ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.521.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 521/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. H., B) M. C., C) V. Č., D) J. F., E) J. Č., F) H. L., G) H. M., H) M. H., CH) V. D., I) B. B., J) A. K., K) K. K., L) M. K., M) B. V., N) M. V., O) A. L., P) J. L., Q) M. K., R) M. L., S) J. L., T) V. V., U) M. L., V) A. K., W) B. H., X) V. M., Y) M. M., Z) L. M., Aa) S. N., Ab) Z. L., Ac) J. L., Ad) J. P., Ae) M. V., Af) J. P., a Ag) I. H., proti žalovaným 1) Zemědělskému a obchodnímu družstvu J. v likvidaci, a 2) Země-dělskému družstvu N., o určení, že žalobci jsou oprávněnými osobami s nárokem na vydání pozemků, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod. sp.zn. 10 C 153/2000, o dovolání žalobců C), E), L) a Z) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.6.2001, čj. 17 Co 58/2001- 134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 12.10.2000, čj. 10 C 153/2000-96, zamítl návrh na určení, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §4a zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a že mají nárok na vydání pozemků ve výroku blíže specifikovaných.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaných uvedených v záhlaví pod písmeny C),E),L), a Z) rozsudkem ze dne 13.6.2001, čj. 17 Co 58/2001-134, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu žalobců C) V. Č., E) J. Č., L) M. K., Z) L. M. a obou žalovaných potvrdil; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh odvolatelů na připuštění dovolání. Odvolací soud přitom postupoval - v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony - podle dosavadních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném do 31.12.2000, neboť přezkoumával rozhodnutí vydané dne 11.12.1998, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žádný platný titul žalobcům, či jejich právním předchůdcům k předmětným pozemkům nesvědčil, a pokud pozemky drželi, nejednalo se o držbu řádnou ve smyslu ustanovení §316 a §317 tehdy platného obecného zákoníku občanského (OZO). Odvolací soud zamítl návrh odvolatelů na připuštění dovolání proti svému rozsudku při jimi formulované otázce, jaké jsou náležitosti držby ve smyslu §4a zákona o půdě, s odůvodněním, že tato otázka byla již řešena i judikaturou Nejvyššího soudu ČR.
Žalobci označení v záhlaví rozsudku písmeny C),E),L), a Z) napadli rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 8.10.2001, dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst, 1 písm. a) OSŘ ( přičemž mají zřejmě na mysli jeho znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Důvody dovolání, jak vyplývá z jejich obsahového vymezení, spatřují v nesprávném právním posouzení věci, protože odvolací soud při právním hodnocení věci nevzal v úvahu ustanovení §3 občanského zákoníku. Dovolatelé zdůraznili, že nejpozději od roku 1947, jako budoucí kupci pozemků v katastrálních územích V. a V., měli určené pozemky ve svém držení, užívali je bez jakéhokoli omezení, platili z nich daně a ostatní dávky, plnili z nich povinné dodávky státu a při založení zemědělského družstva je vnesli do družstva a na tuto výměru splnili i odvod povinného živého i mrtvého inventáře, krmiv i osiv. Uzavřené a podepsané kupní smlouvy mezi dovolateli a prodávajícími manžely F. byly uzavřeny v roce 1950, ke vkladu do pozemkové knihy však nedošlo na zásah tehdejšího ONV v J., který ve snaze usnadnit založení zemědělského družstva vydal dne 26.4.1949 výměr podle zák. č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, jímž uvedené pozemky, dosud ve vlastnictví manželů F. přešly na stát. Dovolatelé rovněž poukázali na skutečnost, že jejich úmysl uzavřít kupní smlouvy ohledně předmětných pozemků a jejich skutečná držba započaly ještě za platnosti obecného zákoníku občanského; v té době bylo provedeno vyměření pozemků a započato s prací na geometrickém plánu. V průběhu tohoto děje však začal platit nový občanský zákoník a ještě před ním nabyl platnosti a účinnosti zákon o nové pozemkové reformě; uvedené předpisy byly založeny na zcela novém politickém režimu, naprosto odporujícím dříve platným politickým i právním zásadám. Tak dovolatelé, nikoli vlastní vinou, nemohli splnit podmínky ustanovení §4a zákona o půdě, resp. podmínky držby podle ustanovení §309 a §320 OZO. Za této situace považují lpění soudů na právní úpravě OZO ve spojení s právní úpravou novým občanským zákonem a zákonem o nové pozemkové reformě, za stanovisko odporující dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 občanského zákona v platném znění. V tom, že soudy obou stupňů nezvažovaly žalobní návrh z hlediska tohoto ustanovení, tedy z hlediska dobrých mravů, spatřují dovolatelé nesprávné právní posouzení věci, na němž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí. Navrhli proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001. Rozhodoval-li odvolací soud (v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb.) podle dosavadních předpisů, musel i Nejvyšší soud projednat dovolání a rozhodnout o něm podle OSŘ ve znění účinném do 31.12.2000. Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů se přitom rozumí i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, které je uveřejněno pod pořadovým číslem 70 v sešitu 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení §240 odst.1 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze podle výslovného ustanovení §240 odst. 2 OSŘ prominout.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž v dané věci dovolání směřuje, nabyl právní moci dne 8.10.2001, takže lhůta k podání dovolání skončila dne 8.11.2001. Dovolání, datované dne 30.listopadu 2001, bylo podáno na poště dne 3.12.2001, tedy opožděně. Dovolací soud proto dopěl k závěru, že dovolání nelze věcně projednat pro opožděnost, a z tohoto důvodu je musel odmítnout (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a) OSŘ).
Podle výsledku dovolacího řízení by měli nárok na náhradu nákladů v něm vzniklých žalovaní, těm však prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Povinnost k náhradě nákladů tohoto řízení nebyla proto uložena žádnému z účastníků (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první per analog. OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu