ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.842.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 842/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Obce K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 25. 1. 2002, sp.zn. 7 Co 2493/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 505/2000 (žalobkyně Obce K., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. N., o vyklizení bytu), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu dne 13.6.2000 se žalobkyně domáhala, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství v přízemí domu čp. 32 v katastrálním území Ch., v obci K. (dále jen byt), s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém nabude rozsudek právní moci. Současně navrhovala, aby žalovanému bylo uloženo předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší. Žalobu odůvodňovala tvrzením, že je vlastnicí domu čp. 32 v Ch., v němž je byt, jehož nájemcem je žalovaný, který v době od března 1998 do prosince 1998 neplatil nájemné a dlužnou částku 4.920 Kč dosud neuhradil. Žalobkyně se zároveň domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 4.920 Kč. Součástí žaloby učinila samotnou výpověď z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku. V průběhu řízení byla k návrhu žalobkyně připuštěna změna žalobního návrhu na vyklizení bytu, když podle žalobkyně nebyl prokázán vznik právního vztahu nájmu bytu a žalovaný tak v bytě bydlel a bydlí bez právního důvodu. Žalobu v části týkající se zaplacení dlužné částky vzala žalobkyně zcela zpět.
Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem z 18.9.2000, č. j. 5 C 505/2000-19, uložil žalovanému byt vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování, a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný užívá celý objekt čp. 32 v Chrástu, a to jak jeho nebytovou část, která je provozována jako restaurace, tak část bytovou. Nájemní smlouva byla mezi účastníky uzavřena pouze ohledně nebytových prostor. Nájem bytu, který předpokládá písemnou nájemní smlouvu, proto nemohl vzniknout. Protože žalovaný v bytě bydlí bez právního důvodu, bylo žalobě o vyklizení bytu vyhověno. Za použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku byla povinnost byt vyklidit vázána na zajištění náhradního ubytování, neboť vzniklou situaci zavinila žalobkyně, která i v průběhu řízení byla v přesvědčení, že žalovaný byt užívá na základě existujícího nájemního vztahu.
K odvolání žalovaného, který dodatečně předložil nájemní smlouvu o přenechání bytu do nájmu, Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením z 31.1.2001, sp.zn. 7 Co 25/2001, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby provedl důkaz žalovaným předloženou smlouvou, posoudil její platnost a v návaznosti na učiněná zjištění znovu posoudil, zda žalovaný užívá byt bez právního důvodu či nikoli.
Soud prvního stupně rozsudkem z 5.4.2001, č. j. 5C 505/2000-44, rozhodl shodně jako v předchozím rozsudku (odvolacím soudem zrušeným); žalovanému tedy uložil povinnost sporem dotčený byt vyklidit ve lhůtě patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Nájemní smlouvu předloženou žalovaným posoudil jako neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku s tím, že není datována a řádně podepsána smluvní stranou. Jelikož nájemní vztah na základě takové smlouvy nemohl vzniknout, soud prvního stupně dovodil, že žalovaný byt užívá bez právního důvodu. Bylo mu proto uloženo byt vyklidit. Protože vyklizení bytu bez náhrady by bylo v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku, vázal povinnost byt vyklidit na zajištění náhradního ubytování. K tomuto závěru dospěl na podkladě zjištění, že žalobkyně svým postojem zapříčinila vznik uvedené situace; žalovanému umožnila v bytě bydlet, a až do doby podání žaloby byla v domnění, že žalovaný byt užívá po právu a vybírala od něho i úhradu nájemného.
K odvolání obou účastníků odvolací soud usnesením z 23.7.2001, sp.zn. 7 Co 1376/2001, odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť shledal, že ve smyslu ustanovení §212a odst. 5, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění jeho novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o. s. ř.) řízení trpí jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně soudu prvního stupně vytkl, že při svém rozhodování vyšel z listinného dokladu - nájemní smlouvy, aniž by důkaz touto listinou provedl.
Dalším rozsudkem z 27. 8. 2001, č. j. 5C 505/2000-60, soud prvního stupně rozhodl shodně jako v předchozím rozhodnutí při stejném skutkovém zjištění a právních závěrech.
Z podnětu odvolání podaných oběma účastníky odvolací soud rozsudkem z 25. 1. 2002, sp.zn. 7 Co 2493/2001, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Rovněž podle něho je třeba pokládat nájemní smlouvu, uzavřenou ohledně bytu, za neplatnou podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, v důsledku čehož žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto mu byla správně uložena povinnost byt vyklidit.
Rovněž aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku soudem prvního stupně na daný případ shledal správnou. I podle odvolacího soudu skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný bydlel v bytě v přesvědčení, že mu svědčí platný titul k bydlení, že nedostatky titulu nezpůsobil, že byt užíval bez jakýchkoli výhrad žalobkyně, která sama při podání žaloby vycházela z názoru, že žalovaný užívá byt na základě existujícího nájemního vztahu, ve svém souhrnu odůvodňují závěr, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti odkázal na judikaturu obecných soudů a judikaturu Ústavního soudu, která vychází ze závěrů, že důsledkem aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku není konstituování nového práva, ale omezení existujícího práva žalobkyně, jako vlastníka, domáhat se vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí od právní moci rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobkyně doručen dne 12. 2. 2002. Žalobkyně dovolání proti tomuto rozhodnutí podala u soudu prvního stupně dne 12.4.2002. Navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odůvodnila s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Jako dovolací důvod uplatnila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ).
Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že vázáním povinnosti byt vyklidit na zajištění náhrady za použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nepředstavuje založení nového subjektivního práva tomu, kdo má byt vyklidit, ale omezení existujícího práva žalobkyně na vyklizení žalovaného (ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí), vyplývajícího z ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud se podle ní při aplikaci ustanovení §3 odst.1 občanského zákoníku odchýlil od předchozí své rozhodovací praxe v jiných věcech a od judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nelze nikomu přiznat více práv, než tomu, komu svědčí tato práva z právního vztahu, který vznikl. Protože v daném případě žádný právní vztah mezi účastníky nevznikl, žalovaný nemá žádná práva, která by mu umožnila v bytě bydlet. Tuto skutečnost dovolatelka pokládala za rozhodující pro posouzení zásadní právní otázky přiznání náhradního ubytování a dovodila z ní přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání v souladu s částí dvanáctou, hlavou první, body 1, 15 a 17 přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů), a některé další zákony, vycházel z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, tj. po novelizaci zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení zastoupenou advokátem ( ustanovení §241 odst. 1, 2 o. s. ř. ). Dále se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí a to z uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu, je třeba posoudit jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání podle právě citovaného zákonného ustanovení lze dovodit tehdy, jestliže dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jemuž předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním názorem soudu odvolacího.
Jelikož rozsudku soudu prvního stupně z 27.8.2001 č. j. 5C 505/2000-60, které bylo potvrzeno napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nepředcházely rozsudky soudu prvního, jimiž by bylo rozhodnuto o téže věci odlišně (odvolacím soudem zrušenými rozsudky z 5.4.2001 č. j. 5C 505/2000-44 a z 18.9.2000 č. j. 5C 505/2000-19 soud prvního stupně rozhodl o témže předmětu řízení vždy shodně), neshledal dovolací soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s. ř. přípustným.
Není-li není dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., je proti němu dovolání přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ).
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (případně konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je tehdy, kdy odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Podle příkladného výčtu obsaženého v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Řešení jiných otázek než právních (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají.
V posuzovaném případě dovolací námitky žalobkyně směřovaly proti právnímu závěru odvolacího soudu (na němž spočívalo napadené rozhodnutí), že při rozhodování o žalobě na vyklizení bytu žalovaným, jemuž nesvědčí žádný titul k jeho užívání, lze prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady, neboť tím nejde o založení nového práva toho, kdo má byt vyklidit, ale jde o omezení výkonu vlastnického práva žalobkyně na vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí od právní moci rozhodnutí.
Podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku lze jen omezit stávající právo, nikoli založit nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle právního názoru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu České republiky z 20. 12. 1995, II.ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový akt vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod.
Jestliže tedy v projednávané věci žalovanému k bytu nesvědčí žádný právní důvod, nelze mu přiznat právo v bytě bydlet ani na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Právě v důsledku takového rozhodnutí by došlo k nepřípustnému založení nového dosud neexistujícího práva.
Jestliže oproti tomu soudní praxe v obdobných vztazích vzhledem k důvodům zvláštního zřetele hodným na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku připouští odepření práva na vyklizení bez náhrady ve lhůtě plynoucí již od právní moci soudního rozhodnutí ( viz rozhodnutí č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ), spojuje realizaci práva na vyklizení se splněním určité podmínky. Důsledkem takové aplikace citovaného ustanovení není založení nového subjektivního práva tomu, kdo má byt vyklidit, ale omezení existujícího práva žalobkyně, jež vyplývá z ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, na vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že zjištěné okolnosti umožňují na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku vázat povinnost žalovaného byt vyklidit na zajištění bytové náhrady a tím omezit právo žalobkyně na vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí od právní moci rozsudku, vyřešil tuto právní otázku, která byla relevantní pro rozhodnutí ve věci, v souladu s tím, jak byla vyřešena dovolacím soudem a jak se její výklad v rozhodovací praxi soudů vyšších stupňů ustálil.
S přihlédnutím k právě uvedenému nelze podle dovolacího soudu přiznat napadenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Protože v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalovaný, který by měl na náhradu nákladů právo, podle obsahu spisu v souvislostí s touto fází řízení žádné náklady nevynaložil ( ustanovení §146 odst. 3, §151 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení §224 odst. 1 a §243b odst. 5, větě první, o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. května 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu