ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.618.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 618/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání M. Č., zastoupeného advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze 4.4.2001, sp.zn. 17 Co 278/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 12 C 43/97 (žalobce M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, 170 00 Praha 7, Nad Štolou 3, o vyklizení nemovitosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
V řízení o žalobě žalobce, podané u soudu dne 10.1.1996, Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem z 8.9.1997, čj. 12 C 43/97-30, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit stavbu umístěnou na pozemku parc. č. 22/2 v katastrálním území Ř. u P., přístavek domu čp. 55, a aby byla žalobci přikázána do jeho vlastnictví stavba umístěná na pozemku parc. č. 2695, v katastrálním území Ř. u P. („p. k.“). Současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 13.1.1999, sp.zn. 51 Co 273/98-48, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s pokynem, aby vyzval žalobce k odstranění vad žalobního návrhu, které brání pokračování v řízení.
V průběhu dalšího řízení žalobce rozšířil původní žalobu o další žalobní nárok na stanovení povinnosti stavebních úprav a na vyklizení další nemovitosti. Řízení o těchto dalších nárocích, jakož i řízení o přikázání věci do vlastnictví soud prvního stupně usnesením z 30.9.1999, čj. 12 C 43/97-59, vyloučil k samostatnému řízení.
Usnesením z 30.9.1999, čj. 12 C 43/97-60, soud prvního stupně postupem podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. zastavil řízení o stanovení povinnosti žalovanému vyklidit stavbu umístěnou na pozemku parc. č. 22/2, v katastrálním území Ř. u P., přístavek domu čp. 55, a o přikázání stavby umístěné na pozemku parc. č. 2569, k.ú. Ř. u P. („p. k.“) do vlastnictví žalobce. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Odvolací soud na základě odvolání žalobce usnesením z 10.3.2000, sp.zn. 17 Co 33/2000, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně především uložil, aby řádně a náležitě žalobce vyzval k odstranění vad žaloby za účelem přesné specifikace žalobních návrhů včetně bezchybného označení parcelních a popisných čísel pozemků a nemovitostí, jichž se žaloba týká, a doplnění skutkových tvrzení, o něž žalobce své nároky opírá.
Usnesením z 23.6.2000, čj. 12 C43/97-74, soud prvního stupně při použití ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. řízení zastavil s poukazem na to, že žalobce na výzvu k odstranění vad žaloby nereagoval a vady neodstranil. Zároveň vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolání, které žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podal, odvolací soud usnesením ze 4.4.2001, čj. 17 Co 278/2001-9l, odmítl s odůvodněním, že jde o podání opožděné (§218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. V usnesení se současně účastníkům dostalo poučení, že proti němu není odvolání přípustné.
Usnesení odvolacího soudu bylo zástupci žalobce, který jej v řízení zastupoval, doručeno dne 11.5.2001 a téhož dne nabylo právní moci. Dovolání bylo podáno na poště dne 18.6.2001, adresováno bylo Nejvyššímu soudu ČR a tomuto soudu došlo dne 20.6.2001.
Dovolatel navrhl usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně posoudil jeho odvolání jako opožděné.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř.). Vyšel přitom z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 15 a 17 přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1.1.2001 provedena novela občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.). Podle těchto ustanovení bylo odvolacím soudům uloženo, aby odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným před 1.1.2001, byla projednána a bylo o nich rozhodnuto podle dosavadních právních předpisů. Také dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních procesních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle citovaných ustanoveních je tak vyloučeno, aby v řízení o dovolání bylo postupováno podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů, jak tomu bylo i v této právní věci. Odvolací soud rozhodoval o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jež bylo vydáno dne 23.6.2000, a při jeho projednání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., která svým zněním jsou ustanoveními kogentní povahy, musel dovolací soud tedy postupovat podle občanského soudního řádu ve znění před jeho novelizací citovaným zákonem.
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze 4.4.2001, sp.zn. 17 Co 278/2001, bylo shledáno opožděným.
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první, o.s.ř. (v již citovaném znění) účastník mohl podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první, o.s.ř. zmeškání uvedené lhůty nebylo možné prominout. Lhůta byla však zachována, bylo-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Uvedená jednoměsíční lhůta pro podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou. Ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 a 3 o.s.ř. její běh končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, když došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce; připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Protože usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 11.5.2001, poslední den jednoměsíční lhůty připadl na pondělí 11.6.2001. Tímto dnem ve smyslu ustanovení §243c a §57 odst. 2 a 3 o.s.ř. (v již citovaném znění) uplynula lhůta k podání dovolání. Jelikož dovolatel podal dovolání na poště až dne 18.6.2001, je třeba takové podání pokládat za opožděné.
Dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (v již citovaném znění) jako opožděné odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy úspěšný žalovaný, jemuž vzniklo právo na jejich plnou náhradu, žádné náklady v této fázi řízení nevynaložil (§142 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 a §243b odst. 4, věty první, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.