ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2087.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2087/2001-459
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce L. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ M. S., 2/ M. S., 3/ D. S., a 4/ M. S., všem zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. 9 C 582/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.8.2001, čj. 18 Co 166/2001-436, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.srpna 2001, čj. 18 Co 166/2001-436, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal rozhodnutí, že na něj přechází vlastnické právo žalovaných k domu čp. 41 a parcele – stavební ploše č. 135 v obci P. K. podle §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 15.2.2001, čj. 9 C 582/99-403, rozhodl, že vlastnické právo žalovaných k těmto nemovitostem přechází na žalobce a rozhodl rovněž o nákladech řízení. Šlo již o jeho třetí rozhodnutí v této věci, neboť soud prvního stupně žalobu zamítl nejprve rozsudkem ze dne 14.10.1993, čj. 9 C 1226/92-30, (ten byl zrušen usnesením Krajského osudu v Hradci Králové ze dne 25.5.1994, čj. 12 Co 986/93-51 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a poté žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 29.8.1996, čj. 9 C 1226/92-232 (potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.4.1997, čj. 17 Co 85/97-263). K dovolání žalovaných byl tento rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1998, čj. 2 Cdon 1781/97-286, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudek Okresního soudu ve Svitavách z 29.8.1996, čj. 9 C 1226/92-232, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; soud prvního stupně pak o věci rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 15.2.2001.
Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3.8.2001, čj. 18 Co 166/2001-436, změnil třetí rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalovaní nezískali sporné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, tedy že první dvě zákonné podmínky ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, při jejichž splnění by mohl být žalobce úspěšný, nebyly naplněny. Nepřiklonil se však k závěrům soudu prvního stupně o protiprávním zvýhodnění nabyvatelů, a to i přesto, že se shodně se soudem prvního stupně domnívá, že okolnosti, za nichž k prodeji nemovitostí žalovaným došlo, byly pro ně skutečně výhodné, nikoli však protiprávní; žádnou z podmínek realizovaného prodeje nelze totiž pojímat jako odporující platným právním předpisům. I když je možné, že k převodu nemovitosti na žalované došlo za jejich ideové spřízněnosti s pracovníky JZD O. (jako prodávajícího), mezi něž také patřili, odvolací soud nečiní z výše uvedených důvodů závěr, že by protiprávní zvýhodnění nabyvatelů bylo něčím doloženo a tudíž prokázáno. Dokladem takové protiprávnosti není ani jinak správný odkaz žalobce na rozdíl mezi cenou, za niž žalovaní nemovitosti nabyli, a současnou cenou sporných nemovitostí, neboť kupní síla nominálních peněz v době prodeje byla několikanásobně vyšší než je současná. Odvolací soud uzavřel, že restituční předpisy vymezily přesně podmínky, za nichž je možné domáhat se soudní cestou navracení protiprávně odňatého majetku, avšak protiprávní zvýhodnění nabyvatelů, tak jak bylo posouzeno soudem prvního stupně, nestojí na pevných, zákonem stanovených základech.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 22.9.2001, napadl žalobce dovoláním ze dne 15.10.2001, jehož důvody spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především obšírně zrekapituloval průběh soudních řízení o sporných nemovitostech a namítl, že při projednání celé kauzy se soud nikdy nezabýval otázkou, přestože byla opakovaně při projednávání věci zdůrazněna, totiž že ke znárodnění nemovitosti došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, které vedly k neplatnosti znárodnění. Dovolatel dále vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud rozhodl nespravedlivě, pokud dospěl k závěru, že manželé S. byli při koupi domu v roce 1980 zvýhodněni, ale ne protiprávně. Podle dovolatele v daném případě došlo k protiprávnímu zvýhodnění manželů S. jak po ekonomické stránce, tj. výhodnou cenou s možností splátek, tak i tím, že M. S. zastával funkci předsedy KSČ v obci P. K., v JZD O. zastával další politickou funkci kádrového náměstka, což byla nomenklaturní funkce OV KSČ S., a byl též členem OV KSČ S., a v době rekonstrukce předmětných nemovitostí byl předsedou JZD v P. K. Dovolatel má zato, že v daném sporu jsou splněny všechny tři podmínky uvedené v §8 zákona o půdě; rozhodnutím odvolacího soudu byl pak popřen smysl restitučních zákonů, tj. odstranění majetkových křivd spáchaných minulým režimem. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241a odst. 1 OSŘ a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch dovolatele. Dovolací soud proto dovolání projednal v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm.b) OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud se věcí již jednou zabýval, za situace, kdy soudy prvního i druhého stupně vyslovily přechod vlastnického práva žalovaných k předmětné nemovitosti na žalobce. K dovolání žalovaných zrušil rozsudek odvolacího soudu jednak proto, že neshledal správným jeho právní závěr, že došlo k převodu nemovitostí na manžele S. v rozporu s právními předpisy jen proto, že smlouva o jejich převodu nebyla za převádějící zemědělské družstvo podepsána jeho ekonomem, jednak proto, že odvolací soud se nezabýval obšírným zdůvodněním další skutkové podstaty, uvedené v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, na níž postavil své rozhodnutí soud prvního stupně. Tou je nabytí nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Dalším důvodem zrušení rozsudku odvolacího soudu byla okolnost, že soud se nezabýval okolností, že žalobce přijal v rámci uplatnění nároku na předmětné nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb., od zemědělského družstva, které převod na manžele S. uskutečnilo, částku 88.460 Kč.
Řízení bylo poté doplněno soudem prvního stupně, jehož rozsudek odvolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento soud pak učinil závěr, že částka 88.460 Kč, přijatá žalobcem, byla nižší než náhrada, která by mu příslušela podle citovaného zákona, žalobce je připraven ji vrátit poté, co nemovitosti opětovně získá do vlastnictví. Její přijetí nelze proto hodnotit tak, že nárok žalobce byl uspokojen podle zákona č. 403/1990 Sb. Tento závěr soudu prvního stupně považuje dovolací soud za dostačující a uvedenou vadu řízení za odstraněnou.
Zbývá tak posoudit, zda byla naplněna skutková podstata nabytí předmětných nemovitostí žalovanou a jejím manželem na základě protiprávního zvýhodnění. Odvolací soud se tentokrát zabýval obsáhlým zdůvodněním soudu prvního stupně, který protiprávní zvýhodnění dovodil, hodnotil je však jinak, když uzavřel, že zvýhodnění kupujících nebylo možno považovat za protiprávní, protože \"… žádnou z výhodných podmínek realizovaného prodeje nelze pojímat jako odporující platným právním předpisům...\" . Dovolací soud tento názor odvolacího soudu nesdílí, protože význam pojmu \"protiprávní zvýhodnění\" nelze vykládat tak, že obsahuje prvek rozporu s platnými právními předpisy. Při výkladu přijatém odvolacím soudem by totiž ve skutečnosti šlo o skutkovou podstatu nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, obsahující navíc ještě podmínku zvýhodnění nabyvatele. Tak tomu jistě není. Dovolací soud vykládá ve své konstantní judikatuře, že rozpor s platnými právními předpisy (kterými jsou předpisy obecně závazné) nevyžadoval již naplnění dalších znaků. Pokud by ovšem bylo takto chápáno i protiprávní zvýhodnění, bylo by zjišťování zvýhodnění nabyvatele zbytečné. To zákonodárce neměl na mysli, a pojem protiprávnosti při zvýhodnění nabyvatele nemovitosti je proto třeba chápat ne tak formálně, ale s ohledem na tehdejší politickou a často protiprávní situaci ve smyslu popření zásad rovnosti občanů a spravedlivého přístupu k nim včetně vycházení vstříc požadavkům tehdejších funkcionářů orgánů a organizací, jež tuto politiku prosazovaly. Je pravda, že tyto skutečnosti se zpravidla těžko prokazují a posuzují, dle názoru dovolacího soudu však okolnosti projednávaného případu, z nichž vycházel soud prvního stupně, jsou natolik zřejmé, že o takový případ nejde. Dle názoru dovolacího soudu pro tento závěr naprosto postačují skutečnosti, dostatečně soudy prokázané, že dům čp. 41 v P. K. získalo Jednotné zemědělské družstvo v P. K. v roce 1962 od státu pro účely ubytování svých členů, v roce 1971 (když měl být v rámci tehdejších rehabilitací vrácen žalobci) považovalo tento majetek za nezbytně potřebný pro svoje účely, a poté, v době, kdy jeho předsedou byl manžel žalované, do objektu investovalo značné finanční prostředky, a následně je prodalo jemu a jeho manželce za cenu, která nedosahovala výše těchto prostředků, ale byla dokonce nižší (zhruba o 10%) než cena podle tehdy platné cenové vyhlášky. To vyplynulo z posudku soudního znalce J. K., přičemž příčinou bylo např. posouzení části nemovitostí jako demolice, ač stavby demolovány nebyly. Zásadní prvek protiprávnosti při zvýhodnění spočívá pak v tom, že takto výhodně (o čemž nepochybuje ani odvolací soud) byly nemovitosti převedeny významnému funkcionáři družstva, který předtím jako předseda rozhodoval o investicích do nemovitosti, a o převodu rozhodl právě orgán (představenstvo družstva), jehož byl v té době členem. Okolnost, že převod byl pak pravděpodobně hromadně schválen členskou schůzí spolu s dalšími aktivitami představenstva za delší období, nemá na posouzení protiprávního zvýhodnění, k němuž došlo předtím, vliv, nejen proto, že k němu došlo následně, ale i proto, že v tehdejší době při nedostatku demokratických společenských poměrů šlo o schválení jen formální.
Na rozdíl od odvolacího soudu proto dovolací soud dospěl k závěru, že okolnosti případu je třeba posuzovat jako protiprávní zvýhodnění kupujících, tedy že právní závěr, a tím i rozsudek odvolacího soudu, není správný. Podle ustanovení §243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta prvá OSŘ proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst.1,§226 odst.1 OSŘ).
Mimo rámec tohoto přezkumu zbývá dodat, že námitku dovolatele, že soudy se nezabývaly platností znárodnění a z toho vyplývající neplatnosti převodu nemovitostí na žalované, nepovažuje dovolací soud za směrodatnou. Žalobce totiž uplatnil nárok na přechod vlastnického práva žalovaných podle zvláštního zákona, jímž je zákon o půdě, a rozpor s právními předpisy při znárodnění předmětných nemovitostí braly soudy v úvahu, když vyšly z toho, že je dána podmínka přechodu nemovitostí na stát podle §6 odst. 1 písm.o) tohoto zákona. Neplatností takového znárodnění se soud nezabývá, a v řízení podle zvláštního předpisu – zákona o půdě tak ani podle ustálené judikatury nemůže činit. Žalobce totiž neuplatnil vlastnický nárok, který by bylo třeba posuzovat podle občanského zákoníku; pokud by případě byl v takovém řízení úspěšný, nemohl by úspěšně žalovat na přechod vlastnického práva žalovaných podle §8 odst. 1 zákona o půdě, protože žalovaní by vlastníky nemovitostí nebyli.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku spolu s výrokem o ostatních nákladech řízení (§243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2002
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu