ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1963.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1963/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání J. R., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9.3.2001, sp.zn. 5 Co 44/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.zn. 2 C 810/92 (žalobců 1. Z. C., 2. J. F., 3. P. H., 4. J. H., 5. M. H., 6. L. H., 7. A. H., 8. A. J., 9. H. J., 10. S. K., 11. H. P., 12. V. P., 13. M. K., 14. M. K., 15. L. K., 16. O. K., 17. L. K., 19. D. L., 20. M. L., 20. O. M., 21. A. M., 22. H. M., 23. J. N., 24. L. N., 25. I. P., 26. P. P., 27. V. P., 28. F. P., 29. L. P., 30. J. R., zastoupeného advokátem, 31. M. R., 32. K. S., 33. J. Š., zastoupeného advokátem, 34. J. Š., 35. J. Š., 36. L. K., , zastoupené advokátem, 37. M. D., 38. R. W., 39. J. Z., 40. M. Z., 41. Z. Z., 42. I. Z., 43. J. P., 44. B. H., 45. J. H. a 47. J. H., proti žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) R., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané u soudu 26.8.1992 47 žalobci, označujícími se jako spoluvlastníci „P. p. p. m. v. S.“ a držitelé práva várečného, bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích z 8.2.1995, čj. 2 C 809/92-205, který však byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26.11.1995, sp.zn. 7 Co 1942/95, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích z 24.7.2000, čj. 2 C 810/92-275, kterým byla zamítnuta žaloba uvedených 47 žalobců, domáhajících se vůči žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) vydání domu čp. 29 se stavební parcelou č. 96/1 ve S., a to P. H. z 1/88, A. H. z 1/44, J. P. z 1/66, P. P. z 1/264, V. P. z 1/264, V. P. z 1/44, J. F. z 1/99, J. N. z 1/99, J. Z. z 1/44, R. W. z 1/22, A. J. z 1/29, S. K. z 1/88, D. L. z 1/88, M. L. z 1/44, Z. C. z 3/316, J. H. z 1/632, M. H. z 1/474, L. H. z 1/316, M. K. z 1/474, M. K. z 1/474, L. K. z 1/316, O. K. z 1/316, L. K. z 1/316, O. M. z 1/158, A. M. z 1/948, H. M. z 1/948, L. N. ze 45/1422, I. P. z 1/474, F. P. z 1/158, L. P. z 1/18, J. R. z 1/474, M. R. z 1/948, K. S. z 1/58, J. Š. z 1/316, L. K. z 1/948, P. Š. z 1/316, M. D. z 1/158, M. Z. z 1/948, Z. Z. z 1/474, I. Z. z 1/948, B. H. z 1/632, J. H. z 1/1264, T. H. z 1/1264 a J. H. z 1/316.
Byl také zamítnut žalobní návrh žalobců, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že jsou neplatné zápisy ve vložkách č. 28 a č. 26 pozemkové knihy pro katastrální území S. a N. S. (z 19.10.1949, Čd 884/49 a pod č. 11 z 24.10.1957 Čd 650/57), jakož i zápis na listu vlastnictví č. 103 výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území N. S. Rovněž byl zamítnut žalobní návrh o určení, že se nevydává část stavební parcely č. 496/1 v katastrálním území N. S.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně byl uveden výsledný právní závěr, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a že také žalobci neuplatnili svůj nárok včasnou výzvou u povinné osoby ve lhůtě stanovené v §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
K doložení těchto závěrů poukazoval soud prvního stupně na to, že v zápise v pozemkové knize nebyla ohledně P. m. v. S. vyznačena žádná výše podílů majitelů práv várečných na sporných nemovitostech; dále poukazoval soud prvního stupně na to, že podle úvěrového prohlášení ze 6.1.1947 byl poskytnut parostrojnímu pivovaru ve S. úvěr 2,5 milionů Kč jako právnické osobě, přičemž do zástavy byly dány nemovitosti, jejichž vlastníkem byl tento pivovar; také ve stanovách (jednacím řádu). P. m. ve S. (v souvislosti s odpovědí tohoto subjektu ze 14.4.1927 na výzvu Krajského soudu v Písku) se uvádělo jmění společenstva právovárečného měšťanstva, které se skládá z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve zvláštním seznamu inventáře; majitelé právovárečných domů neručili za závazky pivovaru právovárečného měšťanstva. Měl tedy soud prvního stupně za to, že v době znárodnění pivovaru mělo P. m. v. S. rysy korporace podle ustanovení §26 obecného zákoníku občanského z roku 1811.
Pokud šlo o část stavební parcely č. 496/1 v N. S., byl soud prvního stupně toho názoru, že vlastníkem této parcely je podnik J. e., takže žalované Restaurace S. tu nebyly pasívně legitimovány ohledně žalobci uplatněného určovacího návrhu týkajícího se uváděné části této parcely.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 9.3.2001, sp.zn. 5 Co 44/2001, za situace, „když ze žalobců setrvali na svých odvoláních jen žalobci P. H., A. H., A. J., P. P., V. P., J. R., J. Š., L. K. a J. P., zatím co ostatní odvolatelé z řad žalobců vzali svá odvolání zpět, takže řízení o jejich odvoláních bylo zastaveno“. O odvoláních uvedených devíti žalobců rozhodl odvolací soud tak, že ve vztahu k těmto žalobcům byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud neshledal odvolání uvedených 9 žalobců, podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně, důvodným.
Také podle názoru odvolacího soudu (stejně jako podle názoru soudu prvního stupně) bylo P. m. v. S. právnickou osobou vlastníků nemovitostí ve S., kterým náleželo právo várečné. Odvolací soud nepřisvědčil názoru odvolatelů, pokud měli za to, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy, jež byly v tomto řízení provedeny. Odvolací soud poukazoval na to, že ve všech dobových dokumentech bylo P. m. v. S. uváděno jako společnost, bylo ohledně něho uváděno sídlo firmy, je uváděno jmění této společnosti a bylo také stanoveno, kdo za tuto společnost jedná. Odvolací soud zdůrazňoval, že u právovárečných měšťanstev je třeba mít na zřeteli zejména tato hlediska: 1. zápis právovárečného měšťanstva do pozemkové knihy jako subjektu práv (nikoli členů měšťanstva s určitými podíly na nemovitostech), 2. kompetenci orgánů právovárečného měšťanstva, způsob vytváření autonomní vůle společnosti a jednání pod kolektivním jménem, bez uvádění jednotlivých členů měšťanstva, a 3. udržování a obnovování měšťanstva bez ohledu na vůli osob podílníků jako důsledek spojení podílů s realitami (městskými domy). Podle těchto hledisek posoudil odvolací soud i právní povahu P. m. v. S. jako právnickou osobu. Odvolací soud dospěl proto shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci nejsou podle zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnými osobami v tomto případě. Za těchto doložených okolností pak již nepokládal odvolací soud za rozhodující, zda tu byla či nebyla podána včas výzva k vydání věcí.
U dalších návrhů – návrhu na určení, že zápisy v pozemkové knize jsou neplatné a že se část pozemku parc. č. 486/1 v N. S. nevydává – považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že tu žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na těchto požadovaných určení.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 30.8.2001 a dovolání ze strany dovolatele J. R. bylo podáno u Okresního soudu ve Strakonicích dne 20.8.2001. Toto dovolání bylo třeba posoudit jako včas podané ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má tu po právní stránce zásadní význam. Dovolatel byl toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v otázce, zda tu šlo ohledně P. m. v. S. o právnickou osobu či nikoli.
Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že tuto otázku je třeba řešit u každého jednotlivého právovárečného měšťanstva individuálně, a to především podle jeho stanov. Z původních stanov P. m. v. S. z roku 1867 dovolatel dovozoval, že podle jejich §1 do tohoto měšťanstva patří ten, kdo je knihovním vlastníkem várečného práva, komu přináleží jeden nebo více dílů z veškerého movitého i nemovitého majetku měšťanstva a z užitků z něho; dále podle §12 uvedených stanov nesmí být nic z veškerého právovárečného jmění prodáno, postoupeno nebo darováno bez svolení všech jednotlivých údů (členů) právovárečného měšťanstva. Je proto dovolatel přesvědčen, že majetek P. m. v. S. postrádal pro právnické osoby typické oddělení majetku od majetku jednotlivých členů měšťanstva, takže se tento majetek nejevil jako majetek právnické osoby. Dovolatel dále zdůrazňoval, že v obchodním rejstříku nebylo ohledně P. m. v. S. poznamenáno žádné omezení ručení společníků za závazky společnosti (měšťanstva), což je charakteristické pro veřejnou obchodní společnost. P. m. v. S. bylo zapsáno v rejstříku pro firmy kupců a jiných jednotlivců i pro komanditní společnosti. Toto právovárečné měšťanstvo postrádalo právo dispozice s majetkem společnosti (např. právo převádět vlastnictví k majetku na jiného). Dovolatel také připomínal, že v období 1946-1948 při vydávání znárodňovacích předpisů byla uplatňována legislativní praxe odlišné právní úpravy týkající se veřejných obchodních společností a komanditních společností (na rozdíl např. od akciových společností a společností s ručením omezeným), jako tomu bylo např. u zákona č. 115/1948 Sb.; v daném případě ostatně ani znárodnění nebylo platně provedeno, protože znárodňovací výměr, kterým byl stanoven rozsah znárodnění, nebyl vydán příslušným ministrem (ministryní), nýbrž jen úředníkem ministerstva. Všichni žalující členové P. m. v. S. se tedy právem domáhali toho, aby jim žalovaný subjekt vydal majetek, který je tímto subjektem užíván bez právního důvodu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také odvolacím soudům je v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních předpisů. Na to také odvolací soud v daném případě ve svém rozhodnutí z 9.3.2001 (sp.zn. 5 Co 44/2001 Krajského soudu v Českých Budějovicích) na str. 5 v odstavci druhém správně poukazoval.
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) neshledal dovolací soud v daném případě splněny. Jmenovitě nebylo možno podle obsahu spisu konstatovat, že by ze strany žalobců byl podán návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9.3.2001, sp.zn. 5 Co 44/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze 14.7.2000, čj. 2 C 810/92-275. Stejně tak nedospěl dovolací soud k právnímu závěru, že by citovaný rozsudek odvolacího soudu byl rozhodnutím, jež má po právní stránce zásadní význam v tom smyslu, že by tu šlo o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95). Ostatně i ze strany účastníků řízení v této právní věci bylo v průběhu řízení poukazováno na některé příklady judikátů dovolacího soudu, zabývajících se shodně jako odvolací soud v daném případě otázkou posouzení právní povahy tzv. právovárečných měšťanstev.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že tu je jeho dovolání přípustné podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. dubna 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu