ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2156.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2156/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A) C. I., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. T. a 2) J. T., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 370/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2001, č.j. 15 Co 138/2001-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2000, č.j. 18 C 370/99-52, zamítl žalobu na uložení povinnosti prvému a druhému žalovanému vyklidit byt blíže popsaný ve výroku rozsudku, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl dále o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 1. 9. 1998 uzavřel pronajímatel E., spol. s r.o., s Ing. J. T. smlouvu o nájmu předmětného bytu a to na dobu určitou jednoho roku. Dále podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 22. 6. 1999 zjistil, že žalobce C. I., spol. s r.o., je vlastníkem nemovitosti, ve které se předmětný byt nachází. Vzal za prokázané, že žalovaný se nastěhoval společně se svým synem do předmětného bytu na základě schválené dohody o výměně bytu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že projev vůle žalovaného v souvislosti s výměnou bytu směřoval k zajištění bytové potřeby po rozvodu manželství. Dospěl k závěru, že při podpisu nájemní smlouvy žalovaný přehlédl formulaci, obsaženou v článku 10 nájemní smlouvy, a jeho vůle nesměřovala k uzavření nájemního poměru na dobu určitou. Proto v dané části je nájemní smlouva neplatná, neboť byla uzavřena v omylu podle §49a o.z. Uzavřel, že výše uvedené jednání je neplatné též pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 o.z.
K odvolání žalobce a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2001, č.j. 15 Co 138/2001-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na připuštění dovolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že v otázkách naznačených žalobcem neshledal zásadní právní význam.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky dle §49a o.z., neboť v dané věci žalobce uvedený omyl prvního žalovaného nevyvolal, ani o něm nevěděl. Podle dovolatele uvedené ujednání o době nájmu nelze považovat za neplatné ani pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o.z. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu a navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný namítal nepřípustnost dovolání, podpůrně pak navrhoval zamítnutí dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo ani jeho dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s důsledky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem krajského soudu (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelem podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo její výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soud při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu (č.l. 71 spisu) je zřejmé, že v rámci závěrečného návrhu právní zástupce žalobce pro případ potvrzení napadeného rozsudku žádal připuštění dovolání s tím, že otázku právního významu spatřoval ve výkladu §49a o.z. a v ustanoveních, vztahujících se k výměně bytů.
Vzhledem k výše uvedenému nemůže dovolací soud přezkoumávat otázky, vztahující se k otázkám úplnosti a správnosti skutkových zjištění, učiněných odvolacím soudem. Převzal-li v této věci odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, včetně zjištění, že první žalovaný neměl žádný důvod souhlasit s navrženým textem nájemní smlouvy v části o době, na níž se uzavírá, dovolací soud nemůže, než z takto zjištěného skutkového stavu vycházet. Nesouhlasem účastníka řízení nesoucím se k námitkám, které obsahově představují skutkovou podstatu dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c ) o.s.ř., nelze proto odůvodňovat účinně návrh na založení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno, se tak nabízí závěr, že odvolací soud při svém rozhodování neřešil žádnou otázku, která by jeho rozhodnutí činila rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Jeho rozhodnutí spočívá na ustálené výkladové praxi ustanovení §49a o.z., přičemž ani okolnost, že aplikaci tohoto ustanovení, vztahujícího se k omylu v souvislosti s uzavíráním smlouvy, týkající se smlouvy, jejímž předmětem byl nájem bytu, nepředstavuje otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání v této věci tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř., za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a prvému žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu