ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.553.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 553/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání E. S.-F., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 29.11.2000,, sp.zn. 30 Co 503/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 9 C 1120/95 (žalobkyně E. S.-F., která byla v řízení před odvolacím soudem zastoupena JUDr. Ing. J. H., proti žalovanému Okresnímu ústavu sociálních služeb M., zastoupenému advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 27.10.1995, aby žalovanému ústavu bylo uloženo vydat jí dům (zámek) čp. 1 v H. V. s pozemky parc. č. 10, parc. č. 123 (s domem čp. 51), parc. č. 130 (se skleníkem), parc. č. 133 (se sklepem), parc. č. 24/3, parc. č. 34, parc. č. 36, parc. č. 39 a parc. č. 1892, včetně příslušenství a mobiliáře. V žalobě se uvádělo, že tyto nemovitosti patřily manželu žalobkyně – Ing. A. S.-F. a přešly na stát bez právního důvodu. Žalovaný ústav byl vyzván písemně k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaný ústav navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně nedoložila vlastnictví původního majitele nemovitostí, ani to, jakým způsobem jí uváděné nemovitosti přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovanému ústavu je známo, že ohledně tohoto nemovitého majetku bylo vedeno přídělové řízení podle dekretu č. 28/1945 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku z 30.3.2000, čj. 9 C 1120/95-64, byla žaloba žalobkyně o vydání v žalobě uvedených nemovitostí zamítnuta; bylo zastaveno řízení o žalobním návrhu žalobkyně ohledně vydání „příslušenství a mobiliáře kdysi ve vlastnictví rodiny žalobkyně, pokud i tento má žalovaný ústav ve svém držení“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že soud prvního stupně má za prokázáno, že právním předchůdcem žalobkyně byl její manžel A. S.-F. Nebylo však v řízení prokázáno, že tato osoba byla právě tím subjektem, jehož majetek přešel na stát ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Původním vlastníkem nemovitostí byla M. G., ale nepodařilo se prokázat, že by tento majetek přešel z M. G. na A. S.-F. Žalobkyní uváděné nemovitosti na základě přídělové listiny bývalého Okresního národního výboru v D. z 15.6.1954 a na základě výměru ze 6.6.1955, čj. Zem-3019/55, přešly na Č. k. ch., tedy na subjekt odlišný od státu. Nepodařilo se však zjistit, z jakého důvodu byly nemovitosti původnímu vlastníku odebrány, a jak se staly předmětem přídělového řízení. Proto žalobu o vydání nemovitostí soud prvního stupně zamítl. Řízení o vydání „příslušenství a mobiliáře“ bylo zastaveno, když se soudu nepodařilo dosáhnout doplnění a upřesnění tohoto žalobního návrhu ze strany žalobkyně postupem podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodnutí o nákladech řízení bylo odůvodněno tím, že žalovanému ústavu, který měl v řízení o věci úspěch, v tomto řízení náklady nevznikly.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 29.11.2000, sp.zn. 30 Co 503/2000. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobkyně sice v řízení prokázala, že je právní nástupkyní svého manžela A. S.-F., který zemřel 15.4.1983, ale nepodařilo se ji doložit, že její manžel nabyl vlastnictví k nemovitostem (uváděným v žalobě žalobkyně) od M. G., ohledně níž vyplývá ze zápisů v pozemkové knize, že byla prokazatelně původní vlastnicí nemovitostí. Žalobkyni se také nepodařilo prokázat přechod uváděných nemovitostí na stát, na základě některého z důvodů uvedených v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v rozhodném období po 25.2.1948. Vzhledem k těmto skutečnostem se už odvolací soud nezabýval tím, zda „výzva k vydání věcí“ byla z hlediska ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. podána řádně a ve stanovené lhůtě a zda žalovaný ústav je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěry rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení o vydání „příslušenství a mobiliáře“ i ohledně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Výrok o nákladech řízení odvolacího soudu byl odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni (k rukám jejího zástupce) dne 29.1.2001, tímto dnem nabyl uvedený rozsudek právní moci a dovolání bylo odevzdáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku dne 21.3.2001.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž její dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam; jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že se považuje za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., že jí uváděné nemovitosti přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v období po 25.2.1948. Dovolatelka měla za to, že v řízení bylo prokázáno, že v její žalobě uvedené nemovitosti byly vyvlastněny, případně znárodněny v letech 1954-1955, a to bez náhrady. Dovolatelka je přesvědčena, že tyto nemovitosti přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., tedy v důsledku politické perzekuce anebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva. Všechny rozhodné okolnosti nebyly v řízení náležitě objasněny, zejména pokud jde o dědictví po původní vlastnici nemovitostí M. G. a pokud jde o to, kdo byl jejím dědicem. Dovolatelka je také přesvědčena, že nemovitosti uvedené v její žalobě přešly na stát a nikoli na Č. k. ch. a že tu šlo případně ohledně tohoto tvrzeného převodu ze státu na tuto organizaci o zastřený právní úkon.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Uvedené ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. má povahu kogentního ustanovení a bylo nutné podle něj postupovat i v daném případě.
Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) upravoval podávání dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu v ustanoveních §240 a §241. V §240 odst. 1 uvedeného právního předpisu bylo stanoveno, že dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu bylo možné podat do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu; zmeškání uvedené lhůty nebylo možné prominout (§240 odst. 2 citovaného právního předpisu).
Jestliže tedy v daném případě nabylo rozhodnutí odvolacího soudu z 29.11.2000 (sp.zn. 30 Co 503/2000 Krajského soudu v Praze) právní moci dne 29.1.2001 a dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo ze strany dovolatelky podáno dne 21.3.2001, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než dovolání dovolatelky odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání opožděně podané.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným ústavem na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení §150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu tohoto vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího procesní vyjádření žalovaného ústavu, učiněného již před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu