ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.2923.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2923/99-433
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františky Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce B. C. p. 1´E. du N. E., zast. Mgr. O. P., advokátem , proti žalované Č. p., a. s., zast. JUDr. F. H., advokátem a vedlejšímu účastníku na straně žalované I., a.s. B., zast. JUDr. Š. D., advokátem , o zaplacení 21,870.000,- FRF s přísl. a ve věci vzájemného návrhu žalované o zaplacení 17.000,- FRF s příslušenstvím, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 1999, č.j. 5 Cmo 645/98-362, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 1999, č.j. 5 Cmo 645/98-362 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 1999, č.j. 5 Cmo 645/98-362 změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. června 1998, č.j. 47 Cm 812/95-293 v bodě I. výroku tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 21.870.000,- FRF s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně. Vrchní soud dále rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 21.870.000,- FRF s úrokem 6% z částky 7.290.000,- FRF od 1.6.1994, z částky 7.290.000,- FRF od 1.12.1994 a z částky 7.290.000,- FRF od 1.6.19995 do zaplacení na základě záruční listiny vystavené dne 12.12.1989.
Mezi vedlejším účastníkem a společností C. g. D. b. d. c., B., F. (dále jen CGBC) byla uzavřena smlouva o výstavbě hotelu Dunaj v Bratislavě za cenu 538 mil. FRF. Cena byla podle smlouvy splatná v 18 splátkách. Vedlejší účastník vystavil k jednotlivým splátkám vlastní směnky, které byly uloženy u žalobce jako depozitáře, CGBC měly být vydány v době jejich splatnosti.
Žalovaná vystavila záruční listinu k zajištění plnění z těchto směnek v celkové výši 145.260.000,- FRF ve prospěch CGBC pro případ, že by vedlejší účastník směnky neproplatil. Na základě smlouvy ze dne 29.12.1989 indosovala CGBC směnky na žalobce a převedla na něj také práva plynoucí ze záruční listiny.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, zaujal však odlišný právní názor.
Obsahem záruční listiny z 12.12.1998 je především prohlášení žalované, že neodvolatelně, bezpodmínečně a na první předložení zaručuje splacení směnek vedlejšího účastníka, pokud tak sám neučiní. Sporná listina je tedy podle odvolacího soudu koncipována jako abstraktní záruka za výsledek, tj. zaplacení směnek bez přihlédnutí k vývoji vztahů mezi dlužníkem a věřitelem, ze zajištěného vztahu.
Podle odvolacího soudu nelze proto listinu kvalifikovat jako ručitelské prohlášení žalované, neboť postrádá typické znaky ručení (akcesoritu). Listina, která vylučuje pro žalovanou námitky z osoby dlužníka, se vymyká obecnému ručení již pojmově.
Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že pokud žalovaná žalobci předmětnou listinu zaslala, jednalo se o nevýslovný návrh, aby byla uzavřena dohoda o takovémto zajištění. Pokud si druhá strana listinu ponechala, dala tím najevo, že s tímto způsobem zajištění souhlasí. Mezi stranami byla tedy uzavřena innominátní smlouva o zajištění závazků ze směnky.
Odvolací soud se dále zabýval platností záruční listiny s ohledem na devizové předpisy platné v rozhodné době. Ve smyslu §19 odst. 1 písm. b) zák. č. 142/1970 Sb. bylo potřebné devizové povolení též v případě závazků vůči devizovým cizozemcům, ze kterých vznikla platební povinnost. Pokud však šlo o mezinárodní obchod [§14 odst. 2 písm. a) cit. zák.] nebylo toto povolení zapotřebí. Sem je nutno zařadit i pojišťovnictví, pokud bylo provozováno ve vztahu k zahraničí. Zajišťovací závazek ze záruční listiny souvisel podle Vrchního soudu se zapsanou činností žalované (konkrétně s pojistkou č. 22.984), její vydání navazovalo na její podnikatelské aktivity a pro vznik závazku proto nebylo nutné devizové povolení.
Protože se záruční listina vztahuje na zaplacení směnek, zabýval se dále odvolací soud samotnými směnečnými listinami. Směnky, o které se zde jedná, se řídí podle ustanovení čl. I §93 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb., s ohledem na platební místo směnek, českým právním řádem. Směnky jsou opatřeny razítkem, v němž se uvádí označení, které by mohlo být případně obchodním jménem akciové společnosti a je opatřeno podpisem fyzické osoby tak, že je jasné, že tato osoba podepisuje za tuto společnost. Z hlediska formální platnosti jde o platný podpis směnky a směnky jsou tedy opatřeny podpisem výstavce. Není však jisté, zda je vedlejší účastník skutečně (materiálně ) směnkou vázán.
Ze záruční listiny vyplývá, že zaručuje zaplacení směnky tak, jak je vyhotovena a námitka vadnosti podpisu výstavce směnky žalované nepřísluší. Vyplývá to především z toho, že celá listina je uvozena potvrzením žalované, že směnky jsou podepsány správně a tedy nutně se žalovaná zavazuje zajistit jejich splacení v té podobě, v jaké směnky jsou. S ohledem na abstraktnost záruky, nemohou být uplatňovány případné kauzální námitky vedlejšího účastníka.
Tvrzení žalované, že účastníci na bývalé československé straně byli do uvedených závazků vmanévrováni pod politickým tlakem, není podle soudu zcela nesmyslné a může mít význam. Je obecně známo, že takové tlaky od politických orgánů do podnikové sféry nebyly ničím vzácným. Pokud by tomu tak bylo v posuzovaném případě, bylo by nutno všechny takto dotčené právní úkony skutečně považovat za neplatné. Obecné zjištění, že k tomu docházelo, však nelze učinit základem konstatování, že listina je z tohoto důvodu neplatná.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Dovoláním ze dne 12.11.1999 napadla žalovaná uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Důvodnost dovolání opírá o ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Záruční listinu ze dne 12.12.1998 je podle dovolatelky třeba vykládat jako její ručitelské prohlášení, kterým byl zajištěn závazek ze směnek vystavených vedlejším účastníkem. Nedošlo tedy k uzavření innominátní smlouvy s obsahem abstraktního zajištění, jak se domnívá odvolací soud, neboť listina nebyla návrhem na uzavření takové smlouvy.
434
Podle §195 zák. č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (dále jen ZMO), kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník svůj závazek nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Z textu listiny je zřejmé, že výstavce se zavazuje zaplatit směnečný závazek v případě, že tak neučiní dlužník. Tím, že je v záruční listině uveden hospodářský důvod placení (kauza) a podmínka marného uplynutí lhůty pro plnění dlužníka, je zřejmá kauzální, akcesorická a subsidiární povaha zkoumaného závazku.
V takovém případě je závazek dovolatelky neplatný z důvodu neplatnosti hlavního závazku – směnek. Směnky, které jsou předmětem ručitelského prohlášení, nesplňují požadavky na obsahové náležitosti směnky podle zák. č. 191/1950 Sb., neboť – kromě nedostatků v označení měny směnečné sumy – neobsahují směnky podpis výstavce.
I v případě platnosti směnek by však podle dovolatelky závazek ze záruční listiny nevznikl. Podle §19 odst. 1 písm. b) zák. č. 142/1970 Sb. (devizového zákona) bylo k vystavení záruky (přijetí závazku) ve prospěch devizového cizozemce třeba povolení Státní banky československé. Takové povolení však nebylo žalované nikdy uděleno.
Odvolací soud zde mylně vyšel z toho, že povolení nebylo zapotřebí, když se mělo jednat o mezinárodní obchod podle §14 odst. 2 písm. a) zák. č. 142/1970 Sb. Citované ustanovení nehovoří o vstupu devizových tuzemců v závazek jako §19, ale o konání plateb do zahraničí v jakékoliv měně v souvislosti s prováděním mezinárodního obchodu, mezinárodní dopravy a mezinárodního zasilatelství, tedy o plnění jednotlivé konkrétní povinnosti vznikající teprve až na základě vstupu v závazek.
Pokud by měl mít postup žalované (poskytnutí záruky) charakter platby související s prováděním mezinárodního obchodu, mezinárodní dopravy či mezinárodního zasilatelství, musela by mít žalovaná v předmětu činnosti poskytování těchto záruk. Z předmětu činnosti žalované (dané §4 odst. 1 a 2 zák. č. 82/1966 Sb.) přitom žádná taková činnost nevyplývá.
Navíc by žalovaná mohla pode §201 ZMO uplatnit proti žalobci všechny námitky, které má proti žalobci dlužník. Podle dovolatelky je smlouva o výstavbě hotelu Dunaj i vystavení směnek vedlejším účastníkem v rozporu se zákonem (devizovými předpisy, dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku), což vede k absolutní neplatnosti smlouvy i směnek. Na žalobce nebyla navíc řádně postoupena pohledávka ze smlouvy o výstavbě hotelu Dunaj (převoditelnost pohledávky byla vázána na souhlas vedlejšího účastníka, který však nebyl poskytnut). Žalobce konečně působil jako depozitář předmětných směnek, znal tedy obsah smlouvy o výstavbě hotelu Dunaj a nemůže tedy být nabyvatelem v dobré víře.
Dovolatelka dále uvádí, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby. Předmětné směnky byly vystaveny vedlejším účastníkem jako směnky krycí, pro účely zajištění jeho závazku vůči dodavateli stavby. Jakákoliv dispozice s těmito směnkami byla podmíněna oprávněnou dispozicí se závazkem (resp. pohledávkou), k jehož zajištění byla směnka vystavena. K tomu však nedošlo (souhlas vedlejšího účastníka nebyl dán) a převod pohledávky i směnek byl proto proveden v rozporu se smlouvou a právnímu předpisy.
Na závěr svého obsáhlého dovolání žalovaná uvedla, že případný výkon práv ze sporné záruky ze dne 12.12.1989 je zřejmým zneužíváním práv ze závazkového vztahu, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jako takový nepožívá právní ochrany (dovolatelka odkazuje na §102 ZMO). Od počátku celé operace muselo být zřejmé, že výnosy a zisky hotelu Dunaj nemohou pokrýt investiční náklady. Žalovaná vstoupila do rozsáhlého závazku bez jakéhokoliv zajištění své pohledávky. Rozhodujícím faktem je podle dovolatelky skutečnost, že k vystavení záruční listiny došlo v období, kdy byly československé politické a hospodářské struktury vystaveny přímému vlivu Svazu sovětských socialistických republik. Nelze tak podle žalované vyloučit, že celá operace měla sloužit k vytvoření kapitálu pro financování dalších nespecifikovaných projektů.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce v podání ze dne 30. listopadu 1999 navrhnul, aby dovolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na vydání usnesení o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť je zřejmé, že žalovaná nebude mít se svým dovoláním úspěch. Navíc by podle žalobce nedošlo ke zmaření účinku rozhodnutí o opravném prostředku, když jde o peněžité plnění, které žalobce může (pokud by dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu) po žalobci vydobýt zpět.
Usnesením ze dne 16.3.2000, č.j. 32 Cdo 2923/99-403, Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu do okamžiku právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil v podání ze dne 26.5.2000. V něm předně uvedl, že trvá na svých doposud podaných písemných stanoviscích k uvedenému sporu, jak jsou založena ve spise, a dále se zabýval tvrzeními žalované v dovolání.
Posuzovaná záruční listina se podle něj pojmově vymyká obecnému ručení, neboť zcela vylučuje pro žalovanou možnost uplatňování námitek hlavního dlužníka. Je proto třeba posuzovat záruční listinu jako nepojmenovaný dvoustranný závazek vzniklý podle ZMO, vzhledem k jeho obecně dispozitivní povaze.
Žalobce se dále zabýval tvrzenou neplatností směnek a odmítnul směšování platnosti a závaznosti jednotlivých směnečných úkonů. Pro potřeby platnosti směnky z hlediska formy postačuje, je-li na směnce formálně připojen podpis výstavce. Otázka, zda je výstavce také zavázán, je v této souvislosti zcela irelevantní.
Podle žalobce bylo devizové povolení podle §19 odst. 1 písm. b) devizového zákona nutné pouze v případě, pokud ke vstupu do závazkového vztahu se zahraniční smluvní stranou nebyl devizový tuzemec (tedy žalovaná) oprávněn již na základě zvláštních právních předpisů, nebo pokud se nejednalo, v souladu s ustanovením §14 odst. 2 písm. a) cit. zákona, o platební povinnost související s prováděním mezinárodního obchodu. Žalovaná v posuzovaném případě splňuje dokonce oba předpoklady. Záruční listina představuje zajišťovací závazek související se zapsanou činností žalované a nepochybně se vztahuje k pojistce č. 22.984, jelikož se týká stejných splátek i celkové sumy.
Žalobce konečně odmítnul argumentaci žalované, že výkon práv ze záruky je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku s odkazem na konkrétní okolnosti případu.
Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhnul, aby dovolací soud vydal rozsudek, kterým by dovolání žalobce podle §243 odst. 1 o. s. ř. zamítnul, neboť napadené rozhodnutí je správné.
Dne 16.10.2000 bylo Nejvyššímu soudu doručeno stanovisko žalované k vyjádření žalobce, ve kterém upřesnila své argumenty v reakci na žalobcova tvrzení. V tomto svém podání žalovaná formálně akcentovala argumenty směřující přímo proti vyjádření žalobce k dovolání, aniž by to znamenalo zásadní odchylku od závěrů již dříve prezentovaných v dovolání ze dne 28.7.1998.
Dne 12.2.2001 a poté dne 27.6.2001 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření vedlejšího účastníka zastoupeného generálním ředitelem Ing.L. Š. Ke značnému rozsahu jeho vyjádření (a také k jeho nepřehlednosti) přispělo mimo jiné to, že vedlejší účastník zaměřil svou argumentaci nejen na garanční prohlášení žalované, nýbrž se obsáhle věnoval i garančnímu prohlášení jiného subjektu (ČSOB), který však není v daném případě účastníkem řízení.
Podle názoru vedlejšího účastníka je garanční prohlášení žalované ručitelským prohlášením za splacení ceny za výstavbu hotelu, přičemž tento závazek nesměl přesahovat devizové povolení SBČS. Jestliže záruka překročila povolení SBČS, došlo tím k porušení norem devizových předpisů a takový právní úkon je neplatný podle §28 ZMO.
Navíc z textu garance podepsané žalovanou vyplývá, že ji bylo možno převést na třetí osobu jen za předpokladu, že tato bude nabyvatelem v dobré víře. Žalobce jako nabyvatel směnky tyto požadavky nesplňuje, neboť nebyly splněny podmínky existence a převodu garance a samotná smlouva o odkoupení pohledávek byla neplatná (nebyl poskytnut souhlas vedlejšího účastníka k postoupení pohledávky).
Žalobce navíc jednal ve zlé víře, neboť porušil depozitní smlouvu, když nerespektoval ustanovení francouzského občanského zákoníku, podle kterého měl jako depozitář opatrovat věc se stejnou péčí, s jakou by opatroval vlastní věc, a neměl směnku svěřenou do úschovy použít bez výslovného či alespoň předpokládaného souhlasu ukladatele.
Ve vyjádření ze dne 15.6.2001 (doručeno dovolacímu soudu 27.6.2001) vedlejší účastník uvedl, že směnky, na základě kterých uplatnil žalobce svoje nároky vůči žalované, jsou podle §70 zák. č. 1991/1950 Sb. promlčeny. Žalobce totiž neuplatnil svoje nároky ze směnek vůči vedlejšímu účastníkovi, ale žalobou ze dne 29.12.1995 požadoval úhradu na žalované, nikoli na vedlejším účastníkovi jako dlužníkovi; splatnost předmětných směnek byla totiž 1.6.1994, 1.12.1994 a 1.6.1995.
Vedlejší účastník dále uvedl, že se nechce vyhnout zaplacení nákladů na výstavbu hotelu Dunaje, domníval se však, že jen na základě společné dohody lze najít spravedlivé řešení pro všechny účastníky a dospět k ceně hotelu odpovídající reálné skutečnosti bez lichvářských úroků.
Vedlejší účastník proto navrhnul, aby Nejvyšší soud dovolání žalované vyhověl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31.12.2000, dále v textu jen „o. s. ř.“), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 2 věta druhá o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo podle §242 o. s. ř.
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, která nejsou v dovolání zpochybněna, z nichž dovolací soud vychází, vyplývá, že právní předchůdce žalované – Česká státní pojišťovna (dále jen „ČSP“) – podepsala dne 12.12.1989 listinu nadepsanou „Záruční listina“. Z jejího textu plyne, že se v ní ČSP zaručuje za zaplacení celkem 18 vlastních směnek vystavených vedlejším účastníkem ve prospěch CGBC.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda platnosti záruční listiny nejsou na újmu devizové předpisy, které byly účinné v rozhodné době. Československé devizové hospodářství bylo v době vystavení záruční listiny upraveno v zásadě zákonem č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství (dále jen „zákon“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 143/1970 Sb. Charakteristickým rysem tehdy platných právních předpisů byla skutečnost, že vycházely z existence devizového monopolu státu, jehož zabezpečování bylo zákonem o devizovém hospodářství svěřeno Státní bance československé (dále jen „SBČS“).
ČSP byla z pohledu devizového zákona devizovým tuzemcem, neboť měla sídlo v tuzemsku. Prohlášení ČSP směřovalo primárně vůči devizovému cizozemci (prvním majitelem směnek byla společnost CGBC). Podle ustanovení §19 odst. 1 písm. b) zákona bylo devizovým tuzemcům umožněno vstupovat v závazky, ze kterých vzniká povinnost peněžního plnění vůči devizovým cizozemcům jen s povolením Státní banky československé, s výjimkou stanovených případů, v nichž devizového povolení nebylo třeba.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z obsahu spisu vyplývá, že vedlejší účastník požádal o vydání devizového povolení k uzavření smlouvy na výstavbu hotelu a toto mu bylo také uděleno do výše 550 mil. Kč ve volné měně (dopis SBČS ze dne 8.11.1989 adresovaný vedlejšímu účastníku). Povolení se výslovně týká přijetí zahraničního úvěru vedlejším účastníkem ve shora uvedené částce. Dále se v povolení (již nad rámec tohoto správního aktu) uvádí, že pokud poskytovatel úvěru bude žádat garanci jeho splácení, je nutné respektovat princip, že československý subjekt může tuto garanci vystavit v zásadě do výšky československého podílu ve společném podniku.
Povolení SBČS se tedy nevztahuje na případné garance (o nich jen informativně uvádí, že je možné je poskytnout jen do určitého limitu) a netýká se záruční listiny vystavené ČSP dne 12.12. 1989. Tato záruka je konstruována jako záruka za zaplacení 18 směnek vystavených vedlejším účastníkem, jimiž měla být placena v 18 splátkách cena výstavby hotelu Dunaj. Nejde tedy o přímou garanci za splacení poskytnutého úvěru, nýbrž o zajištění zaplacení abstraktních cenných papírů (směnek), ke které by bylo potřeba samostatného zvláštního povolení, pokud by se nejednalo o případ, kdy tohoto povolení není třeba.
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda lze na daný případ vztáhnout některou z předpokládaných výjimek z povolovacího devizového režimu. Podle §19 odst. 3 zákona mohl prováděcí předpis určit, ve kterých případech se povolení nevyžadovalo.
Tímto předpisem byla již zmíněná vyhláška federálního ministerstva financí a federálního ministerstva zahraničního obchodu č. 143/1970 Sb. ve znění vyhl. č. 74/1978 a vyhl. č. 91/1987 Sb. (dále jen „vyhláška“).
V §21 odst. 1 vyhlášky se stanoví, že organizace oprávněné k zahraničně obchodní činnosti smějí bez devizového povolení podle §19 odst. 1 písm. b) zákona vstupovat v mezích svého oprávnění k zahraničně obchodní činnosti ve smluvní závazky v poměru k zahraničí, pokud jde o dovoz či vývoz zboží anebo o výkon činností, jestliže tyto organizace nebo organizace, pro které se má dovoz nebo vývoz zboží uskutečnit, si předem zajistily u devizové banky devizové prostředky potřebné ke splnění povinnosti z těchto smluvních závazků.
Na rozdíl od §19 odst. 1 písm. b) zákona, který upravuje vstup v závazky, hovoří prováděcí předpis pouze o smluvních závazcích. Z toho vyplývá závěr, že výjimka stanovená v §21 odst. 1 vyhlášky se netýká závazků, které vznikají na základě jednostranných právních úkonů (např. ručení podle §195 ZMO). Devizové povolení tedy nepotřebovala organizace, oprávněná k zahraničně obchodní činnosti, vstupovala-li v mezích svého oprávnění do smluvních závazků v poměru k zahraničí.
Podle §14 odst. 1 zákona bylo možné konat platy do zahraničí v jakékoli měně jen s povolením SBČS. Tohoto povolení nebylo třeba u platů souvisejících s prováděním mezinárodního obchodu, mezinárodní dopravy a mezinárodního zasilatelství a v případě ostatních platů, nepřesahoval-li plat částku stanovenou pro jednotlivé druhy platů SBČS, popř. u platů stanovených prováděcím předpisem [§14 odst. 2 písm. a) a b) zákona].
Nejvyšší soud se dále zabýval poměrem ustanovení §14 odst. 2 písm. a) a b) zákona a §19 odst. 1 písm. b) zákona.
Ustanovení §14 odst. 2 písm. a) zákona není v postavení lex specialis k §19 odst. 1 písm. b), jak nesprávně dovodil odvolací soud (a samozřejmě ani v postavení lex generalis, jak se domnívá žalobce ve svém vyjádření k dovolání). Obě ustanovení se ve své působnosti vzájemně nepřekrývají, neboť v ust. §19 odst. 2 písm. b) zákona se řeší otázka samotného vstupu do závazku z hlediska devizového povolení a ust. §14 odst. 2 písm. a) zákona se zaměřuje na platy do zahraničí, tj. na peněžité plnění vyplývající ze vzniku závazku. Z toho, a to i s přihlédnutím k ust. §19 odst. 2 zákona, v němž se stanoví, že povolení SBČS ke vstupu v závazek podle §19 odst. 1 písm. b) zákona může být vysloveno, že toto povolení platí zároveň jako povolení k platu do zahraničí podle §14 zákona, je nutné dovozovat, že bylo třeba mít, nejednalo-li se případy, v nichž nebylo povolení třeba, jak povolení ke vstupu v závazek, tak i k platům do zahraničí, přičemž povolení ke vstupu v závazek mohlo obsahovat i povolení k platům do zahraničí.
Zbývá proto posoudit, zda žalovaná potřebovala k převzetí závazku, a to záruky na zaplacení předmětných směnek, devizové povolení, či nikoliv a zda je toto povolení event. obsaženo v dopise SBČS ze dne 8.11.1989.
Žalované podle tehdy platného §4 odst. 1 zák. č. 82/1966 Sb., o pojišťovnictví (dále jen „zákon o pojišťovnictví“) příslušelo výlučné právo provozovat smluvní a zákonné pojištění majetku, osob a odpovědnosti za škody, včetně pojištění vyplývajícího z mezinárodního obchodního styku, jakož i provozovat zajišťovací činnost.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pod pojmem „zajišťovací činnost“ pojišťovny je třeba rozumět vzájemné zajištění pojišťoven, popř. zajištění pomocí zvláštních zajišťovacích ústavů pro případ, že by pojišťovna nebyla schopna plnit své závazky z pojistných smluv. Předmětná záruční listina však takové zajištění nepředstavuje, neboť se jedná o zajišťovací závazek obecné povahy.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že vydaná záruční listina zcela zřejmě souvisí s pojistkou č. 22.984 uzavřenou žalovanou, i když tato pojistka byla uzavřena později a vzhledem k tomu byla záruka vydána v návaznosti na zapsané podnikatelské aktivity, tj. zejména pojištění vyplývající z mezinárodního styku, a proto nebylo třeba devizového povolení.
Ze záruční listiny ze dne 12.12.1989 vyplývá, že byla vystavena žalovaným ve prospěch C. G. D. B. D. C., tj. zhotovitele hotelu Dunaj a vztahovala se na 18 směnek vlastních, vystavených I., a. s. B. (vedlejší účastník – objednatel) k úhradě ceny výstavby hotelu Dunaj.
Pojistka č. 22.984 ze dne 4.9.1990 byla uzavřena žalovanou jako pojistitelem a I., a.s., B. jako pojištěným. Předmětem pojištění byl závazek pojištěného splatit bance, která poskytovala úvěr na výstavbu hotelu Dunaj stanoveným způsobem a ve stanovených lhůtách, celkem 18 splátek v celkové hodnotě 145,260.000,- FRF, přičemž částky jednotlivých splátek odpovídaly jednotlivým vlastním směnkám vystaveným I., a.s., B. Pojistka č. 22.984 byla uzavřena podle zák. č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu.
Dovolací soud s ohledem na uvedené nesdílí názor odvolacího soudu, že záruční listina zcela zřejmě souvisí s pojistkou č. 22.984, aniž by odvolací soud blíže tvrzenou souvislost odůvodnil, neboť takovou souvislost z hlediska předmětu činnosti žalované, a to mimo jiné pojištění vyplývajícího z mezinárodního obchodního styku, nelze dovodit. Záruční listinou se totiž zajišťovalo zaplacení ceny díla hotelu Dunaj ve vztahu ke zhotoviteli a pojistkou č. 22.984 žalovaná pojišťovala splacení úvěru bance, která úvěr poskytla na výstavbu hotelu Dunaj.
Odvolací soud se dále při závěru o souvislosti pojistky č. 22.984 a záruční listiny vůbec nevypořádal s tím, jaký vliv na potřebu devizového povolení měla skutečnost, že pojistná smlouva č. 22.984 byla uzavřena 4.9.1990, i když tuto skutečnost konstatoval, když závazek ze záruční listiny měl vzniknout 12.12.1989.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaná vystavila záruční listinu z 12.12.1989 v rámci svého předmětu činnosti, tj. pojištění vyplývajícího z mezinárodního obchodního styku a z tohoto důvodu poté nepotřebovala k jejímu vystavení devizové povolení podle §19 odst. 1 písm. b) zákona. Ke stejnému závěru by bylo nutné dospět i v případě, že by se připustila souvislost pojistky č. 22.984 se záruční listinou, neboť je zřejmé, že v době vzniku závazku ze záruční listiny takováto souvislost nemohla existovat, protože v té době nebyla žádná pojistná smlouva uzavřena.
Podle §28 ZMO je právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonnému zákazu nebo jej obchází, neplatný.
Jak již bylo uvedeno, devizové povolení SBČS ze dne 8. 11. 1989 se netýká povolení pro žalovanou ke vstupu do závazku vyplývajícího z případné garance.
Na základě uvedeného proto dovolací soud konstatoval, že k vystavení záruky za zaplacení ceny díla – hotelu Dunaj – tedy k takovémuto vstupu do závazku, z něhož vznikala povinnost peněžitého plnění vůči devizovému cizozemci, bylo zapotřebí devizového povolení podle §19 odst. 1 písm. b) zákona. Pokud žalovaný bez tohoto povolení vystavil záruční listinu z 12. 12. 1989, je její vystavení v rozporu s uvedeným zákonem a proto je tento úkon absolutně neplatný (§28 ZMO). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení žalované v záruční listině, že záruka je v souladu s devizovými předpisy v Československu a že byla získána veškerá nezbytná povolení za účelem vystavení této záruky.
Dovolací soud se s ohledem na uvedený závěr o neplatnosti předmětné záruky již nezabýval zejména právní povahou záruční listiny a tím, zda se její režim řídí ust. §195 a násl. ZMO o ručení či jde o nepojmenovanou dohodu o ručení, ani platností směnek zárukou zajišťovaných, popř. ani otázkou časové působnosti záruky dle jejího posledního odstavce a též ani otázkou aktivní legitimace žalobce, což by jinak byly rozhodující skutečnosti mající zásadní vliv na rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání je důvodné a rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Nejvyšší soud proto podle §19 odst. 1 písm. b) zákona, §28 ZMO a §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude podle §243d odst. 1, posl. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. února 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu