ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2082.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2082/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání A) B. E., B) L. E., oba zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000, sp.zn. 20 Co 16/2000 (v právní věci žalobců A) B. E., B) L. E., oba zast. advokátkou, proti žalovanému M. Š., zast. advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu pro Prahu - východ pod sp.zn. 4 C 15/99), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání..
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu – východ rozsudkem ze dne 18. listopadu 1999 pod č.j. 4 C 15/99-28 určil, že žalovaný je povinen vyklidit nebytové prostory specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně soud uznal povinnost žalobců společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 2.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.
Okresní soud na základě provedeného dokazování vyšel z toho, že prostory, které žalovaný obývá, byly v minulosti hostinskými pokoji. Žalovaný sice prostory užívá na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu z 10.10.1977 uzavřené jeho rodiči, a užívá je za účelem bydlení, ale rozhodné je, že tyto prostory nebyly kolaudovány jako bytové a žalovanému tak nemohlo vzniknout užívací právo k bytu. V příslušném spise stavebního úřadu není dokumentace o stavebním řízení a kolaudačním řízení, které by mělo proběhnout, pokud byly prostory hostince upraveny na byty a jako takové přidělovány jednotlivým nájemníkům. Je nepochybné, že se žalovaný dostal do nepříznivé situace nikoliv svým zaviněním, uplatňování vlastnických práv žalobců však nemůže být chápáno jako rozporné s dobrými mravy a soud proto ani nevázal povinnost vyklizení na přidělení bytové náhrady.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 22. listopadu 2000 pod č.j. 20 Co 16/2000-83 tak změnil, že návrh na vyklizení předmětných nebytových prostor zamítl. Žalobci byli společně a nerozdílně zavázáni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 5.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, nesouhlasil však s právním posouzením věci provedeným okresním soudem.
Z vyjádření místně příslušného stavebního úřadu vyplývá, že objekt, v němž jsou předmětné prostory situovány, byl mimo prostor v přízemí (tj. prodejny a restaurace) užíván již několik desítek let k trvalému bydlení a tehdejší národní výbor s prostory v domě hospodařil jako s byty ve smyslu zákona č. 41/1964 Sb., což je zřejmé z dochovaných hlášenek o uvolnění jednotlivých bytů, vyřazených přihlašovacích karet a dosud platné evidenční karty. Podle stanoviska stavebního úřadu stavebního úřadu je tak tato stavba určena k bydlení, což ve smyslu ustanovení §104 stavebního zákona platí i v případě, že se nedochovaly doklady o kolaudaci bytových jednotek v dotčeném domě. Odvolací soud dovodil, že toto ustanovení je třeba použít i v projednávané věci. V roce 1968 byla vedena korespondence mezi odborem pro výstavbu MěNV B. – S. B. a Domovní správou B. – S. B., která svědčí o probíhajícím řízení ohledně stavebních prací v předmětném domě. V dopise ze dne 5.3.1968 zn. Výst. 99-802/68 se uvádí, že dne 11.3.1968 ve 14 hod. bude provedeno místní šetření ohledně prohlídky bytů v domě, ke kterému je žádána účast zástupce domovní správy. Po upozornění na zjištěné nedostatky následovalo další šetření ve věci, stavební úřad se tedy touto stavbou zabýval a pokud o této jeho další činnosti nebyly zjištěny žádné písemné doklady, lze mít za to, že tyto doklady se nedochovaly, ale že příslušné stavební řízení, vedoucí ke kolaudaci nebytových prostor na byty, proběhlo. S nimi pak příslušný národní výbor nakládal podle zákona č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty, tedy je zařadil do seznamu bytů, a jako s takovými s nimi nakládal. Účel, ke kterému jsou žalovaným užívané prostory určeny, resp. ke kterému se užívá bez závad je nepochybně účel bytový (k bydlení osob je bez závad užíván již několik desetiletí). Jako prostor bytový byl také tento prostor právním předchůdcům žalovaného v roce 1977 poskytnut, kdy se navíc jednalo o výměnu za byt jiný. Žalobci také byli od počátku, kdy se v souladu s restituční legislativou stali vlastníky předmětné nemovitosti srozuměni s tím, že prostory, které v jejich domě užívá žalovaný jsou prostory bytové.
Proto odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – při řešení předběžné otázky usoudil, že sporné prostory jsou prostorami bytovými. Žalovaný tyto prostory užívá jako nájemce bytu, kterým se stal po smrti svých rodičů, a žaloba na vyklizení tak nemůže obstát.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který je v rozporu s provedenými důkazy. Podle žalobců dopis ze dne 5.3.1968 svědčí o tom, že tehdejší správce nemovitosti provedl veškeré stavební práce v jejich domě neoprávněně, bez stavebního povolení a následně bez jakékoliv rekolaudace na prostory bytové. Dovolatelé jsou ve shodě se soudem prvního stupně toho názoru, že k rekolaudaci na bytové prostory nikdy nedošlo, a z toho důvodu se tento listinný doklad ani nedochoval. Předmětná budova je navíc od 7.1.1964 zapsána v seznamu kulturních památek, a v archivu památkového ústavu nebyl dohledán žádný spis, který by se týkal stavebních úprav prováděných v roce 1968. Z výkladu ustanovení §685 občanského zákoníku jednoznačně vyplývá, že pro posouzení charakteru užívání prostor je vždy rozhodující kolaudační stav, a toto zjištění má pak rozhodující význam pro posouzení nároků na bytovou náhradu. V případě, že se nejedná o byt, nemůže tedy ani vzniknout právo na bytovou náhradu v případě jeho vyklizení, a to ani za použití §3 obč. zákoníku, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu, vedeného pod sp. zn. II. ÚS 190/94 (svazek č. 4, nález č. 87).
Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§24l odst. 3, písm. c/ a d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho právní úvahy. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Vzhledem k obsahu dovolání bude předmětem dovolacího přezkumu otázka, kterou odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil v řízení o vyklizení jako otázku předběžnou – zda prostory užívané žalovaným jsou prostory bytové či nebytové. V projednávané věci krajský soud – v souladu se stanoviskem stavebního úřadu – dospěl k přesvědčení, že stavba v níž se sporné prostory nacházejí je určena k bydlení, a to ve smyslu ust. §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů (stavební zákon). Podle tohoto ustanovení je nutno vycházet z toho, že nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. V předmětné věci se skutečně nepodařilo dohledat příslušnou dokumentaci vztahující se ke stavebním úpravám prováděným v roce 1968. Přitom z korespondence vedené tehdy kompetentními orgány vyplývá, že příslušný národní výbor se stavbou zabýval. V dopise ze dne 5.3.1968 odbor výstavby MěNV B. – S. B. odkazoval Domovní správu B. – S. B. na skutečnost, že ji již přípisem ze dne 7.2.1968 č.j. Výst. 328/68 upozorňoval na to, že při provádění adaptace dotčeného domu je nutno odboru výstavby předložit výkresovou dokumentaci. V tomtéž dopise pak odbor výstavby dokonce „zastavuje další provádění prací do vyřízení předepsaných záležitostí“. Závěrem přípisu odbor výstavby informuje, že „provede dne 11. března ve 14 hod. odpoledne k žádosti nájemců prohlídku bytu čp. 100“. Z uvedeného je zřejmé, že odbor výstavby postupoval po zjištění nedostatků v souladu s tehdy platnými předpisy, a protože ve stavebních pracích bylo následně pokračováno, lze mít za to, že pokračovala i úřední aktivita příslušného stavebního orgánu. Pokud ohledně tohoto postupu nebyly zjištěny žádné písemné doklady, je takovouto situaci nutno subsumovat pod ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona, a to i v případě absence odpovídajících podkladů v archivu památkového ústavu. Nelze přitom rovněž přehlédnout, že předchozí způsob užívání pro účely hostinských pokojů a následný pro účely bydlení je velice blízký, neboť v obou případech jde v podstatě o ubytování osob (srovnej v obdobné věci rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.4.1994, sp. zn. 5 Co 473/94).
Tomuto závěru odpovídá i skutečnost, že býv. národní výbor s předmětnými prostorami (a stejně tak i s ostatními byty v domě) nakládal podle zákona č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty, a jako takový byl také tento prostor rodičům žalovaného – výměnou za jiný byt – přidělen. I sami dovolatelé, poté, co jim byla nemovitost vydána na základě zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, vstoupili bez výhrad do práv a povinností pronajímatelů. Nic ostatně nebrání tomu, aby nyní, když se zjistilo, že sporné prostory jsou užívány na základě nájemního vztahu, žalobci, kteří podle svého vyjádření z jednání před okresním soudem dne 29.3.1999 mají zájem, aby v nemovitosti mohly bydlet jejich děti, zvolili postup podle ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku.
Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.) a dovolání žalobců proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 o.s.ř., protože žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2002
JUDr. Oldřich Jehlička,CSc., v.r.
předseda senátu