ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.496.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 496/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Blanky Moudré, v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o určení, že povinnost vyklizení bytu není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 69/95, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.10. 2001, č. j. 47 Co 436/2000-133, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 3.3.1995 vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že povinnost žalovaných k vyklizení bytu není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Tvrdila, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14.4.1992, č.j. 18 C 43/92-9, který nabyl právní moci dne 6.6.1992, přivolil soud k výpovědi ze společného nájmu k bytu blíže popsanému v petitu žaloby. Žalovaný nabyl v dědickém řízení do vlastnictví nemovitost blíže popsanou v žalobě, čímž získal možnost bydlení ve vlastním domě.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že nemovitost získaná v dědickém řízení nemá prostory vhodné k bydlení a svými stavebními a konstrukčními vlastnostmi ani není vhodná k případné rekonstrukci na bytové účely.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.3.1996, č.j. 21 C 69/95-19, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 27.10.1998, č.j. 37 Co 561/96-29 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně posouzení, zda ode dne právní moci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14.4.1992, č.j. 18 C 43/92-9, nedošlo k takové změně poměrů, za které by další trvání práva na zajištění bytové náhrady (původně stanovené ) bylo nutno považovat za výkon práva, jímž by bylo bez právního důvodu zasahováno do práv a oprávněných zájmů jiných, respektive jenž by byl v rozporu s dobrými mravy.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 27.3.2000, č.j. 21 C 69/95-99 žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14.4.1992, č.j. 18 C 43/92-9, který nabyl právní moci dne 6.6.1992, přivolil soud k výpovědi dané žalobkyní dne 10.2.1992 ze společného nájmu bytu oběma žalovaným. Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12.5.1994, č.j. 4 D 1220/91-45, dále bylo zjištěno, že žalovaný na základě dědického řízení po své matce se stal vlastníkem nemovitosti č.p. 2252 v k.ú. Ž. na ulici S. a na základě kupní smlouvy uzavřené dne 23.4.1992 se stali vlastníky tohoto domu manželé B. Rovněž vzal za prokázané, že manželé K. na základě kupní smlouvy ze dne 7.10.1991 se stali vlastníky nemovitosti č.p.317 na ulici T. a na základě stavebního povolení ze dne 13.3.1995, č.j. OVÚP 412/95 Bum/351, byla žalovanému povolena přestavba této nemovitosti spojená se změnou užívání na prodejnu a kancelářské prostory. Uzavřel, že na straně žalovaného nedošlo k takové změně poměrů, že by trvání práva na zajištění přiměřené bytové náhrady bylo zásahem do práv a oprávněných zájmů žalobkyně či by bylo v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že naopak odepření nároku na zajištění přiměřeného náhradního bytu žalovanému by bylo neoprávněným zásahem do jeho zákonem zaručených práv a bylo by v rozporu se zásadou ochrany nájmu bytu.
Na základě odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.10.2001, č.j. 47 Co 436/2000-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost vyklidit předmětný byt vázal na zajištění náhradního bytu. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil zprávou Č. p., a.s., o rozsahu pojištění nemovitosti na ulici T., opětovným výslechem žalovaného, ohledáním na místě samém a nájemní smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a J. B. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že právo vlastníka nelze omezovat a jeho jednání nebylo v rozporu s dobrými mravy. Uzavřel, že by bylo v rozporu s dobrými mravy vázat povinnost vyklizení žalovaného jako jediného člena domácnosti na zajištění přiměřeného náhradního bytu a tuto povinnost vázal pouze na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 14.12.2001 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že bylo nutno zkoumat otázku, zda je možno na vlastníku nemovitosti požadovat, aby v případě dispozice s finančními prostředky je použil na vytvoření možnosti bydlení a zda jejich použití k jiným účelům lze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatelky soudy obou stupňů se měly zabývat posouzením chování žalovaného ve smyslu ustanovení §3 o.z. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal též žalovaný dovolání, a to 12.12.2001, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazoval na skutečnost, že v případě výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a) o.z. je pronajímateli stanovena povinnost zajištění přiměřeného náhradního bytu nebo z důvodů zvláštního zřetele hodných pouze náhradního bytu o menší podlahové ploše než je byt vyklizovaný. Podle dovolatele náhradní byt musí být srovnatelný kvalitou a vybavením jako byt vyklizovaný a musí se nacházet v téže obci a odlišovat se pouze rozlohou podlahové plochy. Vytýkal odvolacímu soudu, že přisoudil žalovanému bytovou náhradu, jehož charakteristikou je pouze zajištění lidsky důstojného ubytování nájemce bez ohledu na vyklizovaný byt. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k oběma dovoláním nebyla podána.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 1. 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb.. Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 3. 3. 1995, o níž soud prvního stupně rozhodl ponejprve rozsudkem ze dne 27. 3. 1996, č.j. 21 C 69/95-19. Tento rozsudek byl poté zrušen usnesením Krajského soudu v Brně jako soud odvolacího, ze dne 27. 10. 1998, č.j. 3 7 Co 561/9ž-29. Dalším rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2000, č.j. 21 C 69/95-99, byla pak žaloba zamítnuta. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 9. 10. 2001, č.j. 47 Co 436/2000-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně, jak shora uvedeno. S ohledem na datum vynesení rozsudku soudem prvního stupně (27. 3. 2000) platil pro projednání odvolání proti němu v souladu s bodem 15 přechodných ustanovení novely občanského soudního řádu (č. 30/2000 Sb.) režim dosavadních předpisů, tedy ustanovení o.s.ř. účinného do 31. 12. 2000 Sb. Jde tedy o případ rozhodnutí odvolacího soudu vydaného po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Tomu odpovídá důsledek, že i dovolací soud posuzoval podaná dovolání podle předpisů občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2000 (dále jen „o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z hlediska legitimace k podání dovolání jde přitom o rozhodnutí, které ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně znamenalo újmu na straně obou dovolatelů. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelky nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. dopadá na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V tomto směru nutno připomenout, že soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
Odvolací soud při hodnocení, v jaké míře se změnily poměry od původního pravomocného rozhodnutí, jímž bylo žalovanému přiznáno právo na bytovou náhradu v podobě přiměřeného náhradního bytu, správně hodnotil i nastalé skutečnosti, charakterizované postupem a chováním jak žalovaného, tak žalobkyně. To bylo nezbytné a plně odůvodněno tím, že výsledek sporu ve značné míře závisel i na posouzení, zda a v jaké míře lze tomu z účastníků řízení, kterému svědčí určité právo, ochranu tohoto práva odepřít se zřetelem k ustanovení §3 odst. l o.z., podle něhož (kromě dalšího) výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud správně zjištěný skutkový stav správně zhodnotil a vyvodil ze zjištěných závěrů správné důsledky. Nelze považovat za nesprávné posouzení věci, pokud odvolací soud dospěl k přesvědčení, že se zřetelem ke změně poměrů, která nastala od právní moci původního rozhodnutí by žalovanému měla příslušet jen bytová náhrada v podobě zajištění jen náhradního bytu, nikoliv již přiměřeného náhradního bytu. Tato úvaha opírající se o hodnocení možností pro použití §3 odst. l o.z. nepochybně odvolacímu soudu příslušela a dovolací soud k ní nemá co dodat, protože v zásadě mu nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění a na jejich základě přijatá hodnocení těchto zjištění učiněná odvolacím soudem.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady naopak vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.).
Tento závěr dovodila soudní praxe již dříve (viz rozhodnutí č. 25/1980 Sbírky rozhodnutí a stanovisek). Přestože po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (rozhodnutí č. 28/1993), Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovozuje, že závěry vyslovené v citovaném judikátu jsou nadále využitelné. V řízení podle §80 písm. c) o. s. ř. totiž nejde o to znovu projednat věc přivolení k výpovědi z nájmu bytu a stanovit práva a povinnosti, jež z toho vyplývají, čemuž by ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. (vskutku) bránilo. Jeho podstatou je (toliko) určení, zda výkon práv a povinností (rozsah omezení pronajímatele ohledně vyklizení bytu bývalým nájemcem), jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizovaného v rozporu s dobrými mravy (§3 odst.1 o.z.). Je v souladu s ustanovením §80 písm. c) o.s.ř. domáhat se takového určení, má-li na něm bývalý pronajímatel naléhavý právní zájem.
Procesní základna určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. vychází z principu clausulae rebus sic stantibus (srov. §163 o. s. ř.), neboť i zde byly v původním rozhodnutí vymezeny práva a povinnosti, k jejichž realizaci má dojít v neurčité době budoucí, a logika zásady, že pro rozhodnutí je (naopak) rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.), v takovém případě selhává.
Změna poměrů, o kterou jde, se týká, jak bylo řečeno, jen toho, zda se zřetelem na nově nastalé okolnosti na straně vyklizovaného není jeho právo na určitou bytovou náhradu napříště výkonem práva rozporným s dobrými mravy, a zda proto lze nově upravit rozsah odpovídajících omezení, jež k dosažení cíle, sledovaného původním řízením, zatěžují pronajímatele. Jde tudíž o situace obdobné té, kdy ačkoli zákon bytovou náhradu předjímá, soud - právě s odvoláním na §3 odst. 1 o.z. - by vyklizení bytu jejím zajištěním nepodmínil. Tak tomu bude kupř. tehdy, když po dání výpovědi, s níž se právo na bytovou náhradu spojuje, byly nájemcovy potřeby bydlení uspokojeny jinak.
O posuzovaném návrhu podle §80 písm. c) o. s. ř. lze tedy pozitivně rozhodnout tehdy, jestliže by již v době původního rozhodnutí, existovala-li by zde taková skutečnost, soud bytovou náhradu, jinak náležející, s uvedeným argumentem přiznat nemohl.
Naopak se nemůže uplatnit sama o sobě okolnost (pokud z povahy věci nemá na tento závěr vliv), že pronajímateli později svědčí (nové) výpovědní důvody, s nimiž zákon spojuje nižší nároky na bytovou náhradu, resp. nespojuje nároky žádné.
Ustanovení §712 odst. 2 věta třetí o.z., podle nějž skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajimatele z důvodů ustanovení §711 odst. 1, písm. a/, b/, e/, f/ a i/ o.z., může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt, je zásahem do nájemcova práva na přiměřený byt, kterým se rozumí byt zásadně rovnocenný bytu, který má nájemce vyklidit (§712 odst. 2 věta druhá o.z.). V ustanovení §712 odst. 2 věta třetí o.z. se zdůrazňuje, že o takovém omezení může soud rozhodnout jen z důvodů zvláštního zřetele hodných, tedy výjimečně. Závěr, zda se jedná o takový případ, odvisí od zjištění konkrétních skutkových okolností a jejich posouzení.
Z ustanovení §712 odst. 2 věty první občanského zákoníku ve znění účinném po 1. 1. 1992 (dále jen \"o.z.\") vyplývá, že náhradní byt je definován jako byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Z věty druhé citovaného ustanovení pak plyne, že ve zde stanovených případech musí mít náhradní byt povahu bytu přiměřeného - bytu, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má být vyklizen.
Občanský zákoník tedy rozlišuje dvě kategorie náhradního bytu, a to jednak náhradní byt přiměřený - jenž musí být co do rozlohy, kvality i vybavenosti zásadně (podle místních podmínek) rovnocenný bytu vyklizovanému, a jednak náhradní byt nikoli přiměřený, tedy byt, jenž může být - při zachování hlediska stanoveného v §712 odst. 2 větě první o.z. - menší rozlohy, nižší kvality a méně vybavený, než byt vyklizovaný; na zajištění takto posléze charakterizovaného bytu má nájemce právo v těch případech, kdy je jeho povinnost k vyklizení vázána na zajištění (nikoli přiměřeného) náhradního bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2896/99).
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobkyně i žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly. Rovněž žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu