ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.917.2000.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce V. K., podnikatele, proti žalovanému J. W., podnikateli, o náhradu škody ve výši 240.000,- Kč s příslušenstvím, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, čj. 29 Co 489/99 - 180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 1999, čj. 29 Co 489/99 – 180, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 1999, čj. 7 C 131/95 - 151, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení náhrady škody ve výši 240.000,- Kč s přísl. a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobci ani při odvolacím jednání nepodařilo uvést žádný důkaz o křivé výpovědi J. L., ani o tom, že kamion SPZ B.3 - 71 / B. 75. byl na jiném místě, než před skladem firmy H..V. ve Vilssingenu v Holandsku, popř. o tom, že by se žalovaný zavázal, že dohodne s holandským odesílatelem dobu a místo nakládky zásilky, a to 500 pytlů loupané podzemnice olejné, která nebyla uvedenou zahraniční firmou žalovanému dne 8. 12. 1994 vydána.
Vzhledem k tomu odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně pochybil, když žalobu o náhradě škody zamítl, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný porušil svoje povinnosti dopravce.
Dovoláním ze dne 25. 11. 1999, doplněným podáním ze dne 15. 1. 2000, napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu přičemž požadoval i zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zároveň podal návrh na odložení vykonatelnosti předmětných rozsudků.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že dovolání je přípustné dle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“) a bylo podáno z důvodů dle ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
V podrobnostech žalobce uvedl, že odvolací soud nesprávně vyložil čl. 14 Úmluvy CMR, neboť žalovaný nesplnil svoji oznamovací povinnost v okamžiku nakládky, což odvolací soud opomněl.
Žalobce dále poukázal na pochybnosti o věrohodnosti svědka Langa a zásadně nesouhlasí s tím, že vozidlo žalovaného bylo ve „sjednaném termínu dne 18. 12. 1994 v Holandsku“ (v objednávce přepravy je uvedeno datum 8. 12. 1994) připraveno k nakládce, čímž se odvolací soud řádně nezabýval.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, neboť podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. se toto dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, žalobce je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné z důvodu, který žalobce uvedl v dovolání, tj. podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Ze spisového materiálu dovolací soud zjistil, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. 1. 1998, čj. 7 C 131/95 - 66 rozhodl o základu v žalobě uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 240.000,- Kč tak, že „tento nárok žalobce vůči žalovanému je dán“.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 1998, čj. 29 Co 113/98 - 89 uvedený mezitímní rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného zrušil podle §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně poté rozsudkem ze dne 14. 6. 1999, čj. 7 C 131/95 – 151, po doplnění dokazování, žalobu zamítl a tento rozsudek odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 11. 1999, čj. 29 Co 489/99 - 180, potvrdil.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání je podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné tehdy, byl-li důvodem pozdějšího jiného rozhodnutí soudu prvního stupně právní názor odvolacího soudu vyslovený v rozhodnutí, kterým tento soud zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně a kterým se soud prvního stupně při svém následném rozhodnutí řídil.
V posuzovaném případě však nebyl soud prvního stupně při svém dalším rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, neboť jeho výše uvedené původní rozhodnutí bylo zrušeno pro nedostatečně zjištěný skutkový stav. Pokud odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí uvedl své úvahy o tom, jaký smluvní vztah mezi účastníky vznikl, bude-li zjištěn určitý skutkový stav, nelze tyto jeho úvahy pokládat za vyslovený právní názor, jímž by byl soud prvního stupně při rozhodování vázán, neboť teprve na základě nově zjištěných skutečností je bylo možné právně posoudit.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání není podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody žalobce v dovolání neuplatnil. Taktéž nebylo shledáno, že by odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání dle §239 odst. 1 o. s. ř., popř. že by takovému návrhu nevyhověl, aby mohlo být aplikováno ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
Na základě uvedeného proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání není přípustné a s ohledem na to se dovolací soud již nemohl zabývat věcnými námitkami uvedenými žalobcem v dovolání a z jejich hlediska přezkoumávat předmětné rozhodnutí odvolacího soudu.
O odložení vykonatelnosti podle §243 o. s. ř. dovolací soud nerozhodl.
Nejvyšší soud proto podle §238 odst. 1 písm. b) a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 2, větu první o. s. ř. (per analogiam) tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. února 2002
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu