ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.252.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 252/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. Č., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 23/2001, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.10.2001, č.j. 6 Co 2170/2001-100, 6 Co 2184/2001, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobě na vyklizení bytu podané dne 24.1.2001 vyhověl Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.8.2001, č.j. 7 C 23/2001-56. Usnesením téhož soudu ze dne 11.9.2001, č.j. 7 C 23/200-79, byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byla žalovanému uložena povinnost, blíže specifikovaná ve výroku usnesení soudu prvního stupně.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že stanovil povinnost byt vyklidit ve lhůtě 6ti měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí předběžného opatření.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dne 14.1.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Navrhla proto zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 24.1.2001, tedy po 1. lednu 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §237, §238, §238a a §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť usnesení odvolacího soudu nebylo ve výrocích o věci samé usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím. Pro úvahu, jde-li o rozhodnutí měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o.s.ř., nebo zda postupoval podle §219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. též důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené usnesení se ovšem podle svého obsahu liší od rozsudku okresního soudu pouze potud, že žalované určuje jinou (delší) lhůtu k vyklizení bytu. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadené usnesení potvrdilo usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí předběžného opatření, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 téhož zákona. O takový případ v dané věci nejde.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalované přísluší právní titul k užívání předmětného bytu. Z nesporných skutkových zjištění, učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož při absolutní neplatnosti smlouvy, uzavřené mezi účastníky nevzniklo žalované právo nájmu k předmětnému družstevnímu bytu. Pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem se opírá o dnes již ustálené závěry soudní praxe, podle nichž absence původního titulu opravňujícího žalovanou k užívání předmětného bytu, nemůže mít vzápětí za následek odepření ochrany vlastnického práva vlastníka, resp. oprávněného nájemce družstevního bytu ve smyslu §126 o.z. S tím je v souladu i na to navazující právní posouzení věci odvolacím soudem, který v rámci úvahy o lhůtě k vyklizení podle §160 odst. 1 o.s.ř. stanovil lhůtu přiměnou osobním poměrům žalované, resp. jejího manžela. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu