných cenových předpisů. Dovolací soud se z tohoto hlediska výkladem ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě opakovaně zabýval. Ve své konstantní judikatuře vykládá tuto skutkovou podstatu tak, že cenou nižší je objektivní, relevantní rozdíl v ceně kupní a ceně stanovené dle cenových předpisů, nikoli ceně obecné dosažitelné v místě a čase. Cenovými předpisy jsou obecně závazné právní předpisy (publikované nebo registrované ve Sbírce zákonů), určující hlediska pro výpočet ceny nemovitostí. Při zjištění menšího rozdílu je třeba přihlédnout i k určité subjektivní úvaze znalců např. při stanovení výše opotřebení.
V daném případě je cenovým předpisem, který je rozhodující pro posouzení ceny nemovitostí v době, kdy byl žalovaným dům čp. 121 převeden do vlastnictví a zřízeno právo osobního užívání pozemků, tj.dne 15.12.1969, vyhláška č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, která nabyla účinnosti dne 1.6.1969. Pro stanovení výše opotřebení při smluvním převodu staveb nabývaných občany od organizací, bylo rozhodující ustanovení §2 odst. 3 citované vyhlášky, podle níž se cena rodinného domku snížila o opotřebení. To činilo při běžné údržbě zpravidla 1% za každý rok stáří stavby. U rodinného domku, u něhož údržba nebo opravy byly zanedbány, nebo u rodinného domku poškozeného, bylo opotřebení přiměřeně vyšší. Pro tyto případy neplatilo omezení opotřebení na 70%, které se aplikovalo v případě vyvlastnění stavby v osobním vlastnictví ( §12 cit. vyhlášky).
Dovolatelé mají pravdu v tom, že znalecký posudek, vyžádaný soudem, a vycházející z opotřebení 88,75 %, vyzněl tak, že cena určená znalcem byla vyšší o cca 30 % než cena kupní, což není rozdíl nepatrný. Na druhé straně je však třeba přihlédnout ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, týkajícím se stavu stavby v době převodu na žalované. Dle posudku znalce Ing. V. H. se jednalo o stavbu s dlouhodobě zanedbanou údržbou, bez provádění oprav poškozených hlavních konstrukcí, neobyvatelnou, bez oken, bez funkčního komínu, takže opotřebení činilo více než 1% ročně. Stanovisko stavebního úřadu, že jde o stavbu neobyvatelnou, znalec nebral v úvahu při stanovení ceny stavby – pokud by neobyvatelnost byla stanovena rozhodnutím tohoto úřadu, byla by stavba oceněna částkou 600 Kč.
Za této situace dovolací soud neshledal nesprávným závěr odvolacího soudu, že v daném případě lze považovat za možnou cenu odpovídající tehdy platnému cenovému předpisu částku stanovenou původně znalcem J. P., který vyšel z opotřebení vyššího, tj. 92,7 %. Dovolání proto podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měli nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14.května 2002
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu