ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2206.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2206/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně B. M. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. P., zastoupenému advokátkou, o návrhu na stanovení povinnosti uzavřít smlouvu o bezplatném užívání pozemku, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2001, č.j. 6 Co 1133/2001 – 46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. dubna 2001, č.j. 7 C 47/2001 - 24, pod bodem I. zamítl návrh , kterým by byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobkyní ve spise na č.l. 17 uvedenou smlouvu o podnájmu pozemkových parcel č. 1116 a 1118/7 v k.ú. Č., obec Č. Dále rozhodl pod bodem II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a pod bodem III. o nákladech řízení státu.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. června 2001, č.j. 6 Co 1133/2001 - 46, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v I. a II. bodě výroku a v bodě III. rozsudek zrušil s tím, že se jedná o výrok nadbytečný. Při rozhodování ve věci samé vyšel odvolací soud stejně jako soud prvního stupně z právního závěru, že na předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou dne 21.1.1995 je třeba aplikovat ustanovení §50a občanského zákoníku ( dále jen obč. zák.), podle kterého se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu, na jejichž podstatných náležitostech se dohodli. Krajský soud rovněž dospěl ke shodnému závěru se soudem prvního stupně, že smlouva o smlouvě budoucí ze dne 21.1.1995 je absolutně neplatná, neboť mezi účastníky nebyla sjednána doba, do které by měla být budoucí smlouva uzavřena a tuto dobu nelze ani výkladem z textu smlouvy dovodit. Dále krajský soud k odvolacím námitkám žalobkyně nad rámec věci dovozoval, že závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě by zanikl i z toho důvodu, že došlo k takové změně okolností, že není možné požadovat, aby budoucí smlouva byla uzavřena. V této souvislosti konstatoval zánik závazku v důsledku nesplnění odkládací podmínky ( §36 odst.2 obč. zák.) stanovené ve smlouvě o budoucí smlouvě a spočívající v tom, že se žalovaný nestal ani vlastníkem ani uživatelem parcel č. 1116 a 1118/7 v k.ú. Č. Krajský soud se nezabýval otázkou dobrých mravů podle §3 obč. zák., neboť to považoval v dané věci za nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť podle jejího názoru odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o budoucí smlouvě v rozporu s platným právem. Domnívá se, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací důvod pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), když soudy obou stupňů nesprávně uzavřely, že není splněn jeden ze základních předpokladů pro uzavření smlouvy o budoucí smlouvě a to, že nebyla dohodnuta doba , do které účastníci budoucí smlouvu uzavřou a z toho důvodu považovaly smlouvu za absolutně neplatnou. Podle názoru dovolatelky lze tuto dobu výkladem ze smlouvy dovodit a to z ujednání o tom, že „dohoda nabude platnosti v případě, že obec Č. pronajme předmětné parcely F. P.“. Stejně tak dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu , že nedošlo ke splnění odkládací podmínky podle §36 odst. 2 obč. zák., neboť žalovaný získal právo vlastnické k pozemkové parcele č. 1114 v k. ú. Č. prostřednictvím právnické osoby – P. – N. SPOL. S R.O., ve které je společníkem. Soudy se nezabývaly tím, proč žalovaný uzavíral smlouvu o budoucí smlouvě jako fyzická osoba, ale pozemek získala do vlastnictví právnická osoba, ve které má žalovaný podíl. Dále namítala, že soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že se žalovaný nemůže dovolávat neplatnosti právního úkonu, neboť ji sám způsobil tím, že vypracoval znění smlouvy o smlouvě budoucí . Podle dovolatelky je nepochybné, že vůlí žalovaného při uzavírání smlouvy bylo přenechání pozemku k pěstování zeleniny dovolatelce a tehdy ještě jejímu manželovi a soudy se proto měly zabývat tím, proč tak neučinil. Z těchto důvodů navrhla dovolatelka , aby dovolací soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že není vlastníkem ani nájemcem pozemkových parcel jejichž podnájem žalobkyně žádá ani těmito pozemky nedisponuje prostřednictvím právnické osoby. Měl zájem tyto pozemky koupit, ale neuspěl ve výběrovém řízení. Není tedy v tomto sporu pasivně legitimován a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen o.s.ř.), ve znění účinném od 1.1.2001, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1.1.2001 ( srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo v dané věci podáno včas, oprávněným účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), že splňuje obsahové a formální náležitosti ( §241a odst. 1 o.s.ř.) a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. , se dovolací soud nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání, protože ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v této věci není přípustné.
V dané věci byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud ve věci rozhodl poprvé. Dovolání by tedy bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dané věci dovolací soud dospěl k závěru, že řešení otázky, zda nedostatek ujednání doby, do které by měla být uzavřena budoucí smlouva ( §50a odst. 1 obč. zák.) bylo možné odstranit výkladem ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. či nikoliv - což bylo rozhodující pro posouzení věci odvolacím soudem - není otázkou po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o budoucí smlouvě v souladu s hmotným právem, když vycházel z ustanovení §50a obč. zák. upravujícího smlouvu o budoucí smlouvě a při výkladu projevu vůle účastníků vycházel z ustanovení §37 a §35 odst. 2 obč. zák. Při svém rozhodování se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle které je nepochybné, že podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a odst. 1 obč. zák. je ujednání o době, do které bude budoucí smlouva uzavřena a právní úkon musí být učiněn v souladu s ustanovením §37 obč. zák., případně vykládán za pomoci ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 273/2001, usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 1611/98, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 469/2000). Posouzení, zda právní úkon účastníků je ohledně doby, ve které má být uzavřena budoucí smlouva, dostatečně určitý na základě projevu vůle účastníků ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, neboť toto posouzení je závislé na okolnostech konkrétního případu a má význam pouze pro rozhodnutí v dané věci. Nezakládá tedy přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K v dovolání namítanému splnění odkládací podmínky formou nabytí vlastnictví právnickou osobou, jejímž je žalovaný společníkem, dovolací soud uvádí, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c); odst. 3 o.s.ř. je přípustné jen k řešení otázek právních a nikoliv skutkových zjištění.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. podané dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §224 odst. 1a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s jeho právním zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby ( vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm.k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb ( advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů. Výši odměny za zastupování advokátem soud stanovil podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., a to podle §7 písm.e) částkou 6.200,- Kč, kterou snížil, neboť se jedná o odměnu za jediný úkon právní služby, podle §18 odst. 1 téže vyhlášky o 50 %, tedy na částku 3.100,- Kč a v dalších 50 % podle §15 ve spojení s §14 téže vyhlášky. Vedle nároku na náhradu odměny advokáta má žalovaný nárok i na náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč ( §2 odst. 1, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tedy výše přisouzených nákladů dovolacího řízení činí 1.625,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu