ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.1584.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1584/2000-111
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. A. s. r. o., proti žalovanému J. K., o zaplacení 366.355,50 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 296/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2000, č.j. 15 Co 858/99-81 takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2000, č.j. 15 Co 858/99 – 81 se v části týkající se úhrady 4.820,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání se ve zbývající části zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2000 č.j. 15 Co 858/99-81 změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. srpna 1999 č.j. 30 C 296/96-61 tak, že žalobu na zaplacení částky 366.335,50 Kč s přísl. zamítl. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce opíral svůj nárok na zaplacení žalované částky o to, že žalovaný uznal podle §323 odst. 1 obch. zák. svůj dluh vůči žalobci co do důvodu a výše. Důvodem dluhu měla být leasingová smlouva č. 64/92 ze dne 21. 12. 1992.
Podle názoru odvolacího soudu se žalovanému podařilo prokázat, že závazek mezi žalovaným a žalobcem neexistoval. V písemném uznání závazku ze dne 3.6.1996 žalovaný uznával závazek z leasingové smlouvy č. 64/92 vůči žalobci, který však nebyl účastníkem této smlouvy. Podle textu smlouvy byla pronajímatelem společnost K. L.G., A., SRN a nájemcem žalovaný. Pokud žalobce při uzavírání leasingové smlouvy vystupoval pouze jako zástupce pronajímatele, nevyplývala mu ze smlouvy žádná práva vůči nájemci. Jestliže žalovaný uznal písemně závazek co do důvodu a výše vůči žalobci ze smlouvy, kterou uzavřel s jiným subjektem a přitom žalobce neprokázal, že by na něj právo přešlo postoupením pohledávky od společnosti K. L., pak nelze takové uznání dluhu považovat za způsobilé založit vyvratitelnou domněnku o existenci dluhu, neboť důvod tohoto závazku uvedený v písemném uznání neexistoval.
Odvolací soud dále uvedl, že pro zamítnutí žaloby byly i další důvody. Pojmovým znakem nájemní smlouvy je její úplatnost. Proto i podstatnou náležitostí smlouvy je dohoda o výši a způsobu úplaty. Je-li smlouva koncipována tak, že kromě stanovených splátek leasingu (nájemného) se nájemce zavazuje k úhradě veškerých dalších, blíže nekonkretizovaných poplatků spojených s předmětem leasingu, zejména pak poplatků celních, jde o neurčité sjednání ceny nájemného, které vede k absolutní neplatnosti smlouvy.
Tvrdí-li žalobce, že za žalovaného zaplatil celní poplatky a DPH, uvádí k tomu odvolací soud, že žalovaný byl pouze nájemcem ve vztahu k pronajímateli. Byl povinen plnit ty povinnosti, které pro něj vyplývaly z nájemní smlouvy vůči pronajímateli. Pokud se žalovaný zavázal k neurčitému plnění (placení celních poplatků), učinil tak vzhledem k pronajímateli, kterým ovšem žalobcem není. Ohledně DPH soud druhého stupně uvedl, že žádná povinnost k úhradě DPH ve smlouvě sjednána nebyla.
Odvolací soud proto podle ust. §220 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítnul.
Dovoláním ze dne 21.4.2000 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Dovolatel v dovolání zejména uvedl, že se Krajský soud v Plzni nevěnoval náležitým způsobem provedeným důkazům, které se vztahují k právnímu posouzení věci jako vztahu z bezdůvodného obohacení.
Podle žalobce byla mezi stranami ústně uzavřena zprostředkovatelská smlouva „o dovozu vozidla ze SRN a o uzavření leasingové smlouvy“. Z důkazů provedených v řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalobce jako dovozce a celní deklarant, dovezl do ČR vozidlo VW Vento a že dne 21. 12. 1992 došlo k uzavření leasingové smlouvy mezi K. L. G., zastoupenou žalobcem a žalovaným. Bylo prokázáno, že žalovaný neměl splaceny leasingové splátky, v důsledku čehož se nestal v den ukončení leasingové smlouvy vlastníkem vozidla.
Celní orgány proto rozhodly o tom, že clo a DPH zaplatí nikoliv ten, v jehož prospěch bylo zboží vpuštěno, nýbrž dovozce (žalobce). Jelikož měl tyto poplatky podle smlouvy uhradit žalovaný, došlo tím na straně žalovaného ke vzniku bezdůvodného obohacení. Soud druhého stupně proto rozhodl nesprávně, pokud žalobu zamítnul.
Krajský soud rovněž pochybil, pokud konstatoval, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci pohledávky. Jelikož žalovaný svůj závazek dne 3.6.1996 uznal, došlo tím k přechodu důkazního břemena ve sporu z věřitele na dlužníka. Bylo tedy na žalovaném, aby prokázal, že mu závazek nevznikl.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalobce dále navrhnul, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce vystupoval jako zprostředkovatel společnosti K.r . G. V průběhu řízení žalobce nepředložil jediný důkaz, že by uvedenou společnost zastupoval i nadále, nebo že by na něj přešlo vlastnictví pronajímaného vozidla a práva pronajímatele z uzavřené leasingové smlouvy. Žalobce neprokázal, že by byl oprávněn smlouvu jménem pronajímatele uzavřít.
Dále nemohl existovat závazek žalovaného v části DPH vypočtené z první splátky vozidla ve výši 10.444,- DM. Tato splátka byla splacena ještě před účinností zákona č. 558/1992 Sb. a nelze ji tedy po dovozci požadovat. Platební výměr Celního úřadu v Plzni byl v této části v rozporu se zákonem a žalobce ke své újmě nevyužil opravného prostředku.
Pokud jde o názor žalobce, že se žalovaný na jeho úkor obohatil tím, že žalobce za něj zaplatil DPH a clo, žalovaný uvedl, že celní deklarace byla podávána jménem žalobce a nikoliv jménem žalovaného. Případná pohledávka žalobce může tedy směřovat jenom vůči pronajímateli vozidla. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítnul.
K návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu žalovaný uvedl, že tento návrh není důvodný. Pokud by dovolací soud dovolání žalobce vyhověl, nelze dospět k závěru, že by se postavení žalobce změnilo nevratným způsobem, neboť v daném případě se jedná pouze o náklady řízení.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Dovolání žalobce se proto projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dovolání bylo žalobcem podáno z důvodu dle ust. §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o. s. ř., neboť podle dovolatele se rozsudek odvolacího soudu opírá o skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, která nebyla v dovolání zpochybněna zejména zjistil, že žalobce jako zplnomocněný zprostředkovatel zahraniční společnosti K. L. G., A. (pronajímatel) uzavřel s firmou J. (nájemce) dne 21.12.1992 leasingovou smlouvu na pronájem osobního vozidla značky VW Vento - VR 6 SPZ PMH 14 – 78 na dobu 36 měsíců, s měsíčními splátkami 744,- DM a zálohou 10.444,- DM. Leasingovou smlouvu za nájemce podepsal žalovaný, Jaroslav Koubek.
Dále bylo zjištěno, že žalovaný dne 3.6.1996 uznal „svůj závazek vyplývající z leasingové smlouvy č. 64/92 ze dne 21.12.1992“ ve výši celkem 277.023,50 Kč, a to z titulu zůstatkové hodnoty 60.328,50 Kč, vyměřeného cla 68.796,- Kč a DPH ve výši 147.899,- Kč a dále uznal dluh ve výši 4.820,- Kč za právní zastoupení, tedy celkem uznal co do důvodu a výše 281.843,50 Kč.
V uznání dluhu z 3.6.1996 se mj. uvádí, že „Já, níže podepsaný J. K. prohlašuji, že uznávám výše uvedenou pohledávku v celkové výši 277.023,50 Kč, a to co do důvodu a výše vůči obchodní společnosti J. a K., spol. s r. o., nyní J. A., s. r. o.
Z těchto skutkových zjištění především vyplývá, že žalobce při uzavírání předmětné leasingové smlouvy jednal jako zástupce pronajímatele, a to firmy K. L. G., A., nejednal tedy vlastním jménem. V žalobě ani v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, popř. ani v dovolání žalobce neprokázal, že by na něho přešla práva z leasingové smlouvy z 21.12.1992 č. 64/92, tedy, že by byl tou osobou, která je ve sporu věcně aktivně legitimována a svědčí jí právo domáhat se vlastním jménem plnění z předmětné smlouvy.
Uvedený závěr je zároveň určující i pro posouzení účinnosti uznání dluhu ze 3.6.1996, a to závazků žalovaného z leasingové smlouvy č. 64/92 z 21.12.1992, neboť žalovaný ve vztahu k žalobci žádné závazky z této smlouvy neměl. Pokud určité závazky vyplývající pro něho z uvedené leasingové smlouvy ve vztahu k žalobci, jak to vyplývá z textu uznání dluhu, uznal, pak byl uznán jeho neexistující závazek, tj. závazek, který v době uznání závazku žalovaným neexistoval (netrval) a proto s tímto uznáním nelze spojovat stanovené účinky ve smyslu ust. §323 odst. 1 obchodního zákoníku. Žalovaný tím prokázal, že v době uznání dluhu jím uznaný závazek ve vztahu k žalobci netrval.
Z textu uznání nelze též dovodit, že by jím byl žalovaným uznán závazek k úhradě bezdůvodného obohacení vzniklého úhradou částky 277.023,50 Kč žalobcem.
Dovolací soud proto konstatoval, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která vyplynula z provedeného dokazování a správně je právně posoudil.
Dovolací soud dále na základě skutkových zjištění provedených soudy nižších stupňů z nichž vychází a které nebyly v dovolání zpochybněny, zjistil, že v leasingové smlouvě z 21.12.1992 bylo mimo jiné dohodnuto, že „vozidlo je do provozu v ČSFR připuštěno na celní záznam, nájemce je povinen hradit příslušné celní poplatky v souladu s platným celním zákonem České republiky dle určení celnice Plzeň“. Dále bylo dohodnuto, že „v případě ukončení leasingu s tím, že vozidlo je z celního záznamu převedeno na celní řízení, je kupující povinen zaplatit zbývající dosud nezaplacenou část vyměřeného cla“.
Pokud jde o zaplacení DPH vycházel žalobce z toho, že v leasingové smlouvě bylo dohodnuto, že „nájemce se zavazuje uhradit všechny další poplatky, které nejsou uvedeny v čl. 6 d) a vztahují se k PL“ (předmětu leasingu). Článek 6 d) není ve smlouvě obsažen. V době uzavření leasingové smlouvy nebyla daň z přidané hodnoty (DPH) placena.
Leasingová smlouva měla trvat 36 měsíců, tj. do 21.12.1995. Pro případ ukončení leasingu bylo sjednáno, že pokud bude vozidlo převedeno z celního záznamu na celní řízení, je kupující (žalovaný) povinen zaplatit zbývající nezaplacenou část vyměřeného cla.
Dále bylo v leasingové smlouvě sjednáno [čl. 10, bod b)], že po uplynutí doby leasingové smlouvy a řádném splacení předepsaných splátek a vyrovnání všech závazků nájemce vůči pronajímateli bude vozidlo nabídnuto nájemci jako prvnímu ke koupi za zůstatkovou hodnotu 3.201,- DM.
Pronajímatel mohl dále ukončit leasingovou smlouvu písemnou výpovědí mimo jiné v případě prodlení v platbách splátek [čl. 10 bod a) smlouvy].
Ze skutkových zjištění, včetně tvrzení žalobce v dovolání dále vyplývá, že žalovaný byl v prodlení s placením splátek a kupní smlouvu na koupi pronajatého vozidla neuzavřel.
Do skončení doby nájmu (21.12.1995) a tím i do doby propuštění vozidla z celního skladu do vázaného oběhu, tj. na celní záznam, nebylo vozidlo vráceno do celního skladu, popř. vyvezeno zpět do SRN, čímž by se zabránilo vzniku povinností platit clo a DPH, které jsou předmětem sporu.
Celní úřad v Plzni výměrem ze dne 28.12.1995, zn. 7909/95 vyměřil žalobci jako dovozci (deklarantovi) clo ve výši 68.796,- Kč a DPH ve výši 147.899,- Kč, celkem 216.695,- Kč, a to proto, že ze strany žalobce nebylo ve lhůtě do 31.10.1995 navrženo propuštění zboží (předmět leasingu) do jiného celního režimu, popř. vráceno zboží do celního skladu nebo vyvezeno zpět do SRN. Žalobce poté vyměřené clo a DPH uhradil.
Podle §454 obč. zákoníku, jehož ustanovení platí i pro obchodněprávní vztahy, se bezdůvodně obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že pokud žalobce tvrdí, že uhradil za žalovaného výše uvedené clo a DPH, který k tomu byl povinen podle leasingové smlouvy, je zřejmé, že žalovaný takovou povinnost neměl, neboť žalovaného by tato povinnost stíhala jen v případě, že by pronajaté vozidlo ve smyslu čl. 10 bod b) leasingové smlouvy koupil a tím by bylo pro něho vozidlo propuštěno do volného oběhu s povinností doplatit odpovídající clo a DPH. Dále je třeba uvést, že žalobce jako zástupce pronajímatele nepostupoval ve vztahu k celnímu úřadu ani k žalovanému při neplnění leasingové smlouvy tak, aby vzniku povinností zaplatit clo a DPH zabránil, popř. si řádně nezajistil, aby v případě ponechání vozidla v ČR uvedené poplatky zaplatil žalovaný.
Z toho vyplývá, že v daném případě, tj. při požadavku na zaplacení předmětného cla a DPH, nelze aplikovat ust. §454 obč. zákoníku, neboť žalobce za žalovaného neplnil to, co po právu (ze smluvního závazku) měl plnit žalovaný.
Pokud jde o požadavek žalobce na úhradu zůstatkové hodnoty předmětu nájmu ve výši 60.328,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, je nutné s ohledem na uvedené výše konstatovat, že žalovaný se nemohl obohatit na úkor žalobce, neboť žalobce není vlastníkem předmětného automobilu a jak již bylo uvedeno, neprokázal, že je aktivně legitimován, tj. oprávněn vlastním jménem domáhat se vydání tohoto případného bezdůvodného obohacení.
V žalobě se žalobce domáhal též úhrady nákladů právního zastoupení žalobce ve výši 4.820,- Kč dle uznání dluhu z 3.6.1996. V něm bylo mimo jiné uvedeno, že „vedle shora uvedeného dluhu se zavazuje J. K. uhradit náklady právního zastoupení v celkové výši 4.820,- Kč a tento dluh současně rovněž uznává“.
Odvolací soud svým rozsudkem zamítl žalobu i v této části, aniž by se otázkou úhrady této částky zabýval.
Z dovolání lze dovodit, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden v celém rozsahu. Z toho je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v této části nepřezkoumatelný a řízení je tedy postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání je v tomto případě přípustné, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. k této vadě přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Dovolací soud s ohledem na to, že dospěl k závěru, že žalovanému nesvědčí povinnost uhradit žalobci částku 277.023,50 Kč dále konstatoval, že žalobci nepřísluší ani jím v žalobě požadovaná smluvní pokuta 0,5 % denně z výše uvedené částky, a to s ohledem na akcesoritu tohoto závazku.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je důvodné pouze v části týkající se zaplacení 4.820,- Kč, ve zbývající části je třeba dovolání zamítnout.
O odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku dovolací soud podle §243 o. s. ř. nerozhodl.
Nejvyšší soud proto podle §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. b) až d), §242 odst. 3 a §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu se zrušuje v části týkající se úhrady 4.820,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve zbytku se dovolání zamítá.
O nákladech dovolacího řízení bude podle §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. února 2002
JUDr.Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu