ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2334.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2334/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu M., zastoupenému advokátem, o zaplacení 501.040 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 71/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.4.2000, čj. 11 Co 164/2000-46, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.dubna 2000, čj. 11 Co 164/2000-46, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu dne 17.6.1998, se žalobce domáhal zaplacení částky 501.040 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za znehodnocené a zbourané budovy zemědělské usedlosti podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 23.7.1999, čj. 16 C 71/98-20, žalobě vyhověl. Uložil žalovanému i povinnost nahradit žalobci náklady řízení a zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 20.044 Kč. Konstatoval, že náhrada v zažalované výši nebyla žalobci poskytnuta.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22.4.2000, čj. 11 Co 164/2000-46, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Přihlédl totiž k námitce promlčení, kterou žalovaný vznesl v průběhu odvolacího řízení. Souhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, i s jeho závěrem, že restituční nárok žalobce nebyl v rozsahu částky 501.040 Kč vyrovnán, neboť žalovaný si náhradu v této výši započetl na uspokojení nároku žalobce neoprávněně. Na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu – Okresního úřadu v N. J. čj. PÚ/130/91-Va/202-A ze dne 8.6.1992 byla totiž žalobci vydána nemovitost – budova čp. 401 v kat. území F. Uvedená částka představovala cenu nemovitosti, vydané podle ustanovení §9 zákona o půdě. Odvolací soud považoval za nesporné, že žalobce je oprávněnou osobou, žalovaný povinnou osobou, a že žalobce řádně uplatnil svůj nárok vůči žalovanému dne 27.3.1992, přičemž tento nárok činil 1.751.742,98 Kč. Po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty od doručení výzvy, v níž měl žalovaný plnit, začala běžet tříletá promlčecí doba, ve které nebyl nárok na zaplacení náhrady ve výši 501.040 Kč uplatněn, neboť žaloba došla soudu prvního stupně až 17.6.1998. Odvolací soud tedy nesouhlasil s názorem žalobce, že běh promlčecí lhůty začal běžet až poté, co se žalobce dozvěděl údaje z celkového vyúčtování všech náhrad (tj. i náhrad za živý a mrtvý inventář a transformačního podílu dle zákona č. 42/1992 Sb.), došlého žalobci dne 29.5.1998, neboť dle jeho názoru toto vyúčtování nemá na uplatněný nárok podle §14 odst. 3 zákona o půdě žádný vliv.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24.7.2000. Žalobce proti němu podal dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a jehož důvody založil na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) OSŘ. Vytýká odvolacímu soudu, že zřejmě pominul ustanovení §106 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož je u škody způsobené úmyslně promlčecí lhůta desetiletá. V daném případě žalovaný způsobil žalobci škodu tím, že mu vykázal na splnění majetkových nároků o 501.040 Kč více, než kolik skutečně plnil; žalovaný tuto škodu způsobil vědomě a úmyslně, když tvrdil žalobci, že výdejka znějící na uvedenou hodnotu ze dne 7.3.1994 je, pokud jde o dům čp. 401, pouze evidenční, aby bylo možno dům vyřadit z účetní evidence. Vědomé a záměrné způsobení škody bylo potvrzeno i svědeckou výpovědí J. M., který výslovně uvedl, že pokud by byl dům vydán žalobci bez náhrady, došlo by k poškození ostatních členů družstva. Přitom připustil, že dům družstvo přebralo bezplatně. Dovolatel dodal, že tvrzením, že výdejku ze dne 7.3.1994 vyhotovil žalovaný jen proto, aby měl účetní doklad o vyřazení domu z evidence, oklamal žalobce, který se domníval, že je vše v pořádku. Žalobce neměl možnost překontrolovat rozsah vydání náhrad, poskytnutých žalovaným, neboť žalovaný mu vydání přehledu upíral, vydání započítával dle své úvahy na transformační podíl nebo na restituční nárok, a žádná evidence o tom nebyla odsouhlasena. Navíc se prolínaly restituční nároky vůči Pozemkovému fondu a docházelo k vzájemným kompenzacím mezi Pozemkovým fondem a družstvem. Žalobce se mohl dovědět o výši a způsobu vypořádání svého nároku až z vyčíslení, zaslaného mu žalovaným dne 29.5.1998, a teprve z něj zjistil, že do náhrady byla neoprávněně započtena částka 501.040 Kč za dům, který mu již dávno patřil. Žalobce proto uplatňuje částku 501.040 Kč jako náhradu škody, která mu byla způsobena tím, že žalovaný porušil svou právní povinnost řádně vypořádat žalobcovy nároky podle §16 zákona o půdě; důsledkem tohoto protiprávního úkonu vznikla žalobci škoda 501.040 Kč, která je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, a která vznikla vědomým a úmyslným jednáním žalovaného. Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedené skutečnosti a důkazy pominul a věc nesprávně právně posoudil, navrhl žalobce zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání žalobce vyjádření ze dne 7.9.2000, v němž odmítl námitky dovolatele, že škoda mu byla žalovaným způsobena úmyslně. Svědecká výpověď Ing. M., na níž se žalobce odvolával, podle žalovaného naopak potvrzuje, že žalovaný předmětné nemovitosti vydal žalobci v dobré víře na úhradu jeho restitučních nároků v rozsahu uplatněném jeho žalobou, a nikdy nebylo prokázáno, že by žalovaný tvrdil, že by výdejka č. 05705 ze dne 7.3.1994 byla pouze evidenční. Naopak žalovaný považoval podepsanou výdejku za doklad nahrazující dohodu o vydání nemovitosti. Proto v ní je uvedena cena 501.040 Kč, a o tuto cenu byl žalobcův restituční nárok snížen. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení žalobce, že nemohl uplatnit své nároky, neboť neměl možnost překontrolovat rozsah vydání náhrad. Žalovaný považuje za jednoznačně zjištěnou skutečnost, že žalobce vyzval žalovaného k poskytnutí náhrad dne 27.3.1992, avšak žalobu podal až 17.6.1998. Na tom nemůže nic změnit ani to, že se o svém nároku na zaplacení dozvěděl až z vyčíslení, zaslaného žalovaným dne 29.5.1998. Nárok žalobce se nepromlčuje od okamžiku vyčíslení nároků poskytnutých žalovaným, ale okamžikem výzvy, učiněné žalobcem vůči žalovanému, k níž v daném případě došlo dne 27.3.1992. Vzhledem k tomu, že věc nelze posoudit jako úmyslně způsobenou škodu, není možné dovodit desetiletou promlčecí dobu, jak účelově tvrdí žalobce. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce doplněním dovolání ze dne 13.10.2000. V něm především odmítl námitku žalovaného, že žalobce si mohl a měl sám přezkoumat, jaký majetek mu byl vydán. Uvádí, že samotná výdejka nemohla být dokladem o platném vydání nemovitosti, neboť právním podkladem k vydání domu čp. 401 bylo rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 8.6.1992. Žalobce opětovně vyjadřuje svůj názor, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku mu začala běžet až od 29.5.1998, kdy zjistil z předloženého vyčíslení, že žalovaný neoprávněně započetl na restituční nárok i dům čp. 401, tedy dům, který tam vůbec nepatřil. Jeho nárok tedy nemůže být promlčen. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že žalovaný poškodil žalobce úmyslně. O tom, že předmětný dům patří žalobci, existuje řada dokladů, např. dohoda z 1.9.1992 o skončení nájemního vztahu družstva k domu čp. 401, kterou dovolatel přiložil k důkazu. Dovolatel opětovně zdůraznil úmysl žalovaného jej poškodit a znovu poukázal na jednotlivé části svědecké výpovědi Ing. M. a další důkazy, založené ve spisu. Nadto k důkazu přiložil dopis družstva z 20.7.1992, z něhož vyplývá, že družstvo si je velmi dobře vědomo, že nemovitost přešla vlastnicky na žalobce.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1. 2001.
Dovolání žalobce bylo podáno včas, splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a opírá se o přípustné dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud nezjistil, že by odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm.c) OSŘ) a proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska jeho právních závěrů, týkajících se promlčení nároku žalobce , tj. z dovolacích důvodů uplatněných žalobcem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.d) OSŘ (§242 odst. odst. 3 věta prvá OSŘ).
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že podle skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně, převzatých soudem odvolacím, byl žalobce aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu za znehodnocené a odstraněné budovy podle ustanovení §14 odst.3 zákona o půdě, že nárok včas uplatnil u žalovaného, výše tohoto nároku nebyla mezi účastníky sporná, a že žalovaný mu na tuto náhradu poskytl plnění o hodnotě nižší o hodnotu zažalovaného plnění. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §16 odst. 3 zákona o půdě vyhověl námitce promlčení, vznesené žalovaným v odvolacím řízení, když vycházel z obecné tříleté promlčecí doby, jež začala běžet uplynutím šesti měsíců od výzvy k náhradě, učiněné žalobcem ve vztahu k žalovanému. Dovolací soud zastává názor, že v případě, kdy lze s ohledem na postoje účastníků usuzovat na jejich dohodu, že k plnění dojde postupně vydáváním věcí ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě, počíná tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu dnem, kdy povinná osoba dá najevo, že další plnění již poskytovat nebude, resp. svůj závazek považuje za splněný. Dle obsahu spisu došlo k takovému projevu žalovaného nejdříve dne 1.6.1995, kdy účastníci uzavřeli „dohodu o poskytnutí náhrady za znehodnocené budovy“. V ní se konstatuje, že nárok žalobce bude vypořádán poskytnutím dvou domů s pozemky v hodnotě 373.127 Kč a 249.960 Kč, protože povinná osoba již poskytla oprávněné osobě plnění ve výši 1,000.000 Kč. Dovolací soud považuje za pravděpodobné, že žalobce při podpisu této dohody (která představovala určité narovnání mezi účastníky) jednal v omylu, že již poskytnuté plnění mělo hodnotu 1,000.000 Kč, jestliže do souhrnu těchto náhrad byla neprávem zahrnuta i částka, představující účetní cenu nemovitosti, vydané žalobci podle ustanovení §9 zákona o půdě. Z hlediska správnosti obsahu tato dohoda proto vzbuzuje pochybnosti o platnosti, nicméně z hlediska promlčení nároku muselo být žalobci zřejmé, že žalovaný nad tento nárok již další plnění, než jaké je v dohodě uvedeno, nehodlá poskytnout. Dle názoru dovolacího soudu by proto počala běžet obecná tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku u soudu ode dne 1.6.1995. Protože žaloba byla podána až dne 17.6.1998, stalo by se tak po jejím uplynutí.
Je ovšem pravda, že situace byla mezi účastníky nepřehledná v tom, že žalovaný plnil věcnou formou i jiné závazky vůči žalobci, tj. náhradu živého a mrtvého inventáře a transformační podíl v družstvu, a není vyloučeno, že žalobce považoval náhrady zmíněné v dohodě z 1.6.1995 za splněné jiným věcným plněním, bez hodnoty představované cenou domu vydaného podle §9 zákona o půdě. Na druhé straně jde o poměrně vysokou částku, jejíž přijetí by odpovědný subjekt zpravidla neodsouhlasil bez toho, aby bylo jasné, čím byla tvořena. Za této situace se jeví tvrzení dovolatele, že byl uveden v omyl úmyslným postupem žalovaného směřujícím k tomu, aby byl poškozen, za tvrzení relevantní.
Odvolací soud se ovšem těmito úvahami nezabýval, tím méně pak vyslovil názor, zda při plnění nároku vyplývajícího ze zvláštního předpisu, na nějž navazují i zvláštní sankční předpisy, lze vůbec uvažovat o aplikaci ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Protože žalobce svoje tvrzení v tomto směru uváděl již ve vyjádření k odvolání žalovaného, nejde o nové tvrzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto hlediska nepřezkoumatelné a dovolací soud proto s použitím ustanovení §241 odst. 3 písm.b) OSŘ zrušil rozsudek odvolacího soudu (§243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ) pro tuto vadu, jež mohla mít za následek jiné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení §243b odst. 2 OSŘ pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; v něm bude - po odstranění shora uvedené vady - nově rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20.února 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu