ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.492.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 492/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Milana Pokorného, CSc., a JUDr. Blanky Moudré o dovolání žalovaného J. T., zast. advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2001 pod sp.zn. 20 Co 129/2001 a 20 Co 130/2001 (v právní věci žalobců a/ Z. T., b/ J. T., c/ M. T., proti žalovanému J. T., zast. advokátem, o vyklizení bytu), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. ledna 2000 pod čj. 24 C 2/99-31 rozhodl tak, že žalovaný je povinen vyklidit byt sestávající ze tří pokojů a kuchyně I. kategorie v 2. patře domu čp. 1013 v P., K. S. 14 do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit českému státu soudní poplatek 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám Obvodního soudu pro Prahu 1. Doplňujícím rozsudkem tohoto soudu ze dne 27. září 2000 pod čj. 24 C 2/99-38 soud tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. října 2001 pod čj. 20 Co 129/2001-65 (20 Co 130/2001) rozsudek soudu prvního stupně jen tak změnil, že žalovaný je povinen vyklidit byt do tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak tento rozsudek potvrdil. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval o věci za situace, kdy původní žalobkyně – M. W. – zemřela, kdy dědici po ní se stali dnes ve výroku rozsudku označení žalobci, tj. její dcera a vnuci, kteří s ní žili ve společné domácnosti, a na které přešlo nájemní právo ve smyslu §706 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud doplnil dokazování a na jeho základě zjistil, že žalovaný je vlastníkem rekreační chaty čp. 24 na pozemku parc. č. 74 v kat. úz. S. J. p. S. a že tento objekt má ústřední topení s kotlem na pevná paliva, vlastní studnu a je připojen na rozvod elektrické energie. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzovaný případ je typickým příkladem odvozeného užívacího vztahu. Možnost žalovaného bydlet ve sporném bytě byla totiž jak před, tak i po zániku jeho manželství s dcerou původní žalobkyně M. W. vázána na souhlas této žalobkyně, nájemnice bytu. Právní důvod bydlení žalovaného byl od tohoto souhlasu odvozen a odpadl, jakmile jej odvolala.
K dalšímu užívání bytu by žalovaný potřeboval souhlas všech společných nájemců, který mu však nejméně dva z nich jednoznačně odepřeli. Ani odvolací soud nedospěl k závěru, že by žalovaný měl právo na bytovou náhradu, pouze ohledně lhůty k vyklizení bytu dospěl k přesvědčení, že by měl mít dostatek času zajistit si ubytování a místo k uskladnění svých věcí. Proto pouze ve výroku o lhůtě k vyklizení bytu rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalovaný, který vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že by dovolatel neměl právo na náhradní byt, považuje odkaz na ustanovení §126 ObčZ s ohledem na práva, která příslušejí nájemci bytu jako nepřiměřený. Napadá také závěr odvolacího soudu, pokud tento hodnotil jeho možnosti využít svůj rekreační objekt v blízkosti P. k bydlení.
Ve vyjádření k dovolání označila žalobkyně a/ Z. T. obsah dovolání jako snahu zkreslovat skutečnosti ze strany žalovaného. Poukázala zejména na náklady, které je třeba vynaložit s užíváním bytu, na které dovolatel přispívá pouze ve velmi omezené míře. Navrhla ztotožnit se se závěrem obou soudů ve věci samé.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání řídil ustanovením části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto jsou v tomto rozhodnutí uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a podle obsahu dovolání lze dovodit i zákonem stanovený dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud dospěl k přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; proto podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání zamítl.
Pokud odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) poskytly ochranu právům nájemkyně bytu a jejím právním nástupcům, stalo se tak po právu, protože žalovanému nesvědčí žádný přímý, leč pouze odvozený právní důvod k bydlení, závislý na vůli nájemkyně bytu (jejích právních nástupců). Zanikne-li na základě projevu vůle nájemců odvozené právo k užívání bytu, nelze analogií ustanovení §712 ObčZ dovozovat právo uživatele na bytovou náhradu. Vztah mezi nájemkyní (a jejími právními nástupci) a žalovaným nevyvolal žádné důsledky ve vztahu k pronajímateli a nemohl tedy vyvolat žádné takové povinnosti, které lze dovozovat z obvyklého vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem, pokud v případě ukončení nájemního poměru musí pronajímatel trpět, že uživatel není povinen se vystěhovat, pokud mu není zajištěna příslušná bytová náhrada.
Dovolatel neměl v řízení úspěch, žalobkyni a/ Z. T. ani ostatním žalobcům v řízení náklady nevznikly, proto bylo se zřetelem k ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §224 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. tak rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. května 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu