ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2535.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2535/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Z. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. T., a 2) M. T., oběma zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 4 C 263/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.7.1999, čj. 26 Co 634/98-162, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II.Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21.července 1999, čj. 26 Co 634/98-162, se s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na přechod vlastnického práva žalovaných k jedné čtvrtině předmětných nemovitostí a výrok rozsudku soudu prvního stupně označený IV, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že na něj přechází vlastnické právo k domu původně čp. 2 se stavebními parcelami č. 8 a 9 v K. podle §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„), protože žalovaní nabyli tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 24.10.1997, čj. 4 C 263/92-117, rozhodl ve výroku I., že vlastnické právo žalovaných k ideální polovině stavby čp. 011, původně čp. 2, v K., okr. B., a stavebních parcel č. 8 a 9 v katastrálním území K. přechází na žalobce, ve výroku II. zamítl návrh na přechod vlastnického práva k druhé polovině těchto nemovitostí, a ve výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Šlo již o druhé rozhodnutí v této věci, neboť rozsudkem ze dne 20.6.1994, čj. 4 C 263/92-33, soud prvního stupně žalobu zamítl, protože neshledal, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy; k odvolání žalobce byl tento rozsudek usnesením Krajského osudu v Praze ze dne 18.9.1995, čj. 15 Co 674/94-75 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na základě odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.7.1999, čj. 26 Co 634/98-162, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ad I. a ad. II. tak, že na žalobce přechází ideální tři čtvrtiny vlastnického práva žalovaných k nemovitostem – objektu bydlení evidenční číslo 11 na pozemcích č. 8 a 9 -zastavěné plochy - zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v B. pro obec a katastrální území K. na LV č. 144. Ve zbývajícím výroku, pokud byl návrh zamítnut co do jedné čtvrtiny shora uvedených nemovitostí, a ve výroku ad. IV, týkajícím se zaplacení soudního poplatku, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v podstatě vyšel ze skutkových zjištění i závěrů soudu prvního stupně, které vycházely z právního názoru, vysloveného v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu. Doplnil dokazování úmrtními listy původních vlastníků a uzavřel, že jedinými žijícími dětmi sourozenců obou původních vlastníků jsou H. B., která své nároky podle zákona o půdě neuplatnila, a žalobce. V souladu se zjištěními o okolnostech a podmínkách, za nichž majetek původních vlastníků přešel na stát, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou k uplatnění nároků podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, neboť splňuje všechny podmínky uvedené v ustanovení §4 odst. 2 písm. e) cit. zákona. Pokud jde o rozsah jeho nároků, vyšel odvolací soud z toho, že žalobce je dítětem sourozenců obou původních vlastníků, že je rozhodováno o přechodu vlastnických práv k nemovitosti, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona o půdě, neboť tyto nemovitosti přešly na stát za okolností uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, tj. na základě darování nemovitostí učiněného dárcem v tísni, a že předmětné nemovitosti patřily k původní zemědělské usedlosti čp. 2 v K. Podle názoru odvolacího soudu jsou žalovaní v dané věci pasivně legitimováni, neboť jsou fyzickými osobami, které předmětné nemovitosti nabyly z národního majetku v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, i v rozporu s ustanovením 490 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Odvolací soud konstatoval pochybení tehdejšího státního notářství v řízení o převodu předmětné nemovitosti; domnívá se, že nepostupovalo v souladu s ustanovením §63 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád). Předmětem převodu totiž nebyl rodinný domek s příslušenstvím, který bylo možno podle §15 odst. 4 písm. e) vyhl. č. 156/1975 Sb., převést na občany, aniž by šlo o majetek přebytečný, ani obytný dům ve smyslu ustanovení §15 odst. 5 písm. f) téže vyhlášky. Předmětem převodu byla obytná část zemědělské usedlosti, spolu s hospodářskými budovami, které nelze charakterizovat jako stavby drobné, jak je v rozporu se skutečností uváděno v kupní smlouvě. Nadto nebylo vydáno příslušné rozhodnutí MNV M., které vykonávalo správu tohoto národního majetku, o jeho přebytečnosti či neupotřebitelnosti, neboť jen tak bylo možno tento národní majetek převést na občany. Státní notářství tedy pochybilo při registraci smlouvy, když nevyžadovalo schválení uzavřené kupní smlouvy krajským národním výborem, které bylo zapotřebí k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví, popřípadě když účastníci smlouvy nepředložili potvrzení krajského národního výboru o tom, že schválení není třeba. Mimo to dle názoru odvolacího soudu došlo při uzavírání předmětné kupní smlouvy i k porušení ustanovení §490 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku, neboť nebyl vydán souhlas okresního národního výboru, kterého bylo třeba, protože hospodářské budovy, které náležely spolu s převáděnou obytnou částí k zemědělské usedlosti, nabýval kupující do soukromého vlastnictví. Odvolací soud však nesouhlasil s námitkou žalobce, že on sám je oprávněnou osobou, na niž přechází vlastnické právo k celé nemovitosti, protože ustanovení §21 zákona o půdě na řízení podle ustanovení §8 odst. 1 téhož zákona nedopadá. Odvolací soud odmítl jako nedůvodnou i námitku žalovaných, kteří poukazovali na ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě s tím, že sporná stavba neztratila svůj původní stavebně technický charakter, přestože žalovaní celou nemovitost zhodnotili.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 13.9.1999, napadli žalovaní i žalobce dovoláním. Žalovaní tak učinili podáním ze dne 11.10.1999 a dovolací důvody založili na ustanovení §241 odst. 3 písm c) a písm. d) OSŘ. Z obsahu dovolání lze dovodit, že směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a byl vysloven přechod vlastnického práva ke třem čtvrtinám předmětných nemovitostí. Odvolacímu soudu vytýkají především nesprávné právní posouzení věci při posuzování podmínky, zda se převod nemovitosti na žalované realizoval v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle názoru žalovaných bylo možné převést obytnou část bývalé zemědělské usedlosti i s hospodářskými budovami z národního majetku, neboť hospodářské budovy, které jim byly spolu s obytnou částí zemědělské usedlosti prodány, nebyly předmětem osobního ani soukromého vlastnictví a podle vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, bylo možno věci, které mohou být v osobním vlastnictví, a o něž neprojeví prokazatelně zájem socialistické organizace, převést do vlastnictví občanů. Do uskutečněného převodu nebyly předmětné nemovitosti v individuálním, ale ve státním vlastnictví. Poukázali na skutečnost, že pokud jde o správu národního majetku a převod vlastnictví k věcem v národním majetku, nebylo zapotřebí souhlasu krajského národního výboru, jestliže šlo o prodej bývalé zemědělské usedlosti, její obytné části a hospodářských budov, jestliže tyto byly převodcem, tj. příslušným MNV určeny k bydlení a měly plnit charakter rodinného domu a jako takové byly prodány. K tomuto úkonu nebylo zapotřebí jakéhokoli rozhodnutí o změně užívání; postačovalo určení prodávajícího, že předmětné nemovitosti budou prodány jako objekt bydlení, a nebylo tedy nutné ani rozhodnutí vedoucího organizace o neupotřebitelnosti majetku. Důležité bylo pouze to, že takto prodávané nemovitosti mohly tvořit předmět osobního vlastnictví, tj. měly charakter rodinného domku. Žalovaní dále podotýkají, že v rámci kupní smlouvy jim bylo zřízeno také právo osobního užívání k pozemkům, čímž se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly. Za zcela nesprávný považují žalovaní závěr odvolacího soudu, že nabyli nemovitosti v rozporu s ustanovením §490 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku, neboť předmětné nemovitosti nenabývali do soukromého vlastnictví, nýbrž do osobního vlastnictví. Žalovaní rovněž namítají nesprávné zjištění a nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, že žalobce je oprávněnou osobou ke třem čtvrtinám předmětných nemovitostí, jestliže nevyšel z toho, že režim právního vztahu předpokládaného v §8 odst. 1 zákona o půdě, je režimem zvláštním v porovnání s běžným restitučním vztahem. Soud zcela pomíjí skutečnost, že se výše nároků žalobce odvíjí od nároků jeho rodičů, kteří by nemohli uplatnit nárok na celé nemovitosti, ale pouze na svůj podíl, protože ani oni by si nemohli v tomto případě nechat „přirůst„ podíly připadající na jejich sourozence. V daném případě, má-li žalobce nárok na jednu ideální osminu po svém otci a na jednu ideální dvanáctinu po své matce, je oprávněnou osobou na pouhých pět ideálních čtyřiadvacetin z celku. Navrhli proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání žalobce směřuje proti části výroku, kterým byl návrh co do jedné čtvrtiny vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítnut. Dovolatel má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil s tím, že podle názoru soudů obou stupňů je aktivně legitimován pouze co do nároku na přechod vlastnického práva k ideální části nemovitostí odpovídající jeho podílu v rámci nároku všech v úvahu přicházejících oprávněných osob. Tento právní názor je dle něj v rozporu s účelem zákona o půdě a s jeho ustanovením §21, které umožňuje vydání celého majetku byť i jen jediné z oprávněných osob, která o jeho vydání požádala. Přiklání se k názoru, že toto ustanovení dopadá na všechny nároky na vrácení majetku vyplývající ze zákona o půdě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího v nezbytném rozsahu, zejména ve výroku potvrzujícím zamítavý výrok soudu prvního stupně, zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání splňují formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud se proto zabýval jejich přípustností. Dovolání žalovaných je přípustné, protože odvolací soud částečně (ohledně přechodu vlastnického práva k ideální čtvrtině nemovitostí, která je považována z hlediska občanského práva hmotného za samostatnou věc) změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch žalovaných ( §238 odst. 1 písm.a/ OSŘ), a částečně jej potvrdil (ohledně podílu jedné ideální poloviny), ovšem za situace, že soud prvního stupně rozhodl jinak než v původním rozsudku, jímž žalobu zcela zamítl, přičemž důvodem byl právní názor odvolacího soudu, jímž byl soud prvního stupně vázán (§238 odst. 1 písm.b/ OSŘ).
Naproti tomu dovolání žalobce nebylo shledáno přípustným, protože soud prvního stupně rozhodl ohledně podílu jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, která je předmětem dovolání žalobce, v obou rozhodnutích shodně, tj. žalobu zamítl, a odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nepřichází proto v úvahu aplikace ustanovení §138 odst. 1 písm.a) ani písm.b) OSŘ. Dovolací soud přípustnost dovolání proti svému rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 OSŘ), a žalobce připuštění dovolání k řešení právní otázky zásadního významu nenavrhl ( §239 odst. 2 OSŘ). Dovolací soud rovněž neshledal, že by řízení trpělo některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání. Nezbylo proto než dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm.c) OSŘ.
Rozhodnutí soudu je správné, jestliže daný případ posoudil podle právní normy, která daný vztah upravuje, a správně ji i vyložil. V daném případě odvolací soud správně uzavřel, že právní normou, podle níž měla být ve vztahu k ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě věc posouzena z hlediska souladu smlouvy o převodu nemovitostí na žalované s tehdy platnými předpisy, je vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen „vyhláška o správě národního majetku“). Pokud odvolací soud věc posuzoval i ve vztahu k ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, šlo o závěry nadbytečné, protože uvedená procesní norma upravovala postup státního notářství po provedeném hmotněprávním úkonu účastníků smlouvy pro účely jeho registrace. Pro posouzení, zda právní úkon účastníků smlouvy odporoval právním předpisům, není dle názoru dovolacího soudu posouzení správnosti postupu státního notářství relevantní.
Dovolací soud dále nesdílí některé právní názory odvolacího soudu, obsažené v odůvodnění jeho rozsudku. V prvé řadě jde o názor, že převod budov na žalované vyžadoval souhlasu národního výboru podle ustanovení §490 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření smlouvy o převodu. Dle judikatury Nejvyššího soudu dopadá toto ustanovení jen na převod budov v soukromém vlastnictví, nikoli budov převáděných z vlastnictví státu, jak tomu bylo v daném případě. Např. v rozsudku ze dne 28.4.1997, sp.zn. 2 Cdon 1164/96, dovolací soud uvedl : \" Nelze souhlasit s názorem dovolatelů, že k převodu spoluvlastnického podílu k hospodářským budovám bylo zapotřebí souhlasu podle ustanovení §490 občanského zákoníku. … Zákon v něm zjevně vázal potřebu souhlasu národního výboru jen na převod budovy v soukromém, nikoli v družstevním vlastnictví. … Za této situace je ovšem nerozhodné, zda žalovaní nabyli dům do osobního nebo soukromého vlastnictví; podstatné je, že převáděné nemovitosti v době převodu nebyly ani v osobním, ani v soukromém vlastnictví\".
Pro posouzení dané věci není dle názoru dovolacího soudu rozhodující ani označení převáděných nemovitostí ve smlouvě jako rodinný domek, – rozhodující je, o jakou stavbu ve skutečnosti šlo. Ustanovení §128 odst. 2 ObčZ v tehdy platném znění mělo význam pouze z toho hlediska, že obytná část zemědělské usedlosti (zpravidla stavebně spojená s hospodářskou částí) mohla být považována za rodinný domek a jako takový požívat právní ochranu jako osobní vlastnictví. Pro posouzení dané věci však tato úvaha není rozhodující. Žalovaní totiž poukazují na to, že podle ustanovení §15 odst. 4 písm.f) vyhlášky o správě národního majetku bylo možno převádět do z vlastnictví státu do vlastnictví občanů obytné domy s příslušenstvím, které rodinnými domky nejsou, jsou však určeny k bydlení, mohou plnit účel rodinných domků a jen nepodstatně převyšují znaky určující charakter rodinných domků. Toto ustanovení pak odkazovalo na §3 vyhlášky č. 236/1959 Úl., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku. Dovolací soud proto považuje za rozhodující, zda obytný dům čp. 2 v K. byl v době převodu do vlastnictví žalovaných stavbou, kterou bylo možno podřadit pod ustanovení §15 odst. 4 písm. f) vyhlášky o správě národního majetku, a to s přihlédnutím k vyhlášce č. 236/1959 Úl., na niž se toto ustanovení odvolává. Z tohoto hlediska se odvolací soud věcí nezabýval. S tím souvisí i posouzení, zda rozsah hospodářských budov přesahoval možnost zařazení do okruhu budov, jež mohly být (byť popřípadě po příslušné úpravě) v osobním vlastnictví občanů, a nemohl by spadat pod pojem „příslušenství“ převáděné obytné budovy. Odvolací soud sice vyslovil názor, že rozsah hospodářských budov byl větší, nezdůvodnil to však konkrétními zjištěními na základě provedených důkazů, takže jeho rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.
K tomu lze dodat, že převod obytné budovy, pokud by spadal pod ustanovení §15 odst. 4 písm. f) vyhlášky o správě národního majetku, by nevyžadoval vydání písemného rozhodnutí představitele převádějícího MNV o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděného majetku. Navíc důkazní břemeno o tom, že takové rozhodnutí vydáno nebylo, nespočívá na žalovaném, ale na žalobci, který tuto skutečnost tvrdí.
Odvolací soud rovněž pochybil, když učinil závěr, že příslušný Krajský národní výbor neudělil souhlas s převodem národního majetku ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky o správě národního majetku, aniž zjistil, zda tento orgán nerozhodl o tom, že jeho souhlasu není třeba dle věty třetí tohoto ustanovení; takováto rozhodnutí byla totiž krajskými národními výbory zpravidla přijímána. V tomto směru dle názoru dovolacího soudu neodpovídá výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 OSŘ. Lze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí nemá v této části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ.
Zbývá se zabývat otázkou právního posouzení rozsahu nároku žalobce na přechod vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě jako jedné z oprávněných osob. Odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, i stanoviskem přijatým občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu, publikovaným pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (i když ne důsledně, jak dovozují žalovaní ve svém dovolání), jakož i s běžnou judikaturou obecných soudů. Dovolací soud považuje výklad, který v této otázce zaujal odvolací soud, za správný. Ustanovení §21 o „přirůstání podílů“ oprávněných osob, jestliže nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, se skutečně týkají jen restitučního nároku na vydání věci jako zvláštního institutu vytvořeného k řešení vztahů mezi oprávněnými osobami a povinnými osobami. Dovolací soud zastává názor, že zákonodárce mínil umožnit uplatnění větších nároků, než které příslušely oprávněné osobě, jen v případě těchto vztahů. Není bez významu, že v době přijetí zákona o půdě včetně jeho ustanovení §21, které nedoznalo změny v následujících novelách, nesvědčilo právo podle §8 odst. 1 zákona oprávněným osobám, ale původním vlastníkům. Osoby, jejichž vlastnické právo má být převedeno, také nejsou osobami povinnými ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě. Zákonodárce tyto vztahy mezi fyzickými osobami úmyslně pojal jinak než např. v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zřejmě veden snahou nezasahovat více do ústavou chráněných vlastnických vztahů, než odpovídá subjektivním právům původních vlastníků – oprávněných osob, a to zvláště za situace, kdy současní vlastníci svým úsilím často zachránili objekty zpustošené v důsledku zásahů státních orgánů a užívání organizací, a které by bez tohoto úsilí často již ani neexistovaly. Navíc nelze přehlédnout, že dalším oprávněným osobám, které nárok vůči současným vlastníkům neuplatnily, založil zákon o půdě nárok na náhradu za nevydané nemovitosti, který by nebyl slučitelný s nárokem dalších oprávněných osob na převedení jim příslušejícího podílu podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Tento názor dovolacího soudu by vedl k tomu, aby odvolací soud přehodnotil výši nároku žalobce v případě, že shledá důvod pro vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných k části nemovitostí. Na druhé straně je dovolacímu soudu známo, že v této otázce zaujal Ústavní soud České republiky v jiné věci odlišný názor, a to v nálezu ze dne 17.10.2001 sp.zn. I ÚS 127/99; v něm dospěl k závěru, že ustanovení §21 zákona o půdě je použitelné i u nároků podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Pokud nedojde ke změně v posuzování této otázky Ústavním soudem, bude se odvolací soud muset řídit jeho názorem podle článků 83 a 89 odst. 2 Ústavy.
Dovolací soud tedy shledal, že byly naplněny dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) a d) OSŘ a rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za správný. Podle ustanovení §243b odst. 1 písm.a) věta za středníkem OSŘ je proto zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; odvolací soud rozhodne nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 OSŘ ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5.března 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu