ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.115.2002.1
sp. zn. 29 Odo 115/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře právní věci žalobkyně B. U. CZ s. r.o., zast., advokátem, proti žalovanému D. v. d. P. 1723 až 1725, zast., advokátem, , o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu v pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 154/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2001, č.j. 23 Co 177/2001-47, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2001, č.j. 23 Co 177/2001-47 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23.10.2000, č.j. 9 C 154/2000-19, kterým tento soud zamítl žalobu na vyklizení nebytových prostorů v domech čp. 1723, 1724, 1725 specifikovaných ve výroku (dále jen „předmětné prostory“).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a správně dovodil, že žalobkyně nemá žádný titul pro užívání či nájem nebytových prostor. V domech čp. 1723, 1724, 1725 je pouze 58 bytových jednotek, což vyplývá z kolaudačního rozhodnutí ze dne 17. února 1996. V souladu s ustanovením §82 a §85 zákona č. 50/1976 Sb. (dále jen „stavební zákon“) lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že podle §76 stavebního zákona lze dokončenou stavbu užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí k účelu v tomto rozhodnutí uvedenému, bylo pojmově vyloučeno, aby na základě smlouvy uzavřené mezi Výstavbou města P.-Výstavbou sídlišť, jako investorem, společností B. B. a spol. akciová společnost P., jako stranou přispívající a Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. 8, jako budoucím správcem, získala žalobkyně smlouvou ze dne 20.6.1985 titul opravňující jej k užívání předmětných prostor.
V daném případě nebylo ani relevantní rozhodnutí Obvodního národního výboru P. 8, z 20.11.1985, kterým byl povolena změna užívání suterénního prostoru domu na kanceláře, když dne 17.2.1986 byl dům kolaudován jako dům s pouze bytovými jednotkami.
Žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, nesvědčil a dosud nesvědčí ani jiný právní titul opravňující ji k užívání předmětných prostor. Právní úprava účinná k datu uzavření smlouvy o sdružení investic (tj. k 20.6.1985) neumožňovala vznik práva trvalého či dočasného užívání společnosti B. B. a spol. akciová společnost P. ani podle občanského zákoníku ani podle hospodářského zákoníku. Občanský zákoník totiž upravoval podle §1 vztahy mezi občany a socialistickými organizacemi a mezi občany navzájem - jednou ze smluvních stran musel být vždy občan. V projednávané věci však smlouvu uzavíraly dvě organizace ve smyslu §18 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) v tehdy účinném znění a jiná než socialistická organizace (§488 obč. zák. v tehdy účinném znění). Účastníci smlouvy ze dne 20.6.1985 s ohledem na svůj charakter nemohli platně uzavřít ani nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák.
Uzavření smlouvy umožňující žalobkyni (její právní předchůdkyni) bezplatné a trvalé užívání předmětných prostor neumožňoval ani hospodářský zákoník. Ten upravoval podle §1 vztahy vznikající při řízení národního hospodářství a při hospodářské činnosti socialistických organizací. Společnost B. B. a spol. akciová společnost P. však nebyla socialistickou organizací ve smyslu §14 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) a s ohledem na svoji povahu ani nemohla být pověřena správou národního majetku podle §347 hosp. zák. a vyhlášky 90/1984 Sb., o správě národního majetku. Za socialistickou organizaci ji nebylo možno pokládat ani podle zákoně č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech. Proto je nesprávný právní závěr soudu prvního stupně, který smlouvu posuzoval podle hospodářského zákoníku. Správný není ani závěr odvolatele, že bylo možno uzavřít inominátní smlouvu podle §51 obč. zák. (ani s odkazem na §496 tehdy účinného občanského zákoníku).
Jestliže je žalovaný vlastníkem domů čp. 1723, 1724, 1725 a žalobkyně není uživatelem, resp. nájemcem předmětných prostor, nemůže se úspěšně domáhat vyklizení prostor žalovaným.
O návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobkyně dovolání. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení §239 odst. 2, co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Zásadní právní význam přičítá otázkám
- zda mohly jiné než socialistické organizace vstupovat do právních vztahů, resp. podle jakých právních předpisů uzavíraly smlouvy,
- zda mohly uzavírat nepojmenované smlouvy podle občanského zákoníku,
- zda práva ze smluv uzavřených mezi jinými než socialistickými organizacemi zanikla či nikoli, resp. jak se změnil jejich obsah,
- zda ze smlouvy ze dne 20.6.1985 vyplývá omezení vlastnického práva žalovaného.
Jako nesprávné skutkové zjištění vytýká dovolatelka soudu závěr, že v domech čp. 1723, 1724, 1725 neexistují nebytové (suterénní) prostory. Tuto skutečnost odvolací soud dovodil z kolaudačního rozhodnutí. Z tohoto rozhodnutí však nevyplývá nic jiného než že stavby jsou provedeny v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem a že byly dodrženy podmínky stanovené územním rozhodnutím a stavebním povolením. Dovolatelka tvrdí, že dokazování je třeba doplnit důkazem dokumentací staveb a rozhodnutím o povolení změny stavby ze dne 20.11.1985, kterým byla provedena změna charakteru suterénních podlaží tak, že budou využity jako kancelářský prostor. Přitom z kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že stavba byla provedena v souladu se stavební dokumentací a se stavebním povolením, a z toho pak vyplývá, že v objektech jsou nebytové prostory - kanceláře.
Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatelky v tom, že odvolací soud uzavřel, že smlouva ze dne 20.6.1985 nepodléhala ani hospodářskému ani občanskému zákoníku. Podle názoru dovolatelky, je smlouvu třeba posuzovat podle ustanovení §51 obč. zák., a to vzhledem k ustanovení §488 obč. zák. v tehdy platném znění. Podle tohoto ustanovení vstupují do občanskoprávních vztahů i jiné než socialistické organizace, jsou-li právnickými osobami, což právní předchůdkyně žalobkyně byla.
Z důvodové zprávy k uvedenému ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že v předcházejících ustanoveních jsou upraveny občanskoprávní vztahy vznikající mezi občany a socialistickými organizacemi, popř. občany navzájem. Do občanskoprávních vztahů však mohou vstupovat i jiné než socialistické organizace. Přitom tyto organizace vystupují nejen v občanskoprávních vztazích podle části osmé občanského zákoníku, ale i v ostatních občanskoprávních vztazích, pokud to není vyloučeno povahou určitého občanskoprávního vztahu, popř. povahou organizace., přičemž v případě nesocialistických organizací je třeba postupovat za použití §496 obč. zák., tj. za použití jednotlivých ustanovení obdobně.
Podle ustanovení §496 obč. zák. v rozhodném znění, se občanskoprávní vztahy, pokud nejsou upraveny občanským zákoníkem ani jiným právním předpisem, řídí ustanoveními občanského zákoníku, které upravují vztahy obsahem i účelem nejbližší. Ustanovení §496 obč. zák. odkazuje pouze na občanský zákoník, ze všeobecné přípustnosti analogie práva však vyplývá, že analogicky lze použít i jiných právních předpisů.
Smlouva o sdružení, pokud by ji uzavřely socialistické organizace, by se řídila hospodářským zákoníkem, vyhláškou č. 90/1984 Sb. a vyhláškou č. 151/1978 Sb. Pokud by smlouvu o sdružení uzavíraly socialistické organizace, musela by být splněna podmínka, že organizace poskytující prostředky si zabezpečí ve smlouvě účast na využití „příslušných zařízení.“
Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla prostředky na výstavbu, byla ve smlouvě uzavřené podle §51 obč. zák. tak, jak to bylo obvyklé, obdobně zajištěna účast na využití příslušného zařízení, a to nebytových prostorů v suterénu jednotlivých objektů postavených na základě smlouvy o sdružení.
Z uvedeného je patrno, že smlouva ze dne 20.6.1985 byla uzavřena platně a bylo jí zřízeno právo bezplatně a trvale užívat nebytové prostory, které nezaniklo, neboť pro takový zánik nelze v zákoně nalézt oporu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož soud prvního stupně o věci rozhodoval před 1. 1. 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda mohly socialistická a nesocialistická organizace platně uzavřít smlouvu podle §51 obč. zák., ve znění účinném k 20.6.1985, tj. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. a předchozích novel.
Podle §488 obč. zák. vstupují do občanskoprávních vztahů i jiné organizace než socialistické, jsou-li právnickými osobami. Z uvedeného vyplývá, že i právní vztahy těchto osob se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy upravujícími občanskoprávní vztahy, a že podle těchto předpisů mohou též uzavírat smlouvy. Z ustanovení §39 obč. zák. pak vyplývá, že mohou uzavírat pouze takové smlouvy, které - i s přihlédnutím k povaze právního vztahu a charakteru jeho subjektů - neodporují svým obsahem nebo účelem zákonu ani jej neobcházejí, tj. takové smlouvy, jejichž uzavření nebrání občanský zákoník nebo jiný právní předpis.
Jakýkoli jiný závěr by byl zcela nelogický, neboť jestliže tyto organizace byly subjektem práva (když existovaly jako právnické osoby), nelze uzavřít, že neexistoval žádný právní předpis, kterým by se řídily jejich vztahy. Takovým právním předpisem byl, jak vyplývalo z ustanovení §488 obč. zák., právě občanský zákoník (popřípadě, za podmínek v nich stanovených další zákony, např. zákoník mezinárodního obchodu).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že právní úprava účinná k datu uzavření smlouvy o sdružení investic (tj. k 20.6.1985) neumožňovala vznik práva trvalého či dočasného užívání společnosti B. B. a spol. akciová společnost P. podle občanského zákoníku, protože občanský zákoník upravoval podle §1 vztahy mezi občany a socialistickými organizacemi a mezi občany navzájem (jednou ze smluvních stran musel být vždy občan) a že tedy účastníci smlouvy ze dne 20.6.1985 s ohledem na svůj charakter nemohli platně uzavřít nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák. je - nahlíženo v obecné poloze - nesprávný. Obecně totiž z toho, že jiné než socialistické organizace byly podrobeny režimu občanského zákoníku, vyplývá, že mohly uzavřít jakoukoli ze smluv tímto zákonem upravených a rovněž smlouvu nepojmenovanou, jestliže tomu nebránila úprava samotného občanského zákoníku nebo jiných právních předpisů.
V projednávané věci je tedy třeba zkoumat, zda jiné právní předpisy, zejména předpisy upravující správu národního majetku, nebránily tomu, aby organizace spravující tento majetek uzavřela smlouvu o sdružení prostředků v národním majetku s prostředky, které byly v majetku jiné než socialistické organizace, tj. organizace, jež národní majetek nespravovala a jak správně uzavřel odvolací soud, ani spravovat nemohla. Pouze samotný závěr o tom, že žalobkyně, jako jiná než socialistická organizace nemohla spravovat národní majetek, však k závěru, že nemohla uzavřít smlouvu o sdružení prostředků, nepostačuje.
Dalšími právními otázkami, ohledně kterých požadovala dovolatelka připuštění dovolání, se již dovolací soud zabývat nemohl, neboť rozhodování o nich závisí na rozhodnutí o tom, zda v projednávané věci nebránily platné právní předpisy uzavření předmětné smlouvy. Přitom vzhledem k tomu, že touto otázkou se odvolací soud dosud nezabýval, nemohl se jí zabývat ani dovolací soud, neboť by tím zbavil účastníky jedné projednací instance.
Dovolací soud se nemohl zabývat ani námitkou nesprávnosti skutkových zjištění, neboť tuto námitku není, jak shora uvedeno, možno posuzovat za stavu, kdy je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. (srov. též mutatis mutandis rozhodnutí zveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, ohledně které shledal dovolací soud dovolání přípustným, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. srpna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu