ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.494.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 494/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce P. f. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. V., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 9 C 12/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.8.2001, čj. 22 Co 1418/2001-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 10.4.2001, čj. 9 C 12/99-59, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku č. 861/6 - louka o výměře 618 m2, č. 861/14 - ostatní plocha o výměře 2196 m2 a parcelní č. 861/16 - louka o výměře 15621 m2, vše v obci N. V. Podle jeho rozsudku žalovaný na základě smluv o postoupení pohledávek získal nárok na náhradní pozemky vůči žalobci podle §11 odst. 2 a §16 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě), a to v ceně 78.000 Kč. P. f. Č. r. nechal uvedené pozemky, jež žalovaný požadoval jako náhradní, ocenit znaleckým posudkem a následně je převedl do jeho vlastnictví. Ocenění pozemků bylo však chybné, neboť nepřihlíželo k tomu, že na základě schváleného územního plánu jde o pozemky určené k zastavění. Novým znaleckým posudkem byly pozemky oceněny částkou 331.830 Kč; uvedené smlouvy jsou proto v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením §28a) zákona o půdě. Soud prvního stupně dále shledal dohodu o postoupení náhradních pozemků neplatnou i pro rozpor s dobrými mravy, protože žalovaný jako člen obecního zastupitelstva věděl o tom, že na pozemcích, o něž usiloval, bude podle územního plánu postavena čistička odpadních vod, a bude je moci odprodat s velkým ziskem, o což se také později snažil.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.8.2001, čj. 22 Co 1418/2001-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a dospěl k závěru, že při vydání dotčených pozemků došlo k pochybení jak na straně žalobce, tak na straně žalovaného. Z provedeného dokazování vyplynulo, že všechny tři předmětné pozemky měly pro obec N. V. zásadní význam jako stavební pozemky pro vybudování stavby čistírny odpadních vod, popřípadě ochranného pásma kolem této čistírny. Žalovaný jako člen obecního zastupitelstva využil svých poznatků o tomto záměru ve svůj prospěch a od žalobce získal převodem přesně ty pozemky, které měly být dotčeny stavbou čističky odpadních vod. Svým následným postupem žalovaný znemožnil obci, aby získala potřebný pozemek pro stavbu čističky odpadních vod do svého vlastnictví, a tím znemožnil postavení stavby, která měla sloužit veřejnému zájmu. Jsou proto splněny podmínky neplatnosti převodních smluv podle ustanovení §39 občanského zákoníku. V daném případě původním oprávněným osobám vznikl nárok na náhradu podle ustanovení §11 odst. 2 a ustanovení §16 zákona o půdě. Část svého nároku na náhradu ve smyslu citovaných ustanovení postoupily oprávněné osoby smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2.6.1995 ve výši 100.000 Kč postupníkovi J. P., a od něj pak získal část pohledávky ve výši 10.000 Kč smlouvou ze dne 26.10.1995 a později ve výši 68.000 Kč smlouvou z 20.11.1995 žalovaný. Žalovaný převzal tyto pohledávky z restituce pouze v té výši, která odpovídala tehdy pořízenému ocenění dotčených pozemků. Odvolací soud je toho názoru, že odporuje zákonu o půdě, zejména jeho účelu, aby za náhradovou pohledávku za nevydané pozemky byly žalovanému vydávány nezastavěné stavební pozemky určené schváleným územním plánem a rozhodnutím o umístění stavby k zastavění stavbou ve veřejném zájmu. Uzavřel, že v tomto směru je naplněna podmínka o tom, že smlouvy o převodu předmětných pozemků odporují zákonu; přitom na nezákonném převodu dotčených pozemků do vlastnictví žalovaného se podílejí oba účastníci řízení; i žalobce před vydáním pozemku jako náhradního totiž měl sám zjišťovat, jakého charakteru je vydávaný pozemek. Odvolací soud se také zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž dospěl k tomu, že smlouvy o převodu pozemků jsou absolutně neplatné podle ustanovení §39 též pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalovaný jako člen obecního zastupitelstva nešetřil zájmy občanů, a zneužil informací, které se mu v tomto postavení dostaly, k realizaci svého vlastního prospěchu. Rovněž shledal i naléhavý právní zájem žalobce na určení jeho vlastnictví k předmětným pozemkům.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním ze dne 8.2.2002, které bylo podáno k přepravě téhož dne; poukázal na to, že rozsudek odvolacího soudu neobsahoval poučení o lhůtě k podání dovolání (§240 odst. 3 věta druhá OSŘ). Dovolatel má zato, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, protože napadenému rozhodnutí ve věci samé přikládá po právní stránce zásadní význam. Důvodem dovolání je dle jeho názoru nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Odmítl závěr odvolacího soudu o rozporu obou předmětných smluv s dobrými mravy. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil právně významný účel obou smluv ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR uveřejněný v Právních rozhledech č. 1/1999, podle něhož je právně významným takový účel smlouvy, který sledují všichni účastníci smlouvy, anebo jej sleduje pouze některý účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat. Sleduje-li jen jedna strana smlouvy dosažení účelu, který není vyjádřen v obsahu právního úkonu a o kterém druhá strana neví a vědět nemůže, jde jen o pohnutku, která je právně bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv. Rozpor s dobrými mravy spatřoval odvolací soud v účelu, který svým chováním při uzavírání smluv sledoval dovolatel, avšak nikoliv v účelu, který uzavřením obou předmětných smluv sledoval žalobce. Podle žalovaného za těchto okolností nemohou být předmětné smlouvy neplatné proto, že se příčí dobrým mravům. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel také v závěru odvolacího soudu, že předmětné smlouvy odporují účelu zákona o půdě. Ten nerozlišuje mezi uplatněním práva na bezúplatný převod pozemků původní oprávněné osobě a osobě, která nabyla tohoto práva postoupením pohledávky. Žalovaný rovněž odmítl právní závěr odvolacího soudu, že žalovanému byly vydávány stavební pozemky schválené územním plánem k zastavění stavbou, neboť rozhodnutí o územním plánu nabylo právní moci až 27.11.1995. Konečně by soud měl přihlédnout i k tomu, že ne všechny pozemky, které byly dovolateli vydány, měly být podle rozhodnutí zastavěny. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil, že rozsudky soudů obou stupňů považuje za správné a dovolání žalovaného za nedůvodné. Právní posouzení věci i právní závěry soudů jsou podle něj v souladu s hmotným právem a nejsou ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu, na nějž se žalovaný odvolává. Obě smlouvy jsou zcela nepochybně v rozporu s účelem zákona o půdě, jak je tento vyjádřen v jeho preambuli. Žalobce nesouhlasil s poznámkou žalovaného, že obec ke dnům 1. a 20. 11.1995 neměla právně účinný územní plán, neboť provedenými důkazy bylo zjištěno, že s výstavbou čistírny odpadních vod v uvedeném místě se počítalo již od roku 1982, v územním plánu z roku 1991 již byla uvedena a Okresní úřad v J. H. potvrdil, že územní plán N. V. byl schválen dne 7.11.1994, když podle něho je čistírna jako obecně prospěšná stavba umístěna právě na nynější parcele č. 981/16, a na parcelách č. 861/6 a 861/14 je pásmo hygienické ochrany. Navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241a odst. 1 OSŘ. Z obsahu spisu vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje poučení o lhůtě k dovolání a o soudu, u něhož se podává; dovolání bylo proto možno podat do čtyř měsíců od jeho doručení (§240 odst. 3 OSŘ). V daném případě rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno právnímu zástupci dovolatele dne 11.10.2001 a dovolání bylo podáno k přepravě na poště dne 8.2.2002, v daném případě v zákonné čtyřměsíční lhůtě, tedy včas.
Dovolací soud proto posuzoval přípustnost dovolání, upravenou (směřuje-li dovolání do rozsudku odvolacího soudu) v §237 OSŘ. Protože napadeným rozsudkem byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, přichází v úvahu přípustnost dovolání za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) OSŘ). Podle §237 odst. 3 OSŘ je tomu tak zejména tehdy, jestliže se v rozhodnutí řeší otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo je odvolacími soudy řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O žádný z těchto případů v dané věci dle názoru dovolacího soudu nejde, a proto dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. K bližšímu odůvodnění dovolací soud nepřistoupil (§243c odst. 2 OSŘ).
Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto podle §243c odst. 1 a §218 písm. c) OSŘ.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že úspěšnému žalobci prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243c odst. 1, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2002
JUDr. Ema Barešová, v. r.
předsedkyně soudu