ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2278.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2278/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ R. S., 2/ J. S., 3/ J. S., 4/ M. Š., a 5/ J. Š., všem zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 3 C 295/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.9.2001, čj. 19 Co 1143/2001-403, 19 Co 1144/2001, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním byl napaden shora uvedený rozsudek Krajského soudu Českých Budějovicích, jímž byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15.9.2000, čj. 3 C 295/91-366, ve znění opravného usnesení ze dne 19.3.2001, čj. 3 C 295/91-385. Soud prvého stupně mj. rozhodl, že návrh žalobce na přechod vlastnického práva žalovaných 1.-3. k domu čp. 12 a parcele č. 4/1 a na přechod vlastnického práva žalovaných 2.-3. k pozemku č. 4/3, vše v katastrálním území H., zamítl. Stalo se tak, již potřetí, když jeho předchozí dva rozsudky byly odvolacím soudem zrušeny. Oba soudy věc posoudily podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), přičemž dospěly k závěru, že nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat v tomto ustanovení uvedených, která by byla důvodem pro vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných na žalobce. S ohledem na konkrétní okolnosti případu považoval odvolací soud za rozhodující, že zřízení práva osobního užívání k pozemku č. 4/3 v H. nebylo v rozporu s právními předpisy, když na něm nebyla žádná stavba. Dům čp. 12 tamtéž byl domem obytným, a splňoval kriteria rodinného domu. Měl totiž 5 obytných místností mimo kuchyně, a dvě třetiny všech místností připadaly na obytnou část.
Dovolatel vychází z stanovení občanského soudního řádu (OSŘ) platných od 1.1.2001, když dovolací důvody dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam, protože „v něm řešené právní otázky existence stavby na pozemkové parcele č. 4/3 v k.ú.H. hodnotí odvolací soud rozdílně s rozsudky dovolacího soudu i jiných krajských soudů, a právní otázku charakteru stavby čp.12 v k.ú. H. řeší v rozporu s hmotným právem“. Dovolání pak konkrétně naplňuje údaji, týkajícími se skutkového stavu, jak jej zjistil odvolací soud, resp. soud prvního stupně, na jehož rozhodnutí odvolací soud poukazuje. To se týká zjištění soudu, že na pozemku č. 4/3 v H. nebyla v době, kdy jej žalovaná kupovala, žádná stavba, a že dům čp. 12 tamtéž měl pouze 5 obytných místností a ty že představovaly dvě třetiny všech místností v domě. Poukazuje na nesprávnosti ve znaleckém posudku, na obsah svědeckých výpovědí, jakož i na to, že na prvou žalovanou nebyly převedeny některé drobné stavby, které pak zlikvidovala, resp. neoprávněně užívala. Konečně upozorňuje i na morální stránku věci, totiž že majetek byl odňat jeho nevlastnímu otci v důsledku nezákonného odsouzení, že mu byly vydány zemědělské pozemky, a potřebuje proto i obytnou část bývalé usedlosti k jejich obhospodařování.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud v prvé řadě řešil, zda se dovolací řízení řídí ustanovením OSŘ ve znění platném do 31.12.2000, nebo ve znění platném od 1.1.2001. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001. Za řízení provedená podle dosavadních předpisů ( tj. OSŘ ve znění platném do 31.12.2000), jsou považována ta, v nichž soud prvního stupně vydal rozhodnutí do 31.12.2000. Tak tomu bylo v daném případě, kdy soud prvního stupně rozhodl rozsudkem dne 15.3.2000. Po 1.1.2001 pak vydal opravné usnesení, z něhož bylo patrné, že svým původním výrokem, jímž rozhodl o vydání domu čp. 12 na pozemku č. 4/3 v H., mínil rozhodnout o domu čp. 12 a pozemku č. 4/3 v H. (tak ostatně rozsudek chápal i žalobce, který v odvolání proti tomuto rozsudku uváděl i argumentaci, týkající se pozemku č. 4/3 v H.) Za této situace by měl dovolací soud posuzovat důsledky opravného usnesení jen z hlediska právní moci rozsudku soudu prvního stupně a postupovat v dovolacím řízení podle ustanovení OSŘ ve znění před 1.1.2001. V takovém případě by musel dojít k závěru, že dovolání není přípustné, protože odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl sice již jeho třetím rozsudkem ve vztahu k žalovaným, tento soud však vždy rozhodl stejně, tj. zamítnutím žaloby (§238 odst. 1 písm.a) a b) OSŘ). Odvolací soud přípustnost dovolání proti svému rozsudku nevyslovil ( §239 odst. 1 OSŘ) a žalobce vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhl (§239 odst. 2 OSŘ), vše ve znění platném do 31.12.2000).
Dovolací soud však s ohledem na okolnosti případu, kdy formálně vyjádřeno rozhodl soud prvního stupně o pozemku č. 4/3 v H. až opravným usnesením vydaným po 1.1.2001, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud se týká uvedeného pozemku, i z hlediska přípustnosti dovolání podle znění OSŘ, platného po 1.1.2001, jak to navrhuje dovolatel. Dovolání by v této části bylo přípustné, kdyby rozhodnutí odvolacího soudu považoval dovolací soud za zásadně právně významné, tj. za takové by považoval právní závěry odvolacího soudu. Při přezkumu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ totiž dovolací soud nemůže zkoumat skutková zjištění odvolacího soudu, ale může řešit pouze právní otázky v souladu s §237 odst. 3 OSŘ. Podle obsahu dovolání napadá však dovolatel právě skutková zjištění obsažená v napadeném rozsudku, jimiž se dovolací soud nemůže zabývat, tj. že na uvedeném pozemku stála v době jeho převodu stavba; právní závěry, které odvolací soud ze svého opačného zjištění vyvodil, pak odpovídají běžné judikatuře, zejména ustanovením občanského zákoníku platného v době převodu nemovitostí na žalované, a dovolací soud proto neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam.
Nad rámec těchto závěrů lze dodat, že stejné důvody by vedly dovolací soud k závěru, že dovolání by nebylo přípustné ani v případě, že přípustnost dovolání by byla zkoumána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ ve znění platném po 1.1.2001 v části, týkající se domu čp. 12 v H., protože dovolání ve skutečnosti napadá i v této části skutková zjištění odvolacího soudu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné na základě žádné ze skutečností uvedených v OSŘ, a podle ustanovení §243c odst. 2 OSŘ je proto musel odmítnout.
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že žalovaným, kteří by podle výsledku řízení měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2002
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu