ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.2104.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2104/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce D. H., proti žalovanému J. L., o zaplacení částky 10.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 4 C 88/99, k dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. července 1999, č.j. 18 Co 242/99-60, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. července 1999, č.j. 18 Co 242/99-60 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. července 1999, č.j. 18 Co 242/99-60 zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 4. února 1999, č. j. 4 C 88/98-48 a řízení zastavil; dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění usnesení zejména uvedl, že nebyly dány podmínky pro věcné rozhodnutí. V posuzované věci se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 10.000,- Kč s tím, že se jedná o neuhrazené penále z prodlení 1.000,- Kč denně, vyplývající z usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. ledna 1997, č. j. 4 C 170/96, když žalovaný neodstranil ve lhůtě do 30. června 1997 vady na fasádě domu v D.
Odvolací soud dále zjistil ze spisu Okresního soudu Plzeň-jih, že byl usnesením schválen smír, podle něhož se žalobce zavázal v případě nedodržení termínu k odstranění vad zaplatit žalobci za každý den prodlení penále ve výši 1.000,- Kč. O smluvní pokutě tedy bylo již pravomocně rozhodnuto shora uvedeným usnesením.
Projednání a rozhodnutí věci brání proto překážka věci rozsouzené (rei iudicata). Protože jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Dovoláním podaným dne 7. září 1999 napadl žalobce uvedené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu.
Ve svém dovolání zejména uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. ledna 1997, č. j. 4 C 170/96 bylo sice rozhodnuto o penále z prodlení, ale pouze o jeho výši za jediný den prodlení a nikoliv o počtu dnů, za které mělo být penále uhrazeno pro prodlení žalovaného s odstraněním vad. Citované usnesení proto netvoří překážku věci rozsouzené, neboť v něm nebylo rozhodnuto o tomtéž nároku, o jakém bylo rozhodováno v tomto řízení.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení ve věci.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání žalovaného bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. lednem 2001, proto se podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zák. č. 30/2000 Sb. dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., přezkoumal rozhodnutí v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 o. s. ř. ), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř. ). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. ledna 1997, č. j. 4 C 170/96 (na č. l. 4), byl schválen soudní smír, ve kterém se žalovaný mj. zavázal do 30. června 1997 odstranit vady na fasádě domu v D. a v případě nedodržení termínu zaplatit dovolateli za každý den prodlení penále ve výši 1.000,- Kč denně.
Schválený smír má sice účinky pravomocného rozsudku a představuje vedle rozhodnutí soudu o věci další způsob skončení řízení, ovšem předmětem soudního smíru v daném případě byla pouze otázka, jaká peněžní sankce bude potenciálně uplatněna v případě prodlení žalovaného s opravou fasády. Okolnost, zda se žalovaný vůbec dostal s opravou do prodlení, příp. jak dlouho jeho prodlení trvalo, ve smíru z počátku roku 1997 řešena nebyla a vzhledem k předmětu smíru (odstranění vad ve lhůtě do 30. června 1997 pod sankcí smluvní pokuty) ani být řešena nemohla.
Pravomocně schválený smír Okresního soudu Plzeň-jih netvořil proto překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k řízení o žalobě vedené pod sp. zn. 4 C 88/98 téhož okresního soudu. Odvolací soud tedy neměl důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení podle §221 odst. 1 písm. b), §221 odst. 2 o. s. ř., neboť nešlo o procesní situaci, kdy řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné, dovolací soud podle §243b odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř. napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. února 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu