ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2224.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2224/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání L. F., zastoupeného advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2001, sp. zn. 23 Co 206/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10C 35/94 (žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. F., zastoupenému advokátem, a 2) J. H., o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení o žalobě žalobce, podané u soudu dne 18.1.1991, bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10.11.1998, č. j. 10 C 35/94-206, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.3.2000, sp. zn. 23 Co 40/2000, uloženo žalovanému L. F., aby zaslal žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku doporučený omluvný dopis a aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku 75.000 Kč. Žalovanému J. H. bylo uloženo, aby v téže lhůtě zaplatil žalobci částku 25.000 Kč. Žaloba, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně další částku 200.000 Kč, byla zamítnuta. Také bylo žalovanému L. F. uloženo, aby zaplatil žalobci (na účet jeho zástupce) na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 12.648,75 Kč a žalovanému J. H. částku 4.216,25 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 22.5.2000.
Dne 12.6.2000 podal žalovaný L. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.3.2000, sp. zn. 23 Co 40/2000, dovolání.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.10.2000, č. j. 10C 35/94-268, bylo řízení o dovolání žalovaného L. F. proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze zastaveno a tomuto žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3.150 Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet zástupce žalobce. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným J. H. bylo vysloveno, že žádných z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnuto bylo s odkazem na ustanovení §9 odst. 2 ve spojení s ustanovením §3 zákona č. 78/1995, o soudních poplatcích (v úplném znění vyhlášeném pod. 78/1995 Sb.), při odůvodnění, že žalovaný L. F. byl opakovaně vyzýván k zaplacení soudního poplatku z dovolání v částce 4.000 Kč ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy. Ačkoliv zástupci žalovaného L. F. byla v pořadí prvá výzva doručena dne 27.6.2000 a v pořadí druhá výzva dne 25.8.2000, tento žalovaný soudní poplatek z dovolání nezaplatil a na výzvy nikterak nereagoval.
K odvolání žalovaného L. F., v němž namítal, že soudní poplatek z odvolání zaplatil poštovní složenkou v plné výši, Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.6.2001, sp. zn. 23 Co 206/2001, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §3 a §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, neboť uvedený žalovaný jako dovolatel nezaplatil soudní poplatek z dovolání v soudem prvního stupně stanovené lhůtě a neučinil tak ani ve lhůtě dodatečně poskytnuté. Protože v posuzované věci nešlo o případ vyjmenovaný v §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (návrh na zahájení odvolacího řízení, nebo je-li v téže věci návrh rozšířen nebo podán vzájemný návrh), kdy je soud povinen provést řízení, i když nebyl soudní poplatek splatný podáním návrhu na zahájení řízení nebo na základě výzvy příslušného soudu zaplacen, soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, když řízení o dovolání zastavil. Podmínky pro zrušení napadeného usnesení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích podle odvolacího soudu nenastaly, neboť žalovaný L. F. soudní poplatek z dovolání do konce lhůty k odvolání nezaplatil (své tvrzení, že tak učinil, neprokázal). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k ustanovení §224 odst. 1 o.s.ř.
Usnesení odvolacího soudu bylo zástupci žalovaného L. F. doručeno dne 15.6.2001. Dne 27.6.2001 došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 8 podání tohoto žalovaného, které bylo označeno jako odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2001, sp. zn. 23 Co 206/2001, v němž žalovaný L. F. odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 o.s.ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení, neboť soudní poplatek z dovolání zaplatil. Zároveň vyslovil názor, že i kdyby tak neučinil, převažuje zájem státu na vydání spravedlivého a zákonu odpovídajícího rozhodnutí soudu nad zájmem na zaplacení soudního poplatku. Tuto otázku pak považoval za otázku, která má po právní stránce zásadní význam. K výzvě soudu prvního stupně obsažené v usnesení ze dne 23.7.2001, č. j. 10 C 35/94-279 dovolatel upřesnil, že jeho podání je dovoláním proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2001, sp. zn. 23 Co 206/2001.
Žalobce ani žalovaný Jiří Hudeček se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Vyšel přitom z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1.1.2001 provedena novela občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je vyloučeno, aby v řízení o dovolání bylo postupováno podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů, jak tomu bylo v této věci.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o.s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání (nejde-li o případ vad řízení uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř.) směřujícího proti usnesení odvolacího soudu je třeba posuzovat podle §238a odst. 1 o.s .ř., který obsahuje taxativní výčet usnesení, proti nimž je dovolání přípustné. Podle tohoto zákonného ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích, b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208 o.s.ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč, c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, e) odvolání odmítnuto a f) odvolací řízení zastaveno.
O žádný z případů vyjmenovaných v ustanovení §238a odst. 1 o.s. ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud svým usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a nikoliv pro nedostatek pravomoci soudu (§238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení nevyplývá ani z ustanovení §238a) odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř.
V posuzovaném případě se nemůže uplatnit ani dovolací důvod podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podmínky přípustnosti dovolání podle citovaného zákonného ustanovení nejsou splněny, neboť žalovaný L. F. dovoláním napadl potvrzující usnesení odvolacího soudu, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, nadto neobsahuje výrok, jímž by byla odvolacím soudem nevyslovena přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání není možné zvažovat ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., protože dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil.
Dovolacímu soudu konečně zbývalo posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je totiž přípustné proti všem rozhodnutím odvolacího soudu bez ohledu na jejich formu, obsah nebo povahu předmětu řízení (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže jde o případ vad řízení vyjmenovaných v §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly dovolatelem uplatněny. Zjištění některé z těchto vad má pak za následek přípustnost dovolání, i kdyby jinak přípustné nebylo.
Protože dovolatelem nebyly žádné vady ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s. ř. tvrzeny a ani nevyplynuly z obsahu spisu, dovolací soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání není založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s.ř.
Jelikož dovolání žalovaného L. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2001,sp.zn. 23 Co 206/2001, není z hledisek ustanovení §237 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 o.s.ř. přípustné, dovolací soud podle ustanovení §243b) odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšnému žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly ( §142 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k §224 odst. 1 a §243b odst. 4, větě první, o.s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu