ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.253.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 253/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání I. K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 11. 2001, sp. zn. 16 Co 218/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 209/96 (žalobkyně I. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. V. ú. p. a s., a. s., zastoupenému advokátkou, a 2. O. p. b. h. v P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o vydání věci), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 2. 3. 1994, aby žalovaným bylo uloženo vydat jí dům čp. 511/15 v P., J. ulici, a dům čp. 523/13 v P., L. ulici.
O. p. b. h. v P. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že ohledně domu čp. 511/15 v Praze 2 mu nepříslušelo a nepřísluší právo hospodaření; ohledně domu čp. 523/13 bytový podnik uváděl, že tento dům nyní patří Městské části P. Ve vyjádření bylo také uvedeno, že od žalobkyně nedošla výzva k vydání těchto nemovitostí.
Žalovaný V. ú. p. a s. uváděl rovněž, že mu žádná výzva k vydání nemovitostí od žalobkyně nedošla, a poukazoval i na to, že ohledně domu čp. 511/15 v P. již proběhlo a bylo skončeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 130/92.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením z 27. 12. 1994, č. j. 15 Nc 915/94-15, řízení zastavil, ale k odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením z 29. 9. 1995, sp. zn. 14 Co 447/95, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnici řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 20. 5. 1997, č. j. 18 C 208/96-44, bylo zastaveno řízení ohledně žalobního návrhu žalobkyně na vydání domu čp. 511/15 v P. s pozemkem parc. č. 1881. Dalším výrokem téhož rozsudku byl zamítnut žalobní návrh na vydání domu čp. 523/13 v P. s pozemkem parc. č. 1882. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Také tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 18. 2. 1998, sp. zn. 39 Co 490/97, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení odvolacího soudu bylo soudu prvního stupně pro další řízení uloženo zjistit, zda manžel žalobkyně byl žalobkyní zmocněn k podání žaloby a zda byl žalobkyní zmocněn i k tomu, aby on pak zmocnil JUDr. Z. S. k zastupování žalobkyně v tomto řízení; dále odvolací soud ukládal, že ve věci samé je třeba zjistit, zda žalobkyně podala oběma žalovaným výzvu k vydání nemovitostí, a znovu se zevrubně seznámit s obsahem spisů Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 21 C 130/93 a sp. zn. 6 C 136/92.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudek z 13. 4. 2000, č. j. 18 C 208/96, jímž zamítl žalobní návrh žalobkyně, aby žalovanému státnímu podniku P. a s. P., bylo uloženo vydat žalobkyni dům čp. 511/15 na pozemku parc. č. 1881 v katastrálním území P. – N. M., a také žalobní návrh žalobkyně, aby žalovanému O. p. b. h. v P. (státnímu podniku v likvidaci), bylo uloženo vydat žalobkyni dům čp. 523/13 v katastrálním území P. – N. M. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že podle výsledků provedeného dokazování nebyl dům č. 511/15 v P. nikdy ve vlastnictví některé fyzické osoby, nýbrž jen ve vlastnictví právnické osoby; žalobkyně proto nemůže být oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně domu čp. 523/13 v P. pak bylo zjištěno, že jeho původní vlastnicí byla A. P., která však převedla tuto nemovitost smlouvou z 25. 8. 1969 na stát; žalobkyně neprokázala, že by k A. P. byla v nějakém příbuzenském vztahu, takže ani ohledně domu čp. 523/13 v P. nebylo doloženo postavení žalobkyně jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo také prokázáno, že by žalobkyně byla oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Proto byla žaloba žalobkyně v celém rozsahu zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaným v tomto řízení náklady nevznikly.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z. 20. 11. 2002. Rozsudek Obvodního soudu por Prahu 2 ze 13. 4. 2000, č. j. 18 C 209/96-96 (ve znění opravného usnesení téhož soudu z 3. 1. 2001, č. j. 18 C 209/96-110), byl odvolacím soudem potvrzen ve znění, že se zamítá žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaný V. ú. p. a s., akciová společnost, byl uznán povinným vydat žalobkyni dům čp. 511/15, parc. č. 1881, v katastrálním území P. – N. M. a aby žalovaný O. p. b. h. v P., státní podnik (v likvidaci), byl uznán povinným vydat žalobkyni dům čp. 523/13, parc. č. 1882, v katastrálním území P. – N. M. Byl potvrzen i výrok soudu prvního stupně o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se v řízení před soudy obou stupňů nepodařilo doložit tvrzení žalobkyně, že domy uváděné v její žalobě byly vlastnictvím jejího děda B. H. a že byly zestátněny, anebo že dům čp. 523/13 v P. byl darován státu. Bylo zjištěno, že dům čp. 511/15 v P. patřil vlastnicky v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 jen právnickým osobám a že dům čp. 523/13 v P. patřil od prosince 1936 do srpna 1969 A. P., která jej smlouvou z 25. 8. 1969 převedla na stát; o této původní vlastnici A. P. žalobkyně nic neví a nepodařilo se jí doložit nějaký příbuzenský či jiný vztah k ní. K jiným změnám ve vlastnictví nebo v držení žalobkyní uváděných nemovitostí v rozhodném období (25. 2. 1948 až. 1. 1. 1990) nedošlo a nejsou tedy doloženy žádné skutečnosti a okolnosti, které by umožnily pohlížet na žalobkyni jako na osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud ještě ve svém rozhodnutí uváděl, že v řízení nebylo doloženo ani splnění podmínek nároku žalobkyně na vydání věcí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, stanovených v §5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., bez jejichž splnění rovněž nelze úspěšně požadovat vydání věci podle tohoto zákona.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni k rukám jejího zplnomocněného zástupce dne 19. 12. 2001 a dovolání ze strany žalobkyně, zastoupené pro řízení o dovolání advokátkou, bylo odevzdáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 16. 1. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího osudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, tedy že žalobkyni byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jako dovolací důvod uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka zdůrazňovala, že problémem celé této projednávané právní věci je to, že dědictví po B. H., jehož vnučkou je žalobkyně, přešlo na V. H., matku žalobkyně, v době její nezletilosti a s jejím majetkem disponovali poručníci; podle názoru žalobkyně „právě jednání poručníků bylo rozhodující pro nakládání s majetkem V. H. a je možné i jejich pochybení, popřípadě neoprávněné nakládání s jejím majetkem“. Proto žalobkyně trvala v řízení na předložení pozůstalostního spisu po B. H. (č. j. A IV 582/13) a jednak i na předložení poručnického spisu ohledně nezletilé V. H. (P 4 186/13). Tyto spisy se sice odvolací soud pokusil zajistit, ale podle vyjádření archivů nebylo možné je vyhledat; nebylo přistoupeno ani k získání zestátňovacích listin ohledně obou nemovitostí, které mají k dispozici oba žalovaní.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nebytí účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů.
Také v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné v případech, které jsou uvedeny v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 občanského soudního řádu; o žádný z těchto případů v této projednávané právní věci nešlo.
Dovolatelka pak ještě poukazovala na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení bylo nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu šlo jen tehdy, jestliže se postup soudu tohoto druhu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) se rozumí takový postup soudu, jímž znemožní účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která občanský soudní řád dává; není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Za odnětí možnosti jednat před soudem je třeba považovat stav, kdy účastník řízení nemůže před soudem uplatnit svá procesní práva, neboť soud mu to znemožnil takovým postupem, který odporuje ustanovením občanského soudního řádu (např. tím, že včas a řádně nepředvolal účastníka řízení k jednání, projednal věc v nepřítomnosti účastníka řízení, i když účastník požádal o odročení jednání z důležitého důvodu, nebo odmítl-li odvolací soud nesprávně odvolání účastníka řízení); jde tu o znemožnění uplatnění konkrétních procesních práv, nikoli o odnětí potenciálních práv, která bylo možné v řízení uplatňovat.
V daném případě dovolatelka spatřovala odnětí možnosti jednat před soudem vůči ní v tom, že v řízení nebyl proveden důkaz konstatováním obsahu spisů, na které žalobkyně v průběhu řízení poukazovala, i když zároveň uváděla, že „teprve v odvolacím řízení se soud sice pokusil k důkazu navržené spisy zjistit, ale podle vyjádření archivů je nebylo možné vyhledat“. Kromě toho se žalobkyně domnívala, že důkazy o vlastnictví domů její matky jsou obsaženy i ve „zestátňovacích listinách ohledně obou žalobkyní uváděných nemovitostí“, které podle názoru dovolatelky, mají k dispozici oba žalovaní.
Podle názoru dovolacího soudu nelze odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem spatřovat v tom, že se soudu nepodařilo získat v archivech žalobkyní uváděné a k důkazu navržené soudní spisy, když tu šlo o dědický a opatrovnický (poručnický) spis, jež byly zřízeny téměř před sto roky. Podobně nelze pokládat za odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem tu okolnost, že soudy neprovedly důkaz vyžádáním si blíže nekonkretizovanými „zestátňovacími listinami“, zvláště šlo-li o nárok oprávněné osoby na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ohledně něhož je v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. výslovně uloženo, že oprávněná osoba má prokázat svůj nárok na vydání věci a uvést způsob jejího převzetí státem“. Tuto povinnost nelze pokládat za splněnou jen uvedením domněnky o existenci majetku a jeho přechodu na stát, o níž může být účastnice řízení plně subjektivně přesvědčena, která však není ani nepřímo dokládána nějakou listinou, smlouvou, zápisem v pozemkové knize či evidenci nemovitosti (v daném případě kupř. odevzdací listinou ohledně dědictví po údajných původních nemovitostí B. H. a V. H.).
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu došlo v řízení před odvolacím soudem nebo v řízení před soudem prvního stupně k tomu, že by byla dovolatelce I. K. odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a že tedy je tu dovolání dovolatelky z uvedeného důvodu přípustné.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyl v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. října 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu