ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.738.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 738/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání J. P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 18.10.2001, sp.zn. 13 Co 562/2001, ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 248/2000 (žalobkyně C., a. s. , zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. P. a 2) B. B., o vyklizení), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 19.12.2000 (v průběhu řízení doplněnou), domáhala, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit prostory v ubytovně žalobkyně ve druhém patře domu čp. 36B na pozemku parc. č. 146, v katastrálním území L. Žalobou uplatněný nárok odůvodnila tvrzením, že se žalovaným J. P. uzavřela dne 10.4.1996 dohodu o užívání ubytovny na dobu trvání jeho pracovního poměru u žalobkyně. Spolu s tímto žalovaným prostory ubytovny užívala a užívá také žalovaná B. B., jako jeho družka. Přesto, že k ukončení pracovního poměru prvního žalovaného došlo ke dni 31.7.1998 a že žalovaným byla doručena výpověď nájmu ubytovny ze dne 27.7.2000, ani jeden ze žalovaných uvedené prostory dosud nevyklidil.
Okresní soud v Karlových Varech ( dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem z 30. 4. 2001, č. j. 12 C 248/2000 – 28, uložil žalovaným povinnost vyklidit prostory v ubytovně žalobkyně ve druhém patře domu čp. 36B na pozemku parc. č. 146 v L. do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 10.4.1996 uzavřela s prvním žalovaným dohodu o užívání ubytovny v domě žalobkyně čp. 36B v S., IV. kategorie, sestávající z jednoho pokoje v druhém patře předmětného domu za měsíční úhradu v částce 505 Kč za užívání a poskytované služby. Za žalobkyni jednala její zaměstnankyně V. K., která uvedenou dohodu podepsala, a stejně tak podepsala i k dohodě připojenou přílohu a evidenční list, v nichž bylo uvedeno, že jde o přechodné ubytování vázané na trvání pracovního poměru prvního žalovaného u žalobkyně s tím, že důvodem k výpovědi ubytování je zrušení pracovního poměru. Druhá žalovaná byla v evidenčním listu uvedena jako družka prvního žalovaného. Ubytovna se nachází v podkroví dvojdomku žalobkyně, v němž jsou dále tři bytové jednotky a další tři místnosti v prvním poschodí, které slouží rovněž jako ubytovna. Pracovní poměr prvního žalovaného byl okamžitě zrušen podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ke dni 31.7.1998. Žalobkyně vypověděla nájem ubytovny ke dni 31.8.2000. Přes příslib druhé žalované, že žalovaní prostory vyklidí do 18.9.2000, dosud tak neučinili.
Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně právně dovodil, že mezi žalobkyní a prvním žalovaným byla uzavřena nájemní smlouva ohledně obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení ve smyslu ustanovení §717 odst. 1 občanského zákoníku. Účastníci si zároveň mimo jiné ujednali, že ukončení pracovního poměru prvního žalovaného u žalobkyně je důvodem k výpovědi ubytování. V souladu s tímto ujednáním žalobkyně dala prvnímu žalovanému výpověď z nájmu ze dne 27.7.2000, který po uplynutí výpovědní lhůty skončil ke dni 31.8.2000. Protože následně první žalovaný spolu s druhou žalovanou (která odvozovala své právo bydlet v ubytovně od prvního žalovaného) užívají předmětné prostory bez právního důvodu, bylo žalobě vyhověno.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni ( dále jen soud odvolací ) rozsudkem z 18.10.2001, sp.zn. 13 Co 562/2001, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Jako správná převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s právním posouzením věci. Ani podle odvolacího soudu se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzení, že sporem dotčený prostor je bytem a nikoli ubytovnou. Aby tomu tak bylo, musel by být tento prostor bytem podle stavebních předpisů. Z dokladů obsažených ve spise však nic nenasvědčuje tomu, že by sporný prostor bytem byl. Takový závěr nelze učinit ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobkyně použila při uzavírání nájemní smlouvy nevhodné staré tiskopisy, které do 31.12.1991 sloužily k uzavírání dohod o právu osobního užívání.
Rozsudek odvolacího soudu byl prvnímu žalovanému doručen náhradním způsobem dne 6. 12. 2001 ( ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. ). Dovolání podal první žalovaný u soudu prvního stupně dne 5. 2. 2002.
Přípustnost dovolání žalovaný J. P. odůvodnil poukazem na to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb., kterým byla s účinností ode dne 1.1.2001 provedena jeho novela - dále jen o.s. ř. ). V dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v rámci něhož napadl správnost právního závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu ubytovny, a nikoli o nájmu bytu. I nadále je toho názoru, že v dané věci došlo k uzavření smlouvy o nájmu bytu, což by mohlo být doloženo rozhodnutím o kolaudaci, případně rekolaudaci nemovitosti, z níž by bylo patrné její stavebně technické určení. Podle obsahového vylíčení námitek směřujících proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel uplatnil též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Uvedl totiž, že odvolací soud neprovedl dovolatelem navržený důkaz stanoviskem stavebního úřadu, jímž mělo být prokázáno jeho tvrzení, že prostory, které se staly předmětem účastníky uzavřené nájemní smlouvy, jsou bytem. Dovolatel navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle bodu 1, 15 a 17 části dvanácté, hlavy první přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti (přede dnem 1. 1. 2001). Podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem 1. 1. 2001 nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným před dnem 1. 1. 2001 nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů.
Protože rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu byla vydána po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění novely, rovněž Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( §240 odst. 1 o. s. ř. ), a za splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele advokátem ( §241 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože v daném případě odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného zákonného ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu ( případně konkrétní v něm řešená právní otázka ) má po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je tehdy, kdy odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé ( na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující ), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec ( co do obecného dopadu na případy obdobné povahy ). Podle příkladného výčtu obsaženého v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně ( jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil ), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Řešení jiných otázek než právních (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění ) přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají.
V dané věci určující otázkou pro rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé byla otázka, zda na základě smlouvy uzavřené žalobkyní a dovolatelem dne 10. 4. 1996 ve spojení s jejím dodatkem svědčí dovolateli ve vztahu ke sporným prostorám právo nájmu obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení ve smyslu ustanovení §717 odst. 1 občanského zákoníku nebo právo nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 odst. 1 a násl. občanského zákoníku.
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel z názoru, že předmětem právního vztahu nájmu bytu podle ustanovení §685 občanského zákoníku může být jen byt ve smyslu stavebních předpisů. Protože se dovolateli nepodařilo prokázat, že sporné prostory měly uvedený charakter, odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že dovolateli svědčí právo nájmu obytné místnosti podle ustanovení §717 odst. 1 občanského zákoníku.
Ačkoliv občanský zákoník v ustanovení §118 odst. 2 označuje byt za samostatný předmět občanskoprávních vztahů a upravuje např. nájemní vztahy, jejichž předmětem je byt, sám definici pojmu byt neobsahuje. V právní praxi je však konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností ( popřípadě jednotlivá obytná místnost ) bytem, je nutno vycházet ze stavebně právních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání. Pojem bytu je vymezen jako předmět občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení §118 odst. 2 občanského zákoníku tak, že se zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností ( popřípadě jednotlivá místnost ) jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Např. i Ústavní soud České republiky v nálezu ze 7. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01, zaujal stanovisko, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení §118 odst. 2 občanského zákoníku je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu.
Zaujal-li proto v dané věci odvolací soud právní názor, že pro posouzení otázky, zda prostory, které byly předmětem nájemní smlouvy, jsou bytem, je rozhodný stav podle stavebních předpisů, respektoval shora uvedené závěry a právní otázku, která byla relevantní pro rozhodnutí ve věci, posoudil shodně s tím, jak se její výklad v rozhodovací praxi soudů ustálil.
S přihlédnutím k právě uvedenému nelze podle dovolacího soudu přiznat napadenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé výše definovaný zásadní význam po právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.; dovolání proto nebylo shledáno podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. přípustným. Učiněný závěr dovolacímu soudu neumožnil přezkoumat napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
Protože v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c ) o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalobkyni, která by měla právo na náhradu nákladů, podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly (ustanovení §146 odst. 3, §151 odst.1 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení §224 odst.1 a §243b odst. 5, větě první, o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , Csc., v.r.
předseda senátu