ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1862.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1862/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc. v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) B. P. a 2) J. H., oběma zastoupeným advokátem, o vydání klíčů a umožnění užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 509/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, č.j. 54 Co 518/2001-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 18.12.1998 domáhala se žalobkyně uložení povinnosti strpět užívání bytu blíže popsaného v petitu a umožnit užívání předmětného bytu vydáním klíčů od vchodových dveří. Tvrdila, že žalovaný byl jejím dědečkem a dne 21.1.1985 se s jeho souhlasem přihlásila z administrativních důvodů k trvalému pobytu v předmětném bytě, aby její dědeček neplatil nadměrné metry. Od roku 1992 zde bydlela i se svým manželem, avšak v roce 1998 zjistila, že byt je nepřístupný, neboť jej dědeček prodal druhému žalovanému. Podle žalobkyně na ni přešlo právo nájmu předmětného bytu, protože s dědečkem vedla společnou domácnost.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31.1.2001, č.j. 4 C 509/98-72, ve znění opravného usnesení ze dne 12.10.2001, č.j. 4 C 509/98-103, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že první žalovaný byl od roku 1952 členem Lidového bytového družstva v P. a následně se stal nájemcem předmětného bytu. Dále zjistil, že žalobkyně se do předmětného bytu přihlásila dne 21.1.1985 se souhlasem prvního žalovaného, aby tento nemusel platit zvýšenou úhradu pro nadměrnost bytu. Dne 20.11.1998 uzavřeli žalovaní dohodu, na základě které první žalovaný převedl na druhého žalovaného členská práva a povinnosti spojené s členstvím v Lidovém bytovém družstvu v P. k předmětnému bytu a tuto dohodu vzalo družstvo na vědomí dne 17.11.1998. Dne 1.12.1998 byla uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu mezi Lidovým bytovým družstvem P. a manžely H. Žalobkyně přitom nebyla členem domácnosti prvního žalovaného, v předmětném bytě byla pouze administrativně hlášena k trvalému pobytu, ale fakticky zde nebydlela. Dospěl k závěru, že předmětný byt je bytem družstevním, proto zde nelze aplikovat ustanovení §706 odst. 1 o.z. a §707 odst. 1 odst. 1 o.z. a při opuštění bytu nájemcem nelze postupovat analogicky ve smyslu §708 o.z. Uzavřel, že nájemní právo prvního žalovaného zaniklo zánikem jeho členství v bytovém družstvu podle §714 odst. 1 o.z. a členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu přešla na druhého žalovaného ve smyslu §230 obch. zákoníku dnem 17.11.1998, kdy bytové družstvo vzalo smlouvu o převodu členství na vědomí. Protože žalobkyně nebyla nikdy členem domácnosti druhého žalovaného, nemohla tudíž požívat práv odvozených od práv nájemce bytu podle §688 o.z.
Na základě odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.4.2002, č.j. 54 Co 518/2001-110, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil a zároveň změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše činí 7.850,-Kč, jinak jej též potvrdil. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že první žalovaný byl nájemcem družstevního bytu, na nějž se nevztahují ustanovení o přechodu nájmu bytu při opuštění společné domácnosti nájemcem podle §706 a §708 o.z. Podle odvolacího soudu ani společná domácnost družstevníka (prvního žalovaného) s dalšími osobami neomezuje jeho právo převést členská práva a povinnosti na jinou osobu podle §230 obch. zák. Vyslovil názor, že pokud první žalovaný neměl k předmětnému bytu žádná práva a povinnosti, nelze mu uložit předání klíčů od bytu žalobkyni a zpřístupnění předmětného bytu. Rovněž se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení nároků žalobkyně vůči druhému žalovanému.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 11.7.2002 dovolání, jehož přípustnost blíže neuvedla. Tvrdila, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelky jednání prvního žalovaného je třeba posoudit jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasila se soudy obou stupňů, že si nevyřešily jako prejudicielní otázku platnosti smlouvy o převodu členských práv k družstvu mezi prvním a druhým žalovaným. Poukazovala na skutečnost, že před odstěhováním prvního žalovaného z předmětného bytu s ním vedla společnou domácnost. Rovněž namítala, že současné postavení nájemníka předmětného bytu (druhého žalovaného) je v rozporu s jejími právy bydlení. Vytýkala soudům obou stupňů nesprávné posouzení věci z hlediska pozitivního práva, mající za následek nesprávné rozhodnutí, na jehož základě jí bylo znemožněno bydlení v předmětném bytě. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu. V dané věci nejde ani o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 o.s.ř.
Předmět řízení v této věci byl podle tvrzení žaloby vymezen jako nárok žalobkyně plynoucí z údajného přechodu užívacího práva, resp. práva nájmu za situace, kdy nájemce opustil trvale společnou domácnost. Šlo tak o posouzení tvrzeného nároku žalobkyně na ochranu jejího nájemního práva podle §126 o.z.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobkyni přísluší právní titul k užívání předmětného bytu. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný závěr odvolacího soudu, podle něhož vzhledem k tomu, že jde o byt družstevní, neplatí pro něj ustanovení §706 odst. 1 o.z. a §707 odst. 1 o.z. a ustanovení §708 o.z. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že ani v případě společného soužití přímého potomka s nájemcem družstevního bytu ve společné domácnosti v době opuštění této domácnosti nájemcem nedochází k přechodu nájmu. Žalobkyni proto nesvědčí aktivní legitimace proti členovi družstva, který práva k bytu převedl v rámci soukromé autonomie na jiného. Dovolací soud nemá důvodu se tedy odchýlit od závěru odvolacího soudu, podle něhož převod členských práv a povinností podle §230 obch. zákoníku. je plně v dispozici člena družstva a není zde nijak omezen.
Stejně tak je správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemůže ani uplatňovat nároky proti druhému žalovanému, neboť ten s ní není v žádném smluvním vztahu ohledně předmětného bytu a žádné povinnosti vůči žalobkyni mu nevyplývají ani ze zákona. Z vymezení předmětu řízení v této věci ostatně ani nevyplývá, že by snad žalobkyně tvrdila existenci jiného právního titulu, např. dohody o podnájmu uzavřené mezi původním členem a nájemcem bytu a mezi žalobkyní s účinky vázanosti pro dalšího nájemce a člena družstva.
Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu