ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.885.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 885/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání K. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16.1.2002, sp. zn. 12 Co 447/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 300/2000 (žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Bytovému podniku v P., státnímu podniku /v likvidaci/, zastoupenému advokátkou, 2) Ministerstvu financí ČR, 110 00 Praha 1, Letenská 15, 3) A.-R.-č. p. o. s., s.r.o., zastoupené advokátem, a 4) Městské části P., zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatele směřující proti výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze 16.1.2002, sp.zn. 12 Co 447/2001, uvedeným v odstavci prvním a čtvrtém výroku tohoto rozsudku se zamítá.
II. Dovolání dovolatele směřující proti výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze 16.1.2002, sp.zn. 12 Co 447/2002, uvedeným v odstavci pátém a šestém výroku tohoto rozsudku se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě podané v této právní věci dne 2.8.1995, domáhající se uzavření dohody o vydání domu čp. 758 s pozemkem parc. č. 2985 v Praze-Smíchově, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 7.1.1997, čj. 16 C 177/95-37; tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobců K. S. a B. K.; těmto žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů řízení 1.265,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze 16.12.1998, sp.zn. 12 Co 549/98. Tímto usnesením bylo odvolání žalobce K. S. odmítnuto. Ohledně žalobního návrhu žalobkyně B. K. bylo odvolání rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem K. S. a žalovaným bytovým podnikem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 23.5.2000, 28 Cdo 1423/99, bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze 16.12.1998, sp.zn. 12 Co 594/98, ve výroku o odmítnutí odvolání žalobce K. S. proti rozsudku soudu prvního stupně. Zrušen byl také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 7.1.1997, čj. 16 C 177/95-37, ve výrocích týkajících se žalobce K. S. a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že dovolací soud má za to, že odvolací soud pochybil, když nepřikročil po zjištění, že tu došlo k nesprávnému postupu v řízení před soudem prvního stupně (pokud šlo o posouzení existence a včasnosti dovolání ze strany žalobce K. S. proti rozsudku soudu prvního stupně) ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a/ i písm. c/ občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení tohoto usnesení podle ustanovení §243b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
V dalším průběhu řízení jednal soud prvního stupně o žalobě žalobce K. S. proti žalovanému Bytovému podniku pro P. a proti dalším žalovaným: Ministerstvu financí ČR, A.-R.-č. p. o. s. a Městské části P., o uložení povinnosti žalovaným k uzavření dohody o vydání domu čp. 758 a pozemku parc. č. 2935 v P.-S.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 12.12.2000, čj. 11 C 300/2000-140, bylo uloženo žalované Městské části P., aby uzavřela se žalobcem K. S. dohodu o vydání dvou ideálních třetin domu čp. 758 s pozemkem parc. č. 2935 v P.-S., zapsaných na listu vlastnictví č. 10 v katastru nemovitostí pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu P. Byl zamítnut žalobní návrh uvedeného žalobce, aby žalované Městské části P. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání také zbývající ideální třetiny domu čp. 758 a pozemku parc. č. 2935 v P.-S. Byl zamítnut i žalobní návrh žalobce K. S. vůči žalovanému Bytovému podniku v P., vůči Ministerstvu financí ČR a vůči A.-R.-č. p. o. s., s.r.o. Žalované Městské části P. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 3.455,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Bytovému podniku v P. (státnímu podniku v likvidaci) nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Ministerstvem financí ČR i žalovanou A.-R.-č. p. o. s., s.r.o., nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce K. S. je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. a že mu tento nárok náleží jako dědici původní spoluvlastnice nemovitostí (jež přešly na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.) A. S., které náležel nárok na jednu ideální třetinu nemovitostí, o jejichž vydání byla včas podána výzva k jejímu vydání; podle názoru soudu prvního stupně „vzhledem ke skutečnosti, že sestra žalobce B. K. byla ve své žalobě neúspěšná, ideální třetina předmětných nemovitostí přirostla žalobci“. Žalované Ministerstvo financí ČR, žalovanou A.-R.-č. o. p. s. a Městskou část P. pak soud prvního stupně neshledal pasívně legitimovanými v této právní věci. Proto soud prvního stupně žalobu žalobce zčásti zamítl a zčásti jí vyhověl. Rozhodnutí o nákladech řízení bylo odůvodněno ustanoveními §142 odst. 1 a 2 i §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce K. S. a o odvolání žalovaného Ministerstva financí ČR a žalované Městské části P. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 16.1.2002, sp.zn. 12 Co 447/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce K. S. ohledně uložení povinnosti žalované Městské části P. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální třetiny domu čp. 758 a jedné ideální třetiny pozemku parc. č. 2435 v katastrálním území P.-S. V zamítavé části výroku rozsudku soudu prvního stupně byl tento rozsudek odvolacím soudem potvrzen. Ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku a o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným Bytovým podnikem v P. byl rozsudek rovněž potvrzen. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Městskou částí P. byl rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o nákladech řízení změněn tak, že této žalované městské části nebyla náhrada nákladů řízení přiznána; také náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla této žalované přiznána. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Bytovým podnikem v P. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo poukazováno na to, že žalobce ve své výzvě z 27.12.1994, která došla Bytovému podniku v P. dne 5.1.1995, uplatnil nárok pouze nárok na vydání jedné třetiny nemovitostí (uvedených v žalobě žalobce) a sestra žalobce B. uplatnila nárok na vydání dvou třetin těchto nemovitostí s odůvodněním, že se žalobce K. S. vzdal svého podílu na nemovitostech v řízení o dědictví po své matce A. S., která zemřela 11.2.1973; také v žalobě podané žalobcem K. S. proti uvedenému bytovému podniku uplatnil žalobce v zákonem stanovené lhůtě nárok na ideální třetinu uvedených nemovitostí, zatím co jeho sestra uplatnila ve své žalobě nárok na dvě ideální třetiny těchto nemovitostí. Protože ideální spoluvlastnický podíl je třeba považovat za samostatnou věc , nebylo tu možné z obsahu podané výzvy k vydání věci dovodit, že i když je vyžadován jen spoluvlastnický podíl, že učiněná výzva směřuje i k vydání celku uvedených nemovitostí. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že hmotněprávní podmínka podání výzvy k vydání věcí ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyla v daném případě splněna. Odvolací soud proto podle ustanovení §220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o uzavření dohody ohledně jedné ideální třetiny domu čp. 758 a jedné třetiny pozemku parc. č. 2935 v katastrálním území P.-S. zamítl. Ohledně zbývající jedné třetiny nemovitostí nebyl rozsudek v žalobě vyhovujícím výroku odvoláním napaden a zůstal nedotčen (§206 odst. 2 občanského soudního řádu). Pokud šlo o zamítnutí žalobního návrhu na vydání zbývající třetiny nemovitostí byl odvolací soud shodně s názorem soudu prvního stupně také toho názoru, že za situace, kdy sestra žalobce jako původní vlastník žije, nemůže být tato věc vydána jiné osobě; „přirůstání podílů“ tu nepřichází v úvahu. Odvolací soud podle ustanovení §219 občanského soudního řádu v zamítavém výroku (označeném II.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku byly odůvodněny odvolacím soudem poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 8.2.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 5.3.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že jeho dovolání směřuje proti výrokům odvolacího soudu ve věci samé, jak jsou obsaženy ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně označených I. a II. Jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že od právní moci rozsudku soudu o zamítnutí žaloby žalobcovy sestry B. K. ohledně vydání týchž nemovitostí (vyneseném v občanském soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 118/99), tedy od 18.12.1999, je žalobce K. S. jedinou oprávněnou osobou, která mohla požadovat vydání celých nemovitostí (sporných mezi účastníky tohoto řízení), na něž má nyní ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nárok. Nepokládal proto dovolatel za správný názor odvolacího soudu, že tu údajně nebyla splněna hmotněprávní podmínka vzniku žalobcova nároku. Dovolatel poukazoval na ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich, vydá se jí věc celá. Protože žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., měly být žalobci vydány nemovitosti celé a nikoli jen podíl na nich, ať už jakkoli stanovený. Podle názoru dovolatele mu přísluší část věcí po jeho zemřelé matce, část věcí mu přirostla po jeho sestře a na zbývající část má žalobce právo z toho důvodu, že byl třetinovým spoluvlastníkem nemovitostí, o něž v tomto sporu jde.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinností uvedeného zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. Takto také odvolací soud v daném případě správně postupoval.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nikoli tedy proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., které se této právní věci nepochybně týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud uvedené ustanovení správně vyložil.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (na str. 110 a 115 /241 a 249/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že úplatní-li nárok na vydání věci jen jeden z podílových spoluvlastníků a druhý spoluvlastník (další spoluvlastníci) nikoli, nemůže být celá věc vydána jen některému (některým) z podílových spoluvlastníků.
Věcí, která má být vydána (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob. Oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu [viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 (na str. 118 /252/) Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek].
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neobsahuje stejné ustanovení, jakým je ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. („je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z §3 zákona č. 403/1990 Sb., pokud se písemně nedohodly jinak. Jestliže ve lhůtě podle §19 zákona č. 403/1990 Sb. uplatní nárok na vydání věci jen některá z nich, vydá se jim věc celá“).
Z těchto právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě také odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit dovolateli, který ve svém dovolání uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), pokud šlo o přípustné dovolání dovolatele, směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně). Pokud dovolání dovolatele směřovalo proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu, musel dovolací soud v tomto rozsahu dovolání dovolatele odmítnout jako dovolání nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 1 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. srpna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu