ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.254.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 254/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání akciové společnosti L. n., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 25.2.1999, sp.zn. 1 Co 9/98, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 96/97 (žalobce V. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované akciové společnosti L. n., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 11.12.1997, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo uveřejnit v deníku omluvu ve znění: „Dne 5. září 1997 byl uveřejněn článek s názvem „Údajného mafiána soud osvobodil, za mřížemi skončily malé ryby“. V článku bylo uvedeno, že společně s obžalovaným M. byli z vydírání pražských obchodníků obžalováni také tři další ruští občané a dva čeští podnikatelé. Vydírání si podnikatelé V. N. a P. L. u M. měli objednat. Z celé skupiny byli odsouzeni pouze uprchlý P. k devítiletému žaláři a podnikatel N. k pětiletému žaláři. Dne 19.9.1997 byl v novinách uveřejněn článek s názvem: „Z P. zmizel ruský občan podezřelý z kontaktů s podsvětím“. V článku bylo uvedeno, že z rozsáhlého gangu skončil za mřížemi pouze český občan V. N. Vydavatel novin se omlouvá za tato tvrzení, která, jak vyplývá z pravomocného zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Praze z 20.3.1997 (sp.zn. 4 T 16/97) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 5.6.1997 (sp.zn. 2 To 50/97) jsou nepravdivá“. Žalobce se dále domáhal, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit mu 300.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a nahradit mu náklady řízení.
V žalobě bylo zdůrazněno, že uvedení jména a příjmení žalobce v citovaných článcích s nepravdivými údaji vyvolalo zcela konkrétní nepříznivý ohlas, který se projevil i tím, že obchodní partner žalobce (tj. firma S.-A.) mu dne 23.9.1997 překvapivě vypověděla smlouvu, kterou s touto firmou žalobce uzavřel, a to smlouvu o zabezpečování výjezdů a dalších opatřeních týkajících se určených střežených objektů; uvedený obchodní partner žalobce se výslovně v dopise odvolával na oba články v novinách. Vzhledem k následkům článků, ohrožujících svým obsahem vážnost, důstojnost i postavení žalobce ve společnosti i v rodině a dotýkajících se i působení žalobce jako podnikatele, pokládal žalobce za odpovídající satisfakci nejen uveřejnění omluvy v deníku (stejným písmem a na stejném místě v deníku), ale také náhradu nemajetkové újmy v penězích, protože tu šlo o neoprávněný zásah mimořádné intenzity, porušující i princip neviny obžalovaného, zakotvený v trestním řádu i v Listině základních práv a svobod.
Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v deníku byly uveřejněny údaje o trestním řízení, které se týkalo obžalovaného D. M., které byly získány od orgánů činných v trestním řízení. Došlo tu však k neúmyslné záměně jmen odsouzených osob. Po ověření všech skutečností byla v deníku uveřejněna nápravná informace i omluva, a to dne 14.1.1998. Žalobcem požadovaná finanční satisfakce je však, podle názoru žalované, nedůvodná a je také nepřiměřená.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce V. N., vyslechl svědky F. H., J. D. a V. T., seznámil se s obsahem pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze z 20.3.1997, sp.zn. 4 T 16/96 (ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze z 5.6.1997, sp.zn. 2 To 50/97) a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 25.9.1998, čj. 37 C 96/97-44, bylo žalované akciové společnosti uloženo zaplatit částku 50.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ohledně žalobcem požadované další částky 250.000,- Kč byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 11.875,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně poukazoval v odůvodnění svého rozsudku na to, že žalobce byl v trestním řízení soudním rozsudkem, který nabyl právní moci 5.6.1997, zproštěn obžaloby z trestného činu vydírání, ale přesto byly v deníku v září 1997 uveřejněny články obsahující opačné nepravdivé údaje. Tímto uveřejněním nepravdivého údaje o odsouzení žalobce došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti, který byl značné intenzity a ve značné míře jím byla snížena důstojnost žalobce v rodině i ve společnosti. Za odpovídající náhradu takto vzniklé nemajetkové újmy pokládal soud prvního stupně částku 50.000,- Kč, nikoli však částku vyšší.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 25.2.1999, sp.zn. 1 Co 9/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci dalších 100.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.150,- Kč.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že předmětem posouzení v odvolacím řízení tu byla výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ze strany žalované akciové společnosti vůči žalobci. Odvolací soud poukazoval na to, že v článcích uveřejněných o žalobci v bylo v rozporu se skutečností uvedeno, že žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků za závažnou trestnou činnost. Negativní dopad uvedení těchto nepravdivých informací zvyšovala skutečnost, že k tomuto neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo prostřednictvím periodika s celostátní působností. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně na výši náhrady nemajetkové újmy ze strany žalované vůči žalobci. Poukazoval na to, že tu došlo k závažné újmě objektivně způsobilé zpochybnit pověst žalobce v okruhu jeho rodiny, jeho známých i obchodních partnerů. Odvolací soud měl za to, že nelze v daném případě přehlédnout, že k újmě na právech žalobce došlo i tak, že mu byla vypověděna již uzavřená smlouva ze strany obchodního partnera žalobce (S.-A.) právě kvůli obsahu článků uveřejněných v deníku vydávaném žalovanou společností. Podle názoru odvolacího soudu tu šlo o mimořádný zásah do práva žalobce na ochranu jeho cti a důstojnosti, čímž byla vážně ohrožena jeho vážnost ve společnosti i jeho profesní způsobilost. Z těchto důvodů odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované akciové společnosti zaplatit žalobci dalších 100.000,- Kč; pokud však žalobce požadoval zaplacení dalších 150.000,- Kč, potvrdil odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Jako správný byl potvrzen i výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 3 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 14.4.1999 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 14.5.1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolávající se žalovaná akciová společnost ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části vyhovující žalobě a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala na to, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody uplatňovala dovolávající se akciová společnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu z podstatné části v provedeném dokazování a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu, že jinak posoudil důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž však jejich provedení zopakoval; zejména odvolací soud posoudil odchylně výpověď žalobce a výpovědi svědků J. D. a V. T.; sám odvolací soud žádné jiné důkazy neprováděl. Dovolatelka zdůrazňovala, že žalobce neprokázal a ani z obsahu spisu nevyplýval takový rozsah újmy, aby to odůvodnilo zvýšení přiznané náhrady nemajetkové újmy, když žalobce sám uvedl, že o jeho trestním stíhání kromě jeho rodiny nikdo nevěděl a že o případu jeho trestního stíhání informovaly i jiné sdělovací prostředky, takže i na základě těchto informací bylo možné žalobce identifikovat.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) dovolání tu bylo přípustné, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) může spočívat buď v tom, že soud použije na posouzení právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování (ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu /v již citovaném znění/), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou okolnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. Dovolacím důvodem uvedeným v §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Při rozhodování o nemajetkové újmě ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku musí mít soud prokázáno, že jsou tu okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, a to z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce v rodině a ve společnosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, jež byla dříve vydávána Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
V řízení shromážděný materiál je třeba zhodnotit. Soud přistupuje ke zhodnocení jednotlivých provedených důkazů z hlediska jejich hodnověrnosti a pravdivosti; rozhoduje tedy o tom, zda podle jeho názoru odpovídají či neodpovídají skutečnosti (viz V/1968, str. 36, Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů).
Uváděná ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z judikatury soudů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, měl dovolací soud na zřeteli i při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě v rozsahu, v němž byl jeho výrok přípustným dovoláním napaden (srov. §242 odst. 1 a §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolací soud dospěl v tomto případě k závěru, že odvolací soud se neodchýlil při svém rozhodování od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, avšak na základě vlastního hodnocení položil v rámci volného soudcovského uvážení důraz na hledisko intenzity neoprávněného zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku; toto hledisko akcentoval více než žalovanou zdůrazňované hledisko nepříznivých následků, vzniklých žalobci neoprávněným zásahem ze strany žalované akciové společnosti. Proto odvolací soud postupoval tak, jak mu to umožňovalo ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolací soud v důsledku toho nemohl přesvědčivě přisvědčit názoru dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá, jak dovolatelka uváděla, na nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalované akciové společnosti použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení §150 téhož právního předpisu; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, vycházejícího z právního názoru o údajné nepřípustnosti dovolání dovolatelky v daném případě, když tento názor dovolací soud nesdílel.
Proti uvedenému rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu