ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.216.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 216/2002-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání Z. U., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 21.9.2001, sp. zn. 21 Co 255/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 72/2000 (žalobkyně Z. U., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Okresnímu úřadu M. B., o 39.318,98 Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 26.5.2000 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobkyně domáhala, aby žalovanému státu – Okresnímu úřadu v M. B. bylo uloženo zaplatit jí náhradu za majetek konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb. částkou 39.318,96 Kč, jak to vyplývalo z rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru M. B. z 23.1.1963, zn. Fin-1/63-72/LKc, spolu s úroky z prodlení za dobu od 9.2.1963 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní úřad v M. B. navrhl za žalovaný stát zamítnutí žaloby s tím, že v této právní věci není pasívně legitimován, protože povinným k poskytování náhrad za majetek konfiskovaný podle ustanovení §2 odst. 5 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. je Ministerstvo financí ČR jako právní nástupce bývalého Majetkového úřadu ČR. Zároveň bylo ze strany uvedeného žalovaného namítnuto promlčení práva na uvedenou náhradu, když tento nárok nebyl od jeho stanovení dne 23.1.1963 do roku 1990 uplatňován. Neposkytnutí náhrady za konfiskovaný majetek není v zákoně č. 87/1991 Sb upraveno jako důvod náhrady podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalovaný namítal rovněž, že žalobkyní požadovaná náhrada činila 13.356,10 Kč v roce 1947 (jak to vyplývalo z usnesení bývalého Okresního soudu civilního Praha-západ z 9.4.1947, sp. zn. Nc II 1012/46), ale nikoli tolik, kolik činila tato náhrada v době přechodu uvedeného majetku na stát v roce 1963.
Soud prvního stupně vyslechl žalobkyni jako účastnici řízení, vyžádal si od Státního okresního archivu M. B. spis, týkající se domu čp. 215 v L., okres M. B., provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebních cen a odhadu cen obytných staveb a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 12.4.2001, čj. 10 C 72/2000-100, bylo žalované České republice – Okresnímu úřadu M. B. uloženo zaplatit zalobkyni 2.230 Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 4.1.1994 do 14.7.1994 ve výši 35,19 Kč, s 16% úrokem z prodlení za dobu od 15.7.1994 do 12.4.2001 ve výši 2.408,64 Kč a dále s 16% úrokem z prodlení od 13.4.1994 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci soudního rozhodnutí. Žalované České republice – Okresnímu úřadu M. B. bylo rovněž uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 14.503 Kč také do 3 dnů od právní moci rozsudku soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že Česká republika – Okresní soud v Mladé Boleslavi nemá právo na náhradu nákladů vynaložených na znalecké dokazování ve výši 3.681 Kč (doplňujícím rozsudkem z 12.4.2001, čj. 10 C 72/2000-108, soud prvního stupně ještě vyslovil zamítnutí žalobního návrhu na zaplacení další částky 34.645,13 Kč).
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že matka žalobkyně V. U. nespadala mezi osoby postižené konfiskací, uvedené v §1 dekretu č. 108/1945 Sb. V daném případě rozhodoval správní orgán o konfiskaci majetku matky žalobkyně dne 23.1.1963; v té době nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb., neboť (podle názoru soudu prvního stupně) matka žalobkyně v době rozhodování správního orgánu nebyla spoluvlastnicí ve společenství s osobami, které spadaly pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb., a naopak byla podílovou spoluvlastnicí majetku, jehož většinový podíl vlastnil stát. Soud prvního stupně měl za to, že postup státu v roce 1963 byl nezákonný a ustanovení dekretu č. 108/194 Sb. bylo zneužito k získání vlastnického práva ke zbylé části nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 447 pozemkové knihy pro obec L. (domu čp. 215 s pozemky parc. č. 202 a parc. č. 462/60). Matka žalobkyně V. U. se po roce 1989 (a později i sama žalobkyně) obracela na orgány státu a opakovaně žádala navrácení vlastnického práva či zaplacení náhrady za konfiskovaný majetek. O vydání majetku nebylo nikdy vydáno správní rozhodnutí v daném případě a na žádosti bylo odpovídáno jen přípisy. Soud prvního stupně dospěl tedy k výslednému závěru, že v případě matky žalobkyně V. U. byla aplikace ustanovení §2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. jednáním, které porušovalo ustanovení §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.; proto měl soud prvního stupně za to, že je tu na místě vyhovět žalobnímu návrhu žalobkyně a přiznat jí náhradu za odňatý majetek. Výše náhrady byla soudem prvního stupně stanovena na podkladě závěrů znaleckého posudku s použitím ustanovení §18 odst. 2 vyhlášky č. 18/1963 Sb.; toto ustanovení předpokládá, že dochází k vyvlastnění nemovitostí, za kterou si má vlastník pořídit jinou bytovou náhradu. Výše úroků z prodlení z této náhrady byla soudem prvního stupně stanovena od 4.1.1994 (tj. ode dne, kdy se právní předchůdkyně žalobkyně poprvé obrátila na žalovaného se žádostí o zaplacení náhrady za konfiskovaný majetek), a to podle vyhlášky č. 46/1964 Sb. a od 15.7.1994 ve smyslu ustanovení nařízení č. 142/1994 Sb. V požadované větším rozsahu náhrady byla žaloba žalobkyně zamítnuta. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
O odvoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 21.9.2001, sp. zn. 21 Co 255/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni 4.673 Kč. Potvrzen byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně o zaplacení další částky 34.645 Kč, a ve výroku, jímž nebyla státem přiznána náhrada zálohově placených nákladů řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal opodstatněným jen odvolání žalovaného. Odvolací soud uváděl, že pravomocným výměrem bývalého Okresního národního výboru v M. B. ze 13.6.1946 byl podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskován pro stát majetek (dům čp. 215 v L. s pozemky parc. č. 202 a parc. č. 462/60) V. H. Později bylo podle usnesení bývalého Okresního soudu civilního pro Prahu-západ z 9.4.1947, sp. zn. Nc II 1012/46, matce žalobkyně V. U. vloženo vlastnické právo k jedné čtvrtině nemovitostí. Tento stav trval až do počátku roku 1963, kdy bývalý Okresní národní výbor – finanční odbor v M. B. vydal dne 23.1.1963 (pod č. Fin-1/63-72/L/Kc) podle ustanovení §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. rozhodnutí, že do konfiskace tu spadá zbývající podíl domu čp. 215 s pozemky parc. č. 202 a parc. č. 462/60 v L. V závěru výrokové části tohoto správního rozhodnutí bylo vysloveno, že V. U. má nárok na náhradu podle dekretu č. 108/1945 Sb. V odůvodnění tohoto správního rozhodnutí bylo uvedeno, že veřejný zájem vyžaduje, aby dům, v němž je zdravotnické středisko, byl spravován státem – Místním národním výborem v L. a že majitelka domu neplní své povinnosti ohledně údržby a oprav domu, ani na ně nepřispívá.
Odvolací soud měl shodně s názorem soudu prvního stupně za to, že citované správní rozhodnutí bylo protiprávní. Důvod k opětovné konfiskaci už tu nebyl dán a postup správního orgánu v roce 1963 byl postupem porušujícím uznávaná lidská práva a svobody (ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Odvolací soud poukazoval dále na to, že dům čp. 215 v L. (spolu s pozemky parc. č. 202 a parc. č. 462/60) byl prodán (a pozemky byly dány do osobního užívání). Nebyl tu tedy dán důvod k vydání nemovitostí podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; čtvrtina nemovitostí byla matce žalobkyně vydána; náhrada tu měla být požadována u příslušného ústředního orgánu státní správy (ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), tj. u Ministerstva financí ČR. Odvolací soud byl toho názoru, že po odmítavém stanovisku tohoto ústředního orgánu se měla matka žalobkyně domáhat svého nároku soudní cestou. Avšak podle názoru odvolacího soudu není žaloba důvodně uplatněna proti žalované České republice – Okresnímu úřadu v M. B., který není v tomto sporu pasívně legitimován.
Odvolací soud zaujal posléze ještě další právní závěr, a to, že nárok žalobkyně je promlčen, když žalovaným vznesenou námitku promlčení shledal důvodnou. Odvolací soud poukazoval na to, že Ministerstvo financí ČR zaslalo dne 11.6.1993 matce žalobkyně druhou negativní odpověď a od doručení této odpovědi běžela matce žalobkyně (a pak i žalobkyni) tříletá promlčecí lhůta k podání žaloby (ve smyslu ustanovení §100 a §101 občanského zákoníku). Žalobkyně však podala žalobu u soudu až 26.5.2000.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil (§219 občanského soudního řádu) a zčásti jej změnil podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a 2 a §151 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 30.10.2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 10.12.2001 odevzdáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).
Žalobkyně ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání pokládala dovolatelka za přípustné, když směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci; jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že se svého práva opakovaně domáhala u Ministerstva financí ČR, které zastávalo právní názor, že se ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. na tento případ nevztahují. Dovolatelka však poukazovala na to, že v soudním sporu vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 1145/97, bylo žalobkyni dáno poučení, že nárok musí být uplatněn proti žalovanému státu – Okresnímu úřadu v M. B.; toto poučení žalobkyně akceptovala a podala proto novou žalobu.
Dovolatelka vyslovovala názor, že tuto právní věc je třeba posoudit podle ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jež se vztahují i na případy, kdy stát věc převzal bez právního důvodu. V dosavadním průběhu vyřizování žádostí a výzev žalobkyně i její právní předchůdkyně došlo jen k přiznání náhrady, ale nikoli k jejímu vyplacení; toto vyplacení náhrady bylo vázáno na to, až by vláda vydala prováděcí předpisy k dekretu č. 108/1945 Sb., které však nikdy nebyly vydány.
Podle názoru dovolatelky nebyla správně posouzena otázka žalovaným namítnutého promlčení žalobou uplatněného práva. Odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že promlčecí doba začala běžet od doručení druhé negativní odpovědi Ministerstva financí ČR z 11.6.1993. Ministerstvo financí však odmítlo ještě i další žádost žalobkyně, a to přípisem z 11.5.1995. Žaloba žalobkyně byla pak podána 1.7.1996; řízení o této žalobě skončilo po čtyřech letech tím, že žalobkyně byla v rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 10.4.2000, sp. zn. 10 C 1145/97, poučena o nutnosti zažalovat Českou republika, zastoupenou orgánem, který vydal rozhodnutí o náhradě v roce 1963; žalobkyně proto dne 26.5.2000 podala novou žalobu. Podle názoru žalobkyně nelze tedy úspěšně namítat promlčení práva žalobkyně na uplatňovanou finanční náhradu.
Žalovaná Česká republika – Okresní úřad M. B. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky Z. U. poukazovala na to, že v tomto dovolání se navrhuje, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ukládající platební povinnost žalovaného státu – Okresního úřadu v M. B. zaplatit žalobkyni 4.673,83 Kč. Je tedy dovolání dovolatelky podáno ve věci, v níž dovoláním dotřeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč, což neodpovídá ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, když i podle tohoto ustanovení nelze přihlížet k příslušenství pohledávky.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon i pro řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001).
Protože dovolání dovolatelky směřovalo v daném případě proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutno přípustnost dovolání dovolatelky posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu však dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč.
V daném případě bylo rozsudkem odvolacího soudu z 29.9.2001 (sp. zn. 21 Co 255/2001 Krajského soudu v Praze) rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně z 12.4.2001 (čj. 10 C 72/2000-100 Okresního soudu v Mladé Boleslavi) spolu s doplňujícím rozsudkem téhož soudu z téhož dne (čj. 10 C 72/2000108) mění tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni 4.673,83 Kč. Jinak nedošlo rozhodnutím odvolacího soudu ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ke skutečnosti, kterou má na zřeteli kogentní (donucující) ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), jež výslovně stanoví, že dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč (přičemž je i stanoveno, že se nepřihlíží k příslušenství pohledávky), bylo tedy nutno bezvýjimečně přihlížet i v daném případě.
Je-li v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) stanovena nepřípustnost dovolání za splnění zákonných předpokladů v tomto ustanovení zakotvených, potom nemohl dovolací soud dospět k závěru o přípustnosti dovolání dovolatelky, když její dovolání směřovalo proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu, týkajícímu se platební povinnosti ve výši 4.673,83 Kč, která nepřesáhla (když se nemůže přihlížet ani k případnému příslušenství pohledávky) zákonem stanovenou částku 20.000 Kč.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než odmítnout dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Okresnímu úřadu v M. B. v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. srpna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu