ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.419.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 419/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání společnosti s ručením omezeným B. G., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10.10.2001, sp. zn. 53 Co 488/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 38/2000 (žalující Městské části P., zastoupené JUDr. F. M., proti žalované společnosti s ručením omezeným B. G., zastoupené advokátkou, o vyklizení pozemku), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalující městská část se domáhala žalobou, podanou u soudu 31.1.2000, aby bylo žalované společnosti s ručením omezeným uloženo vyklidit pozemek parc. č. 806/630 v P.-M. (o výměře 17.482 m2) do 15 dnů od právní moci rozsudku. Podle nájemní smlouvy z 21.5.1997 měla žalovaná společnost pronajatý od žalující městské části uvedený pozemek, a to za účelem vybudování centra občanské vybavenosti – Centra M. Tato nájemní smlouva byla vypovězena písemně dne 10.9.1999, protože ze strany žalované společnosti došlo k neuhrazení roční částky nájemného ani ve lhůtě delší než 6 měsíců ode dne splatnosti. Po uplynutí výpovědní lhůty měl být pozemek vyklizen do 3.1.2000, k čemuž nedošlo a na pozemku zůstala neprůhledná plechová ohrada o výši 2,5 m, 5 buněk Unimo, buňka Tesco, valník a část jeřábu.
Žalovaná společnosti s ručením omezeným navrhla zamítnutí žaloby s tím, že daná výpověď nájemní smlouvy je v tomto případě neplatná, protože neodpovídala znění nájemní smlouvy z 21.5.1997. I pro případ neuhrazení nájemného byla na účet pronajimatele složena částka 5 miliónů Kč (což je dvouleté nájemné), která mohla být pronajimatelem čerpána. Ohledně pozemku parc. č. 806/630 v M. bylo vydáno územní rozhodnutí na rozsáhlou výstavbu Centra M.; do její přípravy investovala žalovaná společnost včetně nájemného značné finanční prostředky.
Soud prvního stupně provedl v řízení důkaz listinnými doklady, předloženými účastníky řízení, a vynesl rozsudek z 2.4.2001, čj. 15 C 38/2000-49. Tímto rozsudkem bylo především zastaveno řízení o vydání předběžného opatření navržené žalující městskou částí. Ve věci samé pak bylo uloženo žalované společnosti s ručením omezeným vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku pozemek parc. č. 806/630 (o výměře 17.482 m2) v katastrálním území P.-M. Žalované společnosti bylo uloženo zaplatit žalující městské části 3.875 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 806/603 (o výměře 17.482 m2) v katastrálním území M. je Obec P. -Městská část P. Mezi žalující městskou částí a žalovanou společností byla dne 21.5.1997 uzavřena nájemní smlouva ohledně uvedeného pozemku za roční nájemné 2,500.000 Kč; ve smlouvě byly dohodnuty podmínky čerpání nájemného v případě neuhrazení řádného nájemného z depozita složeného u pronajimatele. Nájemné bylo splatné ve splátkách za kalendářní rok dopředu, splatných vždy k 30.1. kalendářního roku ve výši 2,500.000 Kč. Podle článku III. odst. 2 smlouvy z 21.5.1997 byl pronajimatel oprávněn vypovědět nájemní smlouvu v případě, že bude nájemce v prodlení s platbou nájemného po dobu delší než šest měsíců, a to i v případě, použije-li depozita. Dále bylo v řízení prokázáno, uváděl soud prvního stupně, že uvedená nájemní smlouva byla vypovězena žalující městskou částí přípisem z 10.9.1999; tato výpověď byla žalovanému doručena 30.9.1999 a k 1.10.1999 počala běžet tříměsíční výpovědní lhůta. Žalovaná společnost složila dne 20.5.1997 na účet žalující městské části depozitum ve výši 5 miliónů Kč a téhož dne zaplatila na účet městské části částku 2,500.000 Kč jako splátku prvního ročního nájemného; dne 15.5.1998 zaplatila žalovaná společnost další roční nájemné 2,500.000 Kč.
Z těchto zjištěných okolností dovodil soud prvního stupně, že v daném případě je nutno vycházet z nájemní smlouvy uzavřené podle ustanovení §663 občanského zákoníku. Žalovaná podle této smlouvy zaplatila nájemné až do poloviny roku 1999, ale za další období už placeno nebylo. Žalující městská část byla tedy podle článku III. odst. 2 písm. a) smlouvy z 21.5.1997 oprávněna nájemní smlouvu vypovědět. Ode dne 1.10.1999 nastal běh tříměsíční výpovědní lhůty, která uplynula dne 31.12.1999. Žalující městská část byla podle nájemní smlouvy oprávněna ji vypovědět, i když dlužné nájemné bylo vyrovnáno ze složeného depozita. Byl tedy soud prvního stupně toho názoru, že žalovaná společnost užívá pozemek parc. č. 806/630 v M. od 1.1.2000 bez právního důvodu. Proto bylo žalobě žalobkyně vyhověno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 10.10.2001, sp. zn. 53 Co 488/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku ukládajícím žalované společnosti povinnost k vyklizení pozemku; ve výroku o náhradě nákladů řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že jejich výše činí 3.500 Kč (jinak byl i tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen). Žalované společnosti bylo uloženo zaplatit žalující městské části na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.975 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalované společnosti opodstatněným.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle smlouvy z 21.5.1997 mělo být nájemné placeno za kalendářní rok, tj. za období od 1.1. do 31.12. každého roku, nikoli za období jednoho roku počítaného od uzavření nájemní smlouvy, tj. od měsíce května jednoho roku do měsíce května roku následujícího, jak to žalovaná společnost zřejmě činila, ovšem v rozporu se smlouvou. Proto je správný závěr soudu prvního stupně, že ke dni doručení výpovědi (tj. k 30.9.1999) žalovaná do 30.1.1999 nezaplatila nájemné za rok 1999, prodlení s platbou nájemného bylo delší než šest měsíců a tak byl splněn důvod výpovědi, který byl sjednán v článku III. bod 2 písm. a) nájemní smlouvy pro prodlení s platbou nájemného trvající déle než 6 měsíců; po uplynutí sjednání tříměsíční výpovědní lhůty došlo k zániku nájemního vztahu ke dni 1.1.2000 (§676 odst. 1 a §678 občanského zákoníku). Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že od 1.1.2000 užívá žalovaná společnost pozemek bez právního důvodu a že se proto žalující městská část právem domáhá ochrany svého vlastnického práva k pozemku, do něhož žalovaná společnost právně nepodloženým užíváním tohoto pozemku zasahuje. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovanou společnost v řízení zastupovala, dne 21.11.2001 a dovolání ze strany této společnosti bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 15.1.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb. Co do přípustnosti dovolání uváděla dovolávající se společnost s ručením omezeným, že je tu její dovolání přípustné, protože má za to, že by dovolací soud měl dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má v tomto případě zásadní význam po právní stránce. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka poukazovala na to, že podle článku II. odst. 1 nájemní smlouvy z 21.5.1997 byla tato smlouva uzavírána na dobu určitou – na 30 let od podpisu této smlouvy, tj. od 21.5.1997 do 21.5.2027. Podle článku II. odst. 1, věta třetí, činí tu nájemné 2,500.000 Kč ročně (nikoli tedy za kalendářní rok). První splátka nájemného byla zaplacena před podpisem nájemní smlouvy a byla to splátka roční a další roční nájemné bylo dovolatelkou opět zaplaceno v květnu 1998; způsob placení nájemného za kalendářní rok dopředu je v rozporu s ostatními ustanoveními nájemní smlouvy z 21.5.1997. Dovolatelka z toho dovozovala, že dostane-li se jedno ustanovení smlouvy do rozporu s ostatními ustanoveními smlouvy, je takové ustanovení, jež neobstojí vedle ostatních ustanovení smlouvy, neplatné. Při opačném výkladu by, podle názoru dovolatelky, bylo nutno dojít k závěru, že sice bylo sjednáno roční nájemné od 21.5.1997, ale že vlastně za období od ledna 1997 do května 1997 bylo placeno nájemné, případně jakási jiná částka, ačkoli v tu dobu žádný nájem neexistoval; dovolatelka proto v září 1999 byla s platbou nájemného v prodlení pouze čtyři měsíce a nikoli více než šest měsíců. Dovolatelka proto spatřovala otázku zásadního významu po právní stránce v posouzení toho, že je nájemní smlouva z 21.5.1997 neplatná, když jednotlivé ustanovení této smlouvy odporuje ostatním ustanovením této smlouvy.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení občanského soudního řádu v jeho znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 (45)/.
Podle ustanovení §676 odst. 1 občanského zákoníku skončí nájemní poměr uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nedohodne-li se pronajimatel s nájemcem jinak.
Podle ustanovení §677 odst. 1 občanského zákoníku lze zrušit nájemní smlouvu, sjednanou na neurčitou dobu, nedojde-li k dohodě pronajimatele s nájemcem, pouze výpovědí.
Podle ustanovení §678 občanského zákoníku platí ustanovení o výpovědní době vyklizení a odevzdání předmětu nájmu pouze tehdy, není-li smlouvou nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak.
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§39 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Podle uvedených ustanovení, která se projednávané právní věci týkala, posuzoval projednávanou právní věc v podstatě i odvolací soud, takže tu nešlo o případ aplikace nesprávného právního předpisu. Ani výklad ustanovení §676 odst. 1 a §678 občanského zákoníku, který odvolací soud zaujal, nelze podle názoru dovolacího soudu pokládat za odporující slovnímu znění, obsahu a účelu těchto ustanovení, když tu v projednávané právní věci jde o nájem pozemku na základě uzavřené písemné nájemní smlouvy. Nelze tu tedy přisvědčit ani tomu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím konkrétní právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského zákoníku v závěru tohoto ustanovení).
Z obsahu dovolání dovolatelky, ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nelze dovodit, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu šlo o otázku, kterou by bylo možné (v porovnání např. s uveřejněnou judikaturou soudů, jmenovitě ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) označit jako otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo by nebyla dosud dovolacím soudem dosud vyřešena, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Za těchto uvedených okolností nemohla dovolací soud mít přesvědčivě za to, že tu jde o rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, které by výrokem ve věci samé řešilo právní otázku, jež by měla po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu), když tu šlo o rozhodnutí vycházející z nesporných skutkových zjištění, které zhodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §132 občanského soudního řádu, týkajícímu se hodnocení důkazů, jež má povahu volného hodnocení důkazů, které je právními předpisy svěřeno soudům.
Neshledal tedy dovolací soud dovolání dovolatelky přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalující městské části v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu