ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.865.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 865/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. M. Č., a 2. B. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9.1.2002, sp. zn. 54 Co 368/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 174/92 (žalobců M. Č. a B. S., zastoupených advokátem, proti žalované M. č. P., zastoupené advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 9.1.2002, sp. zn. 54 Co 368/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 24.1.2001, čj. 16 C 174/92-89.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 31.3.1992, domáhající se vydání domu čp. 1253 v P.-S. s pozemkem parc. č. 613, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem z 24.5.2001, čj. 16 C 174/92-89. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobců M. Č. a B. S. proti M. č. P. o vydání domu čp. 1353 s pozemkem parc. č. 613 (o výměře 382 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 3135 katastru nemovitostí pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu P. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované M. č. P. na náhradu nákladů řízení 3.025 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že „náklady soudního poplatku nese Česká republika“.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní spoluvlastníci v žalobě uvedených nemovitostí – B. S. st. a B. S. uzavřeli 8.12.1947 trhovou smlouvu s kupujícím J. P. za cenu 1,200. 000,- Kč; tato smlouva nebyla do konce roku 1950 zapsána do pozemkových knih. M. B. S. st. a B. S. byl zabaven usnesením Okresního soudu trestního v Praze ze 16.5.1950, sp. zn. T XXVI 234/50, a usnesením bývalého Lidového soudu trestního v Praze z 15.9.1954, sp. zn. T XXVI 234/50, bylo vysloveno, že tento zabraný majetek připadá státu. Na základě rozhodnutí odboru hospodářské rady bývalého Obvodního národního výboru v Praze XVI ze 16.3.1959 bylo vloženo vlastnické právo k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobců, pro Čs. stát – Obvodní podnik bytového hospodářství v P. Výzva k vydání uvedených nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. byla v daném případě podána ze strany oprávněných osob dne 31.7.1991, a to vůči Bytovému podniku v P.
Na základě těchto zjištěných okolností dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že vlastníkem nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, nebyli právní předchůdci žalobců – B. S. st. a B. S., nýbrž J. P., takže měl soud prvního stupně za to, že žalobci nejsou oprávněnými osobami k vydání požadovaných nemovitostí a nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby v této právní věci. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že žalobci sice podali včas výzvu k vydání nemovitostí (vůči Bytovému podniku v P., který i po přechodu nemovitostí na město P. s nemovitostmi hospodařil), ale žalobu u soudu proti pasívně legitimované M. č. P. uplatnili až 22.5.2000 (zatím co žaloba podaná u soudu 31.3.1992 byla podána proti Bytovému podniku v P., státnímu podniku v likvidaci), tedy opožděně.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 9.1.2002, sp. zn. 54 Co 368/2001, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu byla věnována pozornost zejména otázce včasnosti podání žaloby u soudu ze strany žalobců. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení §5 odst. 4 a §35 zákona č. 87/1991 Sb., jimiž je dána jednoroční prekluzívní lhůta k podání žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě, počínaje dnem 1.4.1991. V této lhůtě žalobci žalobu proti žalované M. č. neuplatnili, když proti této žalované svůj nárok uplatnili až rozšířením původní žaloby podáním z 19.3.2000, takže žalobcům zaniklo právo na vydání nemovitostí vůči žalované M. č. P. prekluzí jejich nároku. Podle názoru odvolacího soudu je nerozhodné, z jakého důvodu nebylo žalobci právo uplatněno v prekluzívní lhůtě, kterou nelze prodlužovat. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný; odvolací soud byl toho názoru, že tu nebylo zapotřebí přezkoumávat správnost závěru prvostupňového soudu v otázce přechodu vlastnictví z právních předchůdců žalobců na nabyvatele J. P. smlouvou z 8.12.1947 i posuzovat opodstatněnost dalších námitek obsažených v odvolání žalobců.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22.2.2002 a dovolání ze strany žalobců bylo odevzdáno na poště dne 18.4.2002 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a měli za to, že tu je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu po právní stránce. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že v něm došlo k zaměnění procesního úkonu podání žaloby a přistoupení dalšího žalovaného do řízení podle ustanovení §92 občanského soudního řádu. Žalobci podali v zákonem stanovené lhůtě žalobu proti právnické osobě, která věci v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držela; tím byla lhůta pro uplatnění nároku zachována. Odvolací soud si však vyložil přistoupení M. č. P. do řízení nesprávně jako „podání žaloby“ vůči ní, třebaže žalobci podali žalobu v zachované prekluzívní lhůtě proti správně pasívně legitimovanému subjektu – Bytovému podniku P.; v období mezi 31.7.1991 a 31.3.1992 tu nedošlo v daném případě k žádné skutečnosti, jež by byla důvodem pro změnu pasívní legitimace.
Bytový podnik v P. byl ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. povinnou osobou, která držela věci, jejichž vydání bylo žalobci požadováno. Pasívně tu byl legitimován tento držitel věcí a nikoli vlastník věcí. V této souvislosti dovolatelé poukazovali na to, že v souběžně probíhajícím sporu žalobce J. P. a J. J. byla žaloba těchto žalobců zamítnuta, protože byla podána proti subjektu, který nebyl pasívně legitimován.
Dovolatelé se také zabývali tím, že v daném případě nemohl přejít vlastnictví nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců, na J. P. podle trhové smlouvy z 8.12.1947. Vyslovovali názor, že na nemovitosti, jež byly touto smlouvou převedeny, byla uvalena národní správa, takže v souladu s ustanovením §20 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. tu byla dána právní skutečnost znamenající „zrušení“ (zneplatnění) kupní smlouvy. Kromě toho po zabavení nemovitostí rozhodnutím Okresního soudu trestního v Praze ze 16.5.1950 prodávající nemohl po tomto datu disponovat s nemovitostmi, takže došlo k zániku závazků ze smlouvy kvůli dodatečné nemožnosti plnění podle této smlouvy. Dovolatelé dovozovali posléze, že uváděná smlouva z 8.12.1947 je neplatná pro nedostatek úředního souhlasu ke smlouvě podle ustanovení §1 odst. 1 vládního nařízení č. 218/1938 Sb.; toto vládní nařízení bylo zrušeno až zákonem č. 65/1951 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona, není-li v tomtéž zákoně stanoveno jinak (jako např. v bodu 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy anebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnická osoba, které ke dni účinnosti tohoto zákona (k 1.4.1991) věc drží (s výjimkami uvedenými v tomto ustanovení).
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle §5 odst. 2 téhož zákona, může oprávněná osoba uplatnit své návrhy u soudu ve lhůtě jednoho roku.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že vyzve-li oprávněná osoba k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (tj. před 24.7.1991). Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat ve smyslu ustanovení k §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že také městská část je – vedle města P. – věcně pasívně legitimována v restitučním sporu o vydání nemovitostí, s nimiž ovšem hospodaří.
Citované právní závěry z judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pokládá dovolací soud za použitelné i na tuto projednávanou právní věc.
Jestliže tedy naproti tomu odvolací soud při přezkoumávání správnosti rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tu není rozhodné, že žalobci učinili dne 31.7.1991 výzvu k vydání nemovitostí (domu čp. 1353 a pozemku parc. č. 613 v P.) vůči Bytovému podniku v P., státnímu podniku, „který byl v té době uveden v evidenci nemovitostí jako osoba oprávněná disponovat s předmětnými nemovitostmi“, a že dne 31.3.1992 podali žalobu o vydání týchž nemovitostí proti témuž Bytovému podniku v P., nýbrž že je rozhodné, že žalobci „podali žalobu“ vůči žalované M. č. P. až dne 22.5.2000, a to rozšířením podané žaloby vůči ní, učiněným podáním z 19.5.2000, potom takto došlo, podle názoru dovolacího soudu, k vydání rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), a to pokud jde o ustanovení §4 odst. 1 a §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. i pokud jde o ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., jehož právní úprava představuje právní skutečnost, s níž právní předpis spojuje přechod povinností z původního žalovaného držitele věcí (ke dni 1.4.1991 ve smyslu ustanovení §35 zákona č. 87/1991 Sb.) na obec – městskou část (ze zákona č. 172/1991 Sb.).
Dovolání dovolatelů je tu tedy nutno posuzovat jako přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu i jako dovolání důvodné podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Za těchto uvedených okolností dílčího nesprávného právního posouzení projednávané právní věci, z hlediska citovaných hmotně právních ustanovení i z hlediska pasívní věcné legitimace na straně žalované M. č. P., nemohl obstát ani další právní závěr obsažený v rozsudku odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatelů, když odvolací soud nesprávně uvedl, že tu „nebylo zapotřebí přezkoumávat správnost závěru prvostupňového soudu v otázce přechodu vlastnictví“ z právních předchůdců žalobců na J. P. či posuzovat opodstatněnost „dalších námitek uplatněných v odvolání žalobců“, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 24.5.2001, čj. 16 C 174/92-89. V tomto postupu odvolacího soudu je třeba spatřovat postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §241a odst. 2 i 3 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 občanského soudního řádu v již citovaném znění). V tomto dalším řízení se soud prvního stupně v součinnosti s účastníky řízení zaměří na opětovné, ale zevrubnější objasnění otázky, zda jde na straně žalobců o oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a zda tu šlo o přechod věcí na stát některým ze způsobů, jež jsou uvedeny v ustanovení §6 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., i na to, zda žalovaná městská část s nemovitostmi hospodaří (viz již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 64/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. srpna 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu